Jak (ne)mluvit o duševním zdraví?
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Duševní zdraví mladých lidí je velké současné téma. Podle mnoha výzkumů se dramaticky zhoršuje, mnozí autoři a specialisté se pokoušejí identifikovat prapříčinu toho všeho. Technologie, přílišná permisivnost současné západní společnosti, nebo naopak tlaky, jimž je v ní člověk vystavován, chmurné perspektivy klimatické změny, války a dalších katastrof, pro někoho třeba i „terapeutická kultura“, která může vést k přehnanému soustředění na vlastní problémy a případně i k jejich zveličování a převádění na různé diagnózy (problému se v Týdeníku Echo nedávno věnovala Tereza Matějčková).
Významným příspěvkem do téhle debaty se jistě stane kniha Úzkostná generace: Jak velké přeprogramování dětství působí epidemii duševních chorob. Napsal ji Jonathan Haidt, přední americký sociální psycholog a veřejný intelektuál, duševním zdravím mladých lidí a jeho společenskými souvislostmi se zabývá už dlouho, spolu s Gregem Lukianoffem je například autorem zásadního článku (později rozpracovaného do knihy) Hýčkání americké mysli, popsal v něm souvislost mezi proměnou atmosféry na amerických vysokých školách, narůstající tendencí studentů chovat se nesnášenlivě a vztahovačně, cítit se zranění a proměnou způsobu, jímž mladí (nejenom) Američané především ze střední a vyšší třídy prožívají svoje dětství. V nové knize svoje tehdejší teze dál rozvíjí. Úryvek z ní publikoval server The Free Press.
Debata na tohle téma je obtížná, má generační dimenzi, snadno proto sklouzne na terén stereotypů, jichž jsou mezigenerační spory plné. Když budou starší ukazovat prstem na ty mladší a pokřikovat „Jste všichni nemocní“, nepomůže to vůbec ničemu a ani to nebude pravda. Právě proto, že tohle téma je vážné, nejenom pro ty, kterých se osobně týká, ale i pro společnost jako celek a pro její budoucnost, měla by debata být vážně míněná, měla by být být vážně míněným pokusem o rozhovor. Těžko se divit mladším lidem, že nejsou moc zvědaví na blahosklonné poučování o tom, jak jsme to my starší měli o moc těžší, a stejně jsme to nádherně zvládli a vyrostly z nás obdivuhodné individuality. Oni to totiž mají těžké docela dost – ze všech těch často citovaných výzkumů právě tohle vyplývá dost jednoznačně. A navíc – starší generace nemají moc důvodů cítit nad mladšími nějakou intelektuální, nebo dokonce morální převahu. Není jejich zásluhou, že se narodily dřív, než nastoupily destruktivní trendy dneška. A jestli se s dospělostí, nebo dokonce zralostí pojí taky nějaká odpovědnost, měly by si jí hledět.