KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Jak (ne)mluvit o duševním zdraví?

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Jak (ne)mluvit o duševním zdraví?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Duševní zdraví mladých lidí je velké současné téma. Podle mnoha výzkumů se dramaticky zhoršuje, mnozí autoři a specialisté se pokoušejí identifikovat prapříčinu toho všeho. Technologie, přílišná permisivnost současné západní společnosti, nebo naopak tlaky, jimž je v ní člověk vystavován, chmurné perspektivy klimatické změny, války a dalších katastrof, pro někoho třeba i „terapeutická kultura“, která může vést k přehnanému soustředění na vlastní problémy a případně i k jejich zveličování a převádění na různé diagnózy (problému se v Týdeníku Echo nedávno věnovala Tereza Matějčková).

Významným příspěvkem do téhle debaty se jistě stane kniha Úzkostná generace: Jak velké přeprogramování dětství působí epidemii duševních chorob. Napsal ji Jonathan Haidt, přední americký sociální psycholog a veřejný intelektuál, duševním zdravím mladých lidí a jeho společenskými souvislostmi se zabývá už dlouho, spolu s Gregem Lukianoffem je například autorem zásadního článku (později rozpracovaného do knihy) Hýčkání americké mysli, popsal v něm souvislost mezi proměnou atmosféry na amerických vysokých školách, narůstající tendencí studentů chovat se nesnášenlivě a vztahovačně, cítit se zranění a proměnou způsobu, jímž mladí (nejenom) Američané především ze střední a vyšší třídy prožívají svoje dětství. V nové knize svoje tehdejší teze dál rozvíjí. Úryvek z ní publikoval server The Free Press.

Za rozhodujícího činitele té nežádoucí proměny dětství označuje smartphone. To samo o sobě není nijak překvapivé, Haidtova argumentace je ale propracovaná a přesvědčivá. Smartphone podle něj není škodlivý sám o sobě, ale protože jeho prostřednictvím děti vstupují do světa sociálních sítí, který je může různými způsoby ohrožovat – třeba tím, že permanentně podrývá jejich sebedůvěru (výrazněji tím trpí dívky), tříští jejich pozornost a připravuje o schopnost dlouhodobějšího soustředění (podobným způsobem ovlivňuje lidi všech generací), dostává je do stavu závislosti na rychlém dopaminu. Podle Haidta ale ta snad největší škoda, již fixace na on-line svět dětem přináší, je, že je připravuje o čas na jiné věci. Především o zkušenost hry bez dozoru ve společnosti jiných dětí, třeba i s prvkem nějakého rizika. Zkušenost s takovými situacemi je zásadní pro socializaci, komunikační schopnosti a schopnosti navazovat kontakt. Pokud člověk vyrůstá zčásti on-line a zčásti v přítomnosti autorit, třeba rodičů, kteří se – možná z dobrých důvodů – snaží být potomkovi vždycky nablízku, poznamená ho to, třeba i velice vážně. Mnoha způsoby, možná tím nejvážnějším z nich je osamělost a nedostatek kontaktu.

Debata na tohle téma je obtížná, má generační dimenzi, snadno proto sklouzne na terén stereotypů, jichž jsou mezigenerační spory plné. Když budou starší ukazovat prstem na ty mladší a pokřikovat „Jste všichni nemocní“, nepomůže to vůbec ničemu a ani to nebude pravda. Právě proto, že tohle téma je vážné, nejenom pro ty, kterých se osobně týká, ale i pro společnost jako celek a pro její budoucnost, měla by debata být vážně míněná, měla by být být vážně míněným pokusem o rozhovor. Těžko se divit mladším lidem, že nejsou moc zvědaví na blahosklonné poučování o tom, jak jsme to my starší měli o moc těžší, a stejně jsme to nádherně zvládli a vyrostly z nás obdivuhodné individuality. Oni to totiž mají těžké docela dost – ze všech těch často citovaných výzkumů právě tohle vyplývá dost jednoznačně. A navíc – starší generace nemají moc důvodů cítit nad mladšími nějakou intelektuální, nebo dokonce morální převahu. Není jejich zásluhou, že se narodily dřív, než nastoupily destruktivní trendy dneška. A jestli se s dospělostí, nebo dokonce zralostí pojí taky nějaká odpovědnost, měly by si jí hledět.