Ukrajina by měla být jako Izrael, uvažovalo se tam prý svého času. Tak jako Izrael by měla mít hlavní spojence na Západě, ale nikdy by se jimi neměla nechat úplně vázat, aby měla otevřené ruce k dalším spojenectvím ad hoc, s jediným imperativem nezávislosti a bezpečnosti. Tak jako Izrael může být sebevědomá, vojensky silná a zároveň prosperující.

Jenže když se dvě takové země ocitnou v podobné situaci, neznamená to, že je to pro ně výhodné. Útok Hamásu na Izrael jako by odbrzdil strategické přehodnocení Ukrajiny. Dávalo na sebe čekat a není pro Ukrajinu výhodné.

Izrael od ní odpoutává pozornost a pro řadu zemí je podpora Izraele méně politicky komplikovaná – ne sice pro všechny, ale pro USA určitě.

Když loni v prosinci Zelenskyj navštívil Washington, promluvil k oběma komorám Kongresu a byl přivítán jako hrdina. Když navštívil Washington teď v září, měl projev v jiném sále. Což je normální, jen kdyby tu nebyl ten kontrast s loňskem. A jednání byla napjatá.

Západní diskurz o Ukrajině měl vždy dvě vrstvy. Jednak propagandistickou – oslavování každého úspěchu, vyjadřování solidarity, pobouření nad ruskými zločiny. Zároveň tu byli vždy odborníci, jejichž pohled připouštěl daleko víc možností. Včetně časové perspektivy dlouhodobé zákopové války, s níž ta propagandistická rovina prostě nemohla žít. V zásadě vždy bylo možné se dočíst, že letošní ukrajinská protiofenziva bude jen jedna a je to nadlouho poslední šance Ukrajiny na průlom. A pak i to, že ofenziva naděje nenaplňuje. Propagandistická rovina trpěla, protože se vyjasnilo, že atraktivní frontová videa úspěšných úderů proti Rusům se nerovnají změně situace na frontě.

A útok Hamásu přišel víceméně ve stejnou dobu, kdy do mainstreamového zpravodajství začaly pronikat disonantní tóny.

Říjnová reportáž v časopise Time ukázala Zelenského jako muže uzavírajícího se vůči realitě. „Jeho přesvědčení o konečném vítězství Ukrajiny nad Ruskem ztvrdlo do formy, jež některé jeho poradce znepokojuje. Je nehybné, téměř mesiášské. ,Obelhává sám sebe,‘ říká mi frustrovaně jeden z jeho poradců. ,Nezbývají nám žádné možnosti. Nevyhráváme. Ale zkuste mu to říct.‘ Zelenského zatvrzelost podle některých poradců škodí snaze jeho týmu přijít s novou strategií a s novým messagingem. Při debatách o budoucnosti války zůstává jedno téma tabu – možnost vyjednání mírové dohody s Ruskem.“

V článku se dál píše o potížích s rekrutováním vojáků. Musí se jít do starších ročníků, takže průměrný věk ukrajinského vojáka je dnes 43 let. „Nejsou to vždy muži v nejlepší zdravotní kondici. Jsme na Ukrajině, ne ve Skandinávii,“ cituje magazín Times Zelenského poradce. A v článku se taky píše o korupci. Kdo si kdy mohl myslet, že korupce z Ukrajiny vymizí jak mávnutím kouzelného proutku? Nebo že se odstraní tím, že se Ukrajincům bude klást na srdce, aby s ní něco dělali? I my dobře chápeme, že se zkorumpovanou společností je těžké pohnout proto, že korupce je často svázána se známými způsoby, jak vůbec státní mašinerii přimět k pohybu.

Média Washington Post a Der Spiegel přinesla reportáž o tom, že podle řady zdrojů byla sabotáž plynovodů Nord Stream v Severním moři ukrajinskou operací. To samozřejmě byla vždy jedna z možností, ale tato reportáž dodává o něco víc specifičnosti. Hlavním koordinátorem měl být plukovník speciálních sil Roman Červinskyj a měl jednat na základě rozkazů jdoucích od nejvyššího velitele ukrajinské armády – generála Zalužného.

To je špatné ze dvou důvodů. Zaprvé, co si vůbec mysleli? Nord Stream 2 nikdy neměl přivést do Evropy víc plynu, to nebylo potřeba. Měl nahradit plynovody vedoucí z Ruska přes Ukrajinu. Což se Ukrajině nelíbí, ale takhle to nejde řešit. Země usilující o vstup do NATO si nemůže dovolit sabotážní akci vůči infrastruktuře vlastněné z 49 procent západními firmami, byť si o jejich politice můžeme myslet cokoli. To jsou ruské metody. Kdyby ukrajinští agenti zaútočili třeba na nějakou ruskou zbrojní továrnu, tak prosím, ale Ukrajina není v situaci, aby mohla ovlivňovat spojence takovýmto drsným způsobem.

Ale je to špatné ještě z dalšího důvodu. Někdo to novinářům musel říct, k takovýmto informacím se nelze dostat běžnými metodami investigativní žurnalistiky. A podoba té informace – že zodpovědným je Červinskyj, který je příhodně už ve vazbě kvůli něčemu jinému, rozhodnutí přišlo od Zalužného a Zelenskyj o ničem nevěděl – je pozoruhodná. Jako by někdo v Kyjevě hrál nějaké hry. Přičemž cenou je celkové poškození Ukrajiny. Ukrajina by měla být jako Izrael, uvažovalo se tam prý svého času. Tak jako Izrael by měla mít hlavní spojence na Západě, ale nikdy by se jimi neměla nechat úplně vázat, aby měla otevřené ruce k dalším spojenectvím ad hoc, s jediným imperativem nezávislosti a bezpečnosti. Tak jako Izrael může být sebevědomá, vojensky silná a zároveň prosperující.

Generál Zalužnyj mezitím dostal prostor v rozhovoru a eseji v Economistu, kde přiznal, že válka je na mrtvém bodě. A zůstane na něm, dokud nedojde k nějakému technologickému průlomu. „Prostá pravda je, že vidíme všechno, co nepřítel dělá, a oni vidí všechno, co děláme my,“ říká.

Generál si pomáhá paralelami s vývojem strategie v první světové válce a to, že někteří odborníci s jeho interpretací nesouhlasí, je méně důležité než to, že vůbec mluví o první světové válce. Protože to nikdo nechce slyšet.

Mnohaletou opotřebovávací válku v Evropě jednak nikdo nechce, ale ani si ji neumí představit. A Ukrajina pro ni není dobře disponovaná, protože má třikrát méně obyvatel než Rusko, jehož schopnost snášet lidské ztráty sám Zalužnyj přiznává, že podcenil. A známky toho, že Ukrajině začnou docházet lidské síly, jsme už zmínili.

Nemluvě o materiálních zdrojích. „Rada schválila rozpočet na rok 2024, který počítá se schodkem 43 miliard dolarů, což je 20,6 % projektovaného HDP, a předpokládá 41 miliard vnějšího financování. Ukrajinští partneři slíbili miliardy v makroekonomické pomoci, ale v tuto chvíli je mezera mezi výdaji, které rozpočet předpokládá, a přísliby mezinárodních partnerů 29 miliard dolarů.“ Tak zní rutinní zpravodajství. A rozpočet nejsou zdaleka všechny peníze, které Ukrajina potřebuje a žádá. Může se to zdát hodně, nebo málo – záleží na tom, čeho má být dosaženo.

Italská premiérka Meloniová v září řekla do telefonu dvěma Rusům vydávajícím se za africké činitele, že z ukrajinské války panuje únava a „všichni chápou, že potřebujeme cestu ven“. Je otázkou času, kdy takové výroky začnou zaznívat z nejvyšších míst oficiálně. Naproti tomu na Ukrajině sice dochází k posunu veřejného mínění. Podle jednoho průzkumu od února do září stoupl počet lidí, kteří si myslí, že Rusko má stále dost zdrojů na to, aby válka mohla být ukončena přijatelně pro Ukrajinu, z 22 procent na 49. Jenže i z těch 49 stále jen 21 procent připouští, že by se Ukrajina měla vzdát území.