Ministr průmyslu Jozef Síkela míří na post českého eurokomisaře. Zatím ho nemá jistý, na podzim předstoupí před výbory Evropského parlamentu v rámci takzvaného grilování. Během něj kandidáti musejí odpovídat na dotazy často nepříjemné a může se stát, že pohoří, udělají si ostudu. Jozef Síkela by určitě mohl vysvětlovat mnoho věcí. Hlavně ty, které rozumnými argumenty neobhájil ani doma.

Stále je ve hře, že inženýr ekonomie Síkela by mohl dostat vlivné portfolio z energetického ranku. To mnozí jeho kritici považují za úsměvné vzhledem k odkazu, který tady po sobě zanechá v případě, že v Evropské komisi usedne. Zároveň se však český byznys už těší, až bude Jozef Síkela odklizen do Bruselu. Do funkce ministra průmyslu přišel z bankovního prostředí jakožto bývalý dlouholetý člen představenstva rakouské skupiny Erste Group. Je o něm známo, že je to člověk ctižádostivý, v ministerském křesle chtěl dokázat, že na to má. K neštěstí všech ale vláda musela hned zkraje řešit energetickou krizi, respektive extrémně vysoké ceny elektřiny a plynu a rekordní inflaci. Lidé z průmyslu a energetiky od začátku upozorňovali na to, že Síkela se v oboru neorientuje, a zároveň si nenechal radit, anebo až s velkým zpožděním. Do lidového povědomí se Síkelova neznalost energetiky dostala, když ministr o závěrných elektrárnách (zdroj, který vstupuje na trh jako poslední a určuje výslednou cenu elektřiny) hovořil opakovaně jako o „závětrných“.

Během našeho evropského předsednictví ve druhé polovině roku 2022 se nejen Síkelovo ministerstvo chlubilo úspěchy. Ty se teď vládě vracejí v podobě nutného implementování závazných směrnic vycházejících z Green Dealu, které se za našeho předsednictví odsouhlasily. A kabinet narazil na to, že není schopen lidem přiznat cílené zdražování. Proto couvá a tvrdí, že se všechno pokusí zmírnit nebo zvrátit. Síkelovi je vyčítáno i to, s jakou lehkostí budeme po odchodu od uhlí spoléhat na dovoz elektřiny z Německa. To stojí v zatím neschválené Státní energetické koncepci. Ministerstvo se stále odvolává na analýzy společnosti ČEPS, na jejíž pravidelnou každoroční zprávu pořád čekáme. Chybějí odpovědi na otázku, zda za situace, kdy skončí uhelné elektrárny, avšak ještě nebudou postaveny plynové zdroje a za uhlí nebudeme mít reálnou vlastní náhradu, bude zajištěna naše energetická bezpečnost. Síkelův resort nepokládá za nutné lidem prozradit fakt, dovoz elektřiny bude drahý. Dovážet ji totiž budeme muset hlavně v zimním období, kdy produkce OZE bude nízká. A ve stejné situaci budou i ostatní státy, takže poptávka bude vysoká, což její cenu vytlačí vzhůru.

Platíme za prázdné trubky

Samostatnou kapitolou jsou státní nákupy, které loni stát odstartoval. Ministerstvo průmyslu skrze ČEPS koupilo plynové zásobníky, síť plynovodů Net4Gas a do toho státní Čepro (patří pod ministerstvo financí) převzalo síť benzinek Robin Oil. Vláda to všechno obhajovala nutností vlastnit kritickou infrastrukturu. To se v případě benzinek obtížně vysvětluje. U plynovodů a zásobníků je zas otázka, proč je stát chtěl vlastnit, vzhledem k tomu, že už ke kritické infrastruktuře patří, a jsou tudíž tak jako tak regulovány. Všechno to dohromady stálo daňové poplatníky desítky miliard. V případě Net4Gas je ale chování vlády obzvlášť zarážející.

Na tom, že trubky, kterými proudí veškerý plyn pro nás a přes nás, vlastní stát, není nic divného. Než Net4Gas v roce 2001 koupila RWE, byl také ve vlastnictví státu. Vnucuje se však otázka, proč ministr Síkela tolik usiloval o koupi plynovodů v době, kdy už Rusko dávno válčilo na Ukrajině, Evropa na něj uvalila sankce a toky ruského plynu do Evropy se proměnily. Vláda podnik pořídila, když už byl ztrátový a zadlužený, navíc s vyhlídkou, že tranzit plynu přes Česko bude silně omezený. Opravdu tady stát jednal s péčí řádného hospodáře? Není nijak nadnesené konstatování, že ztráty, které kvůli téměř nulovému tranzitu plynu vznikají, jsou zestátněním cíleně zespolečenšťovány.

Když Evropa, a především Berlín, spoléhala na dovoz ruského plynu, pozice Česka jako tranzitní země pro plyn byla výhodná a Net4Gas akcionářům dobře vydělával. Tržby zajišťovala především přeprava ruského plynu do Německa. Teď ale trubkami nemá co proudit, protože plyn se do Evropy dostává jinudy. Za loňský rok měl celkový objem plynu přepraveného plynovody dosáhnout přibližně jen 10 miliard m³. Oproti roku 2022 se přeprava snížila o 20,8 miliardy m³. Do nedávné aukce, kam se měli hlásit zájemci o přepravu plynu přes Česko na roky 2025 a 2026, se nikdo nepřihlásil. Problém je v tom, že Net4Gas je stavěný na kapacitu kolem 60 miliard m³ plynu ročně. A za kapacitu se musí platit stejně, i když trubkami proudí menší objem plynu, nebo dokonce neproudí žádný.

Celá situace působí tak, že vláda dala bez jediného jasně vysvětlitelného důvodu zelenou pro koupi společnosti, u níž bylo jasné, že po konci tranzitu ruského plynu je a nadále bude ve velkých problémech. Jestliže dřívějším vlastníkům, německému konsorciu Allianz a kanadské investiční společnosti OMERS Infrastructures, se vlastnictví plynovodů silně přestalo vyplácet, je nepochopitelné, proč se do koupě tak hrnul český stát. A proč o ni tolik usiloval Jozef Síkela. Jak už bylo výše řečeno, působil od roku 2015 v představenstvu rakouské Erste Group. Ta je mateřskou společností České spořitelny, která v roce 2018 řídila emise dluhopisů právě společnosti Net4Gas. Vypadá to, že Jozef Síkela měl za úkol především zachránit desítky miliard korun v nezajištěných dluhopisech. Stát totiž nakonec dluhy společnosti neodepsal. Kdyby se tak stalo, znamenalo by to, že na tom budou tratit investoři. Takto na tom budou tratit „jenom“ všichni čeští daňoví poplatníci.