„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho aktuální velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna. Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu: portréty či malbu kombinovanou s fotografickými postupy. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?

Doprovodný text k různým vašim výstavám napsali třeba spisovatel Jáchym Topol nebo filozofka Tereza Matějčková. Topol psal, že aktérky na vašich fotkách jsou „vyzývavé, zasněné, vytřeštěné obyvatelky světa, kde stín je bílý“. Těší vás to více, než když se vaše dílo pokouší analyzovat teoretici umění?

Já nejsem moc příznivcem toho, že by teoretik nebo nějaký kurátor měl přibližovat umění divákovi, nějak mu otvírat dveře. To si spíš myslím, že je matoucí. Třeba texty, co píší Tereza nebo Jáchym, mohou být pro lidi nějakou inspirací. Umění ale vlastně není až tak racionální, nejde ani tak o to, že by se muselo pochopit. Když posloucháte zpěv ptáka, taky nerozumíte tomu, o čem zpívá. Nechme to do sebe vplout svobodně. Nemyslím, že by se člověk měnil něčím zvenku, ale že zevnitř on sám se sebou může dělat velké věci. Učitelé na školách, které jsem v zásadě nikdy neposlouchal, z nás chtěli udělat takové poloroboty, kteří by splňovali všechny normy. Ale člověk je stavěný jinak. Každý v sobě má rozvíjet unikátnost, ne se unifikovat.

To mi připomíná výrok jazzového pianisty Thelonia Monka: Mluvit o hudbě je stejné jako tančit o architektuře. Dost často jsou průvodní texty k výstavám nakonec pro většinového diváka spíše odrazující. Hned ze začátku ho zahltí a možná že až zbytečně předdefinují jeho budoucí zážitek. Nebo si do umělce ten dotyčný vkládá moc ze sebe, a nakonec je to spíše o něm, o jeho vnímání světa. Do extrému je to dovedeno v knize Vladimira Nabokova Bledý oheň, tam se z toho prostředníka, vykladatele umění, stává hlavní postava a samotné dílo je jím úplně dezinterpretováno.

Člověk, když vidí obraz, tak si k tomu nemusí nic číst. Už to tam všechno je. On sám si k tomu obrazu přináší svoje životní zkušenosti. Vy přece, kdybyste se k takové fotce postavil (Tono Stano ukazuje na jednu ze svých fotografií), když by vám bylo deset let, a pak byste se k ní postavil, když by vám bylo třicet, tak na vás bude pokaždé působit jinak. Máte jinou životní zkušenost, a tím pádem tu fotku jinak vnímáte. Člověk nepotřebuje nic zvenku. Dívá se a vlastně tím i chápe. Je to jeho věc.

Vy jste říkal, že tady bude tři sta až čtyři sta fotek. Já se tedy k něčemu přiznám, což bych možná neměl dělat, protože asi budu působit jako kulturní barbar, ale na výstavách žádné doprovodné texty, včetně těch, co jsou u konkrétních fotek nebo obrazů, většinou vůbec nečtu. Mám totiž dojem, že mě prostý text vytrhává z toho vizuálního zážitku.

Já to dělám úplně stejně. Když si přepnete knoflík na vizuální vnímání, tak do toho ten text už neleze. Je najednou jako nějaký cizí jazyk. Když si čtete texty, tak nejste plně schopen vnímat samotný obraz. Je to jiný druh vnímání. Dost často proběhnu celou výstavu jenom čistě vizuálně. A když mě něco zaujme, tak se k tomu pak vrátím a studuji to detailněji.

Je vaše vizuální vnímání věcí natolik silné, že při tvorbě třeba ani nedokážete poslouchat hudbu? Já, když si představím, že bych maloval obrazy nebo pracoval na fotkách v ateliéru, tak tam tu hudbu slyším. Ale dost možná by to nakonec bylo stejné jako tenhle rozpor mezi díváním se a čtením a hudba by akorát odváděla moji pozornost jinam. Fungovala by v lepším případě jen jako pouhá kulisa.

Dřív jsem docela poslouchal hudbu, ale postupně jsem zjistil, že je tu taková hudební inflace, každý něco neustále poslouchá a z hudby se stává další produkt. Je dobré se hudbou nepřesycovat. Když jedu v autě, nepouštím si žádnou hudbu. Ani v ateliéru. Všiml jsem si, že když je ticho a o něčem si přemýšlím, tak že to je vlastně nejvíc. Já dost často dělám několik věcí najednou, pracuji na tomhle, přejdu k něčemu jinému a mezi těmi díly vznikají nějaké vztahy. A ono to vlastně je jako nějaká hudba. Má to v sobě nějakou harmonii, něco se tam rodí. Je to velmi jemné a vlastně i z vás samotných něco takového jde. Zevnitř, nějaká jemná hudba… A kdyby kolem vás nebylo ticho, vůbec byste ji neslyšel. Já jsem velkým příznivcem ticha a takových těch zvuků, které se v něm občas objevují, když třeba nějaký soused začne vrtat a slyšíte to jako teď (vedle v místnosti dělníci právě něco připevňují, instalace výstavy je v plném proudu – pozn. aut.). Když vidím lidi, jak jdou po ulicích a mají v uších sluchátka a pouštějí si tam hudbu, tak si říkám, ježíšmarjá, to bych měl za trest. Já si tak vychutnávám ty reálné zvuky ulice, města. To je taková nádhera.

Když mluvíte o přehršli hudby, neděje se něco podobného i s fotografiemi? Jak vnímáte třeba instagram? Zrovna tahle aplikace zahltí člověka takovým způsobem, že i když tam občas vidí nějakou zajímavou fotku, stejně ji nevnímá moc pozorně, nezastaví se u ní. Denně tak vidíme stovky věcí, ale žádnou si neprohlédneme pořádně.

Instagram jsem začal používat jako takovou náhražku svých webových stránek. Teď když budu mít tuhle velkou výstavu, tak tam asi něco bouchnu. Ale čím dál víc se mi líbí žít jenom ten skutečně přítomný život. My tady teď spolu sedíme a já nemusím vůbec myslet na něco, co je tam, co je tamhle. Prostě my tady sedíme, povídáme si a to stačí.

Jak jde dohromady příprava takhle velké retrospektivní výstavy s tím, co jste několikrát v rozhovorech už zmínil, a sice že se díváte jen dopředu? Jaké to pro vás je, dívat se na fotografie, které jste vyfotil už dávno? Přijde vám občas nějaká fotografie, jako kdybyste ji ani nedělal vy?

Je to přesně tak, já jsem za ta léta vždycky udělal nějaké věci, na které jsem tak nějak pozapomněl. Celou tuhle výstavu jsem si takhle vysnil sám. Až potom si kurátorky na něco vzpomněly, co kde bylo, a řekly: Nemohlo by tam být ještě tohle a tohle? Včera večer jsem se byl podívat na otevření nějaké restaurace a potkal jsem tam člověka, který má ode mě ve sbírce jednu fotku, o které jsem si hned říkal, že bych ji tam měl dát. Tak mu povídám: No to je škoda, já jsem na ni vlastně úplně zapomněl. Mám pocit, že moje fotky vznikaly přesně pro takové prostory. GHMP Knihovnu považuji za úplně nejlepší prostor, co znám. Tahle výstava je pro mě ohromně důležitá.

S dovolením vás cituji: „Pro mé fotky jsou ideální ženy, které ještě nemají děti, rodinu, starosti. Řekněme, že jsou na startovní čáře svého života. Mají v sobě zvláštní energii nezkalenou zklamáním. Chlapi mi připadají mnohem víc roztěkaní. Žena je ukotvená ve vesmíru daleko pevněji. Umí vytvořit nový život a je vlastně nástroj boží. Máte větší vnitřní klid.“ Někdo by vám v dnešní době jistě mohl vyčíst, že fotíte jenom hezké ženy nebo že se zaobíráte pouze krásou.

Tak já jsem asi úplně nepochopil takové ty trendy, nevím, jestli to ještě trvá, že dnes ženy chtějí zastávat nějakou tu mužskou roli, že se vlastně cítí znevýhodněné. Ale já to vidím tak, že ten, kdo od toho našeho pomyslného boha dostal ten největší dar, tak to jsou právě ženy. Rozhodně nejvyšší hodnota, kterou máme, je pokračování života. V tom je vlastně to naše nekonečno, že vy pošlete ten život a ty geny a všechno to, co se děje, dál. A to se bez žen prostě nedá udělat. V ženě vzniká ten zázrak nového stvoření. Muž někdy velmi obtížně hledá svou pozici, musí najít, čím může být užitečný. Ano, silně inklinuji ke kráse, k hodnotě krásy, protože mám pocit, že právě to se nějak opomíjí. Já mám pocit, že když je někde nějaká krása, že je dobré ji zachytit. A krása se vždycky otáčí v ošklivost. Máte jablko, to vám za dva týdny shnije a už není krásné. A právě fotografie je médium, které tomuhle procesu může skvěle posloužit. Mám pocit, že úžasná je na člověku právě ta schopnost, že se můžete povznést, že můžete být lehčí než jenom ta vaše fyzická váha, že prostě můžete téměř létat. Díky tomu, že sice máte nějakou fyzickou existenci, ale pak máte ještě nějakou spirituální možnost takové existence. A to jsou úžasné hodnoty, které díky výtvarnému umění můžeme rozvíjet. Ta možnost tady je a je to práce na celý život. A je to velmi dobrá práce, opravdu se vám vyplatí.

Když se díváme na akty, může se snadno stát, že někomu se budou líbit proporce modelky namísto té samotné fotografie. Skvěle o tom kdysi psal teoretik fotografie Filip Láb, v recenzi na vaši tehdejší výstavu Bílý stín ve Špálově galerii vás chválil, jak jste právě tohle pojal. Napsal, že na vašich fotkách je „základní princip aktu – slast z dívání se na krásy lidského těla – značně potlačen. Modelky prostě nepůsobí libě, výsledek spíš připomíná etnografickou dokumentaci kmenového rituálu“.

Ono je dokonce nutné dělat věci, které tady ještě nejsou. Pokusit se vytvořit něco, co nikoho ještě nenapadlo. Ale to se netýká jen umění. Uvaříte třeba jídlo a řeknete, no, ale příště bych tam mohl dát ještě tohle, anebo bych to mohl vařit o trochu déle. Prostě nespokojit se s rutinou. Počkejte, já jsem vám ale úplně neodpověděl na to, proč si prý vybírám pouze krásné modelky. U mě ale focení neprobíhá tak, že bych před objektiv posadil někoho hezkého a vyfotil ho. Jednak nehledám lidi, kteří by byli primárně hezcí, protože to není hezké. Hezké, krásné je to, když ten člověk má ještě něco za tím. Nějakého ducha. Ano, když vidím něco pěkného, snažím se to dostat na fotku. Nechci se tomu vyhýbat, protože zrovna teď je nějaký trend, že to, co je hezké, nemůže být umění. To je nesmysl. Já si myslím, že krása je pro nás velmi důležitá hodnota. A je pošetilé se jí vzdávat, je dobré se z ní radovat. My tady nejsme proto, abychom trpěli, jsme tady proto, abychom se radovali.

Jak moc vás inspiroval František Drtikol? Mám dojem, že by to pro vás, jak jeho vnímáním života, tak i tvorbou, mohl být dost důležitý člověk.

Četl jsem od něj knihu Duchovní cesta, je mi to blízké, stejně Lao-c’ a jeho učení a mnozí další filozofové. Povznést život, dát mu ještě nějaký další rozměr. To jsou přece obrovské perspektivy.

Trochu vás teď vrátím do historie. Mnohokrát jste mluvil o tom, že vás k fotografování přivedla Milota Havránková, která vedla ateliér užité fotografie. Ale nikdy jsem vlastně pořádně neslyšel, čím přesně si vás získala. Co vás na ní natolik zaujalo? Teď jste řekl, že umění by mělo být součástí radostného života, taková třešnička na dortu. Umění jako něco, co nás přesahuje, ani sám tvůrce nemusí vědět, proč a jak. Bylo třeba právě tohle její uvažování, které vám předala?

Já jsem chtěl jít původně na grafiku, ale to nám rovnou řekli, že na grafiku se skoro nikdo nedostane. No a teď si představte, že jsem byl vesničan, který tam za sebou nikoho neměl. To bylo období, kde všude byly nějaké protekce, nějací synové papalášů, dcery výtvarníků. A já jsem říkal, ježíšmarjá, to je fakt malá šance, že zrovna já projdu. Tak jsem bedlivě sledoval, jak jednotliví učitelé prezentovali ten svůj obor. A mě tam zaujala právě Milota. Ona mi přišla, že o věcech přemýšlí podobně. Chtěl jsem jít směrem k určité svobodě projevu, být svůj. Byla mi daleko bližší než ten týpek, co byl na té grafice. Byla svobodomyslná, uvolněná, velmi svá. Ostatní učitelé mi připadali, že jsou už robotizovaní.

Moc hezký důkaz toho, že ani v umění většinou tolik nejde o to konkrétní médium, jako o to, kdo vás pro něco nadchne.

S tím jsem se potom mnohokrát v životě ještě setkal. Ono pro vás vůbec není důležité vybrat si, že budu třeba fotograf. Ale nefunguje to tak, že si řeknete: Já chci být malíř – a začnete malovat. Nebo že chcete být spisovatel a začnete psát. To není dobrý přístup.

To by vysvětlovalo, proč dnes píše knihy snad každý druhý.

Musíte být člověkem, který má o čem psát. A to své téma nezískáte tím, že budete sedět u stolu a psát, ale tím, že budete žít reálný život, poznáte, jak věci fungují, zažijete nějaké věci, prostě si ten život osaháte. Mít jenom chuť napsat knihu, být ten spisovatel a neřešit, jestli máte vůbec co sdělit, nejde. Přitom člověk může dělat vlastně cokoli, všechno má svoji hloubku. Všechno má svoje možnosti objevování. Já si myslím, že to univerzum funguje na bázi právě tohohle tvoření. A vy, když vycítíte, že to děláte v duchu toho univerza, zeptáte se upřímně sami sebe, k čemu tady vlastně jsme, tak pak vám to všechno jde na ruku a všechno se vám začne dařit.

Což velmi narušuje zažitou představu trpícího umělce!

Já vůbec nemám tuhle filozofii. Ano, život je plný překážek. Ale právě to je ten život. Já si nepředstavuji život bez překážek. To, co je život, to je hlavně překážka. Pokud si vytvoříte v hlavě představu života bez překážek, tak vás každý problém, co přijde, šokuje a raní. Ale když těm překážkám jdete vstříc, tak se z nich vlastně stane takový váš pohon. Je potřeba vzít život do svých vlastních rukou.

S tím asi mladší generace úplně souznít nebude. Představa, že máme neustále s něčím bojovat, může některým lidem připadat vyčerpávající.

Se sebou toho naštěstí můžete udělat opravdu hodně. Nesmíte se ovšem věcmi jen bavit, to je konec, to můžete ten život rovnou zabalit. Vy musíte svůj život budovat, jít za tím, to je váš úkol číslo jedna, pracovat na svém životě, být konstruktivní, to znamená vždycky něco stavět, jedno k druhému, občas jsou to malé věci, z kterých se staví. A ty stavět, stavět a mít vizi. Radost a zábava musí vyvěrat z vás. O tom to je. Lidi život často jen konzumují. Tomu se ale nedá říct život. To jste pak v podstatě ve vězení.

Když jste v 80. letech přišel do Prahy, přišla vám zaprděná, nikdo se tu prý moc nesnažil, každému stačilo to málo, co má. I umělci byli spokojení, říkal jste, že vypadali, že jim ke štěstí stačí, že byli přijati na školu. To samé se ale asi dá říct o spoustě lidí dneska. Takže to vlastně ani nemusí být žádná generační věc, právě naopak. Mnoho lidí si i dnes řekne, že stejně s ničím nic nezmůžou, takže se starají hlavně o to, aby se měli co nejlíp, uzavřou se v té své malé, bezpečné bublině.

Podívejte, mně vlastně přijde jako ztráta času a zrada sebe samotného mít špatnou náladu. Když se držíte v naštvanosti a neustále si stěžujete, tak se ztrácíte. Ovládá vás to zlo, ta špatná nálada, ta pokušení, kterým jste podlehl. A za socialismu, to byla kavárna Slavia plná studentů a všichni si na něco stěžovali. Já jsem tam vešel a slyšel, jak všichni brečí. Říkal jsem si, co já tady mám dělat mezi těmihle ubrečenými lidmi. Já tím opovrhuji, já se s nimi vůbec nebudu bavit, nemá smysl mezi ně chodit. Cítil jsem radost i za toho socíku, kdy oni říkali: Nic nemůžeme, všechno nám zakazují. Mně ale nikdo nic nezakazoval, všechno jsem mohl. Samozřejmě mi ten systém přišel nemocný a padlý na hlavu. Ale v rámci toho systému vždycky máte i nějaký jiný systém, ten svůj. Celkový politický systém nikdy není nic ideálního. My ale žijeme uprostřed obrovského mysteria a všechno je to tak strašně půvabné. Příroda, civilizace, vše má tolik dimenzí a můžete se tím nechat naprosto opojit. Tady byla železná opona, bylo obtížné dostat se ven. Ale nebylo to ani tak o tom, že bych nutně musel cestovat, já jsem chtěl prostě něco tvořit, chtěl jsem nad svým životem získat kontrolu, aby mi nikdo nemohl říkat, co mám dělat.

Počkejte. A opravdu vás v těch 80. letech ani jednou nenapadlo, že by možná bylo lepší emigrovat a tvořit třeba v New Yorku?

Já jsem takové možnosti měl. Ale považoval bych to za zradu. Proč bych opouštěl prostředí, kde je problém, a šel tam, kde není? Já jsem tady chtěl zůstat, protože jsem chtěl být součástí toho přetvoření v něco lepšího.

A to jste věřil, že se stane? Ta změna k lepšímu. Když řeknete, že si za socialismu nebylo na co stěžovat, asi si dovedete představit, že tím leckoho můžete naštvat…

Ano, byl jsem o tom vždy přesvědčen. Jen jsem si uvědomoval, že nemá smysl nadávat na systém nebo jím být zbytečně otrávený. Já vlastně striktně řeším jen věci, které sám můžu ovlivnit. A já nemohl z vlastní moci nic změnit. Navíc systém stejně změníte jedině tak, že se změní ti lidé v něm. Například já jsem to mohl změnit tím, že i v takovém systému dokážu být svobodný. Komanče jsem považoval za zoufalce. Chtěl jsem si žít svůj život.

Ona ta věčná nespokojenost a nadávání na poměry je tady v Češích asi nějak zakořeněná. Dříve se říkalo, že bude stačit, když vymřou komunisti, ale to byla dost naivní představa…

Lidi mají obecně rádi takový ten přízemní život. Vlastně se jim ani moc nechce jít nahoru. Zažil jsem to mnohokrát, když se začnete vzdalovat těm přízemním lidem, tak oni jako kdyby vás začali stahovat dolů. Ono na východ od Německa se to ani nedá úplně nazvat jako kultura. To je spíš takový folklor, který tu panuje. Ta naše kultura často jenom reflektuje západní kulturu, ale vlastně ji tady nikdo moc nevítá, je pro nás něco zbytečného, něco navíc. Zrovna dnes jsme se o tom se známou bavili, že tu je taková tendence vás udržet pod kontrolou. Když začnete mít výstavy někde v zahraničí, tak už vám tady nikdo výstavu moc neudělá. Trošku vás přidusí, abyste si nemyslel, že jste nějak moc důležitý. Působí to asi paradoxně, protože já tu chystám takhle velkou výstavu a říkám tohle.

Co bylo klíčem k vašemu úspěchu? Existuje podle vás něco jako talent? Nebo je za vším jen pracovitost?

Samozřejmě, vždycky je zapotřebí být pracovitý. Ale ono to v životě chodí tak, že když netlačíte na pilu, tak se vám všechno otvírá. Když se vám povede odstranit ze života věci, které nejsou pro jeho budování prospěšné, tak se vám stane to, že začnete nacházet určité speciální schopnosti. A stane se to, co chcete. No a to pak ve finále vytvoří dojem, že máte talent. Ale není to žádná tajná ingredience, ten talent.

Vy jste pro festival v Karlových Varech fotil i mého milovaného Lou Reeda, který byl velmi známý svou nechutí k novinářům a fotografům. Na vašich fotkách to ale tak vůbec nevypadá, jak jste to proboha dokázal?

Ano, mně to pak lidi kolem něj říkali: Jak jsi ho mohl takhle vyfotit? To nedává smysl, on normálně odmítá dělat, co mu kdo řekne, a ty si ho hned postavíš, kam chceš. Ale je to prostě tím, že ti lidé ze mě zřejmě vycítí spontaneitu, že nemám žádné zábrany, že se mohou cítit uvolněně. A udělají vlastně cokoli. Lou Reed byl zvíře. A když zvíře vidí, že se ho člověk bojí, vycítí to a kousne. Já Reedovi suverénně řekl: Hele, teď to bude takhle a takhle. Vy je musíte vtáhnout a rovnou zaměstnat. Přijdeš sem, tady se postavíš, já takhle zasvítím tu lampu a takhle to bude. Musí to být: Já jsem režisér a ty mi tam hraješ. A musí to být jasné, i ten Lou Reed musí cítit, že to není on, kdo tam diktuje.

Když se nebojíte nikoho, bojíte se aspoň něčeho?

Ne. Člověk by se měl bát nějakého svého špatného nastavení. Na to jediné by si člověk měl dát velký pozor, protože zvenku toho až tak moc nehrozí.

Je pro vás samotná tvorba pořád to nejvíc, co lze v životě zažít?

Ta chuť tvořit a vůbec chuť žít… Ano, tím jsem pořád stejně fascinovaný, jako když mi bylo deset let.