U Brněnské přehrady se minulou sobotu konal ohňostroj. Zůstal po něm mrtvý mladý Rom s ránou v hrudi. Pobodal ho (zřejmě) Ukrajinec. Záminkou měla být hlasitá hudba, kterou si skupina Romů pouštěla v tramvaji z mobilu. Vznikla polemika, pak hádka, nakonec rvačka s nožem. Ukrajinec, který měl nůž (a podle některých verzí byl první napaden, a tak se bránil), byl dopaden, mladý život se již nevrátí.

Tragédie se okamžitě přenesla na sociální sítě, které rozhodně nejsou Romům odepřeny, ba jsou jimi užívány v podobě a míře, kterou by si nikdo v době klasického tisku nedovedl představit. Vzestup vzdělanosti Romů nepochybně přinesl efekt, že jim jsou široce dostupné informace a kanály, u kterých by bylo lepší, aby k nim nikdy nepřišly: což samozřejmě neplatí jen pro Romy… Na sociálních sítích incident okamžitě nabobtnal a nabral emoce. Dřív by se možná do věci vložili vajdové nebo nějaká cikánská rada starších, která by se snad situaci snažila uklidnit, tady se inciativy chopila mladá influencerka, která svolala protiukrajinskou demonstraci, na kterou se dle očekávání nabalily různé známé firmy. Desítky tisíc zhlédnutí má také emocionální výzva mladé romské zpěvačky, která obvinila vládu, že má na rukou krev Romů: tím, že do země pustila Ukrajince. Vraždí naše lidi, my si to nesmíme nechat líbit, sděluje na „influencerském“ videu rozhořčeně mladé děvče v outfitu, jehož přitažlivost je součástí sdělení.

Lze doufat, že případ se uklidní a že snad ani ono romské nepřátelství k Ukrajincům nebude tak žhavé a že se opravdu netýká všech Romů: lze se ale obávat, že nejvíc se týká těch, kteří mají největší vliv. Kdyby na to měli tzv. sociální vědci odvahu, jako že ji mít nebudou, je to výborná příležitost pro příkladovou studii, jak se v době sociálních sítí mobilizují emoce v prostředí etnické menšiny, které tím prožívá jakousi negativní emancipaci. Podobně jako před pár lety v případě policií zabitého narkomana v Teplicích, nešťastná smrt jejich příslušníka vzedme povědomí o jejich utlačované identitě a prohloubí se představa o tom, že jsou oběti zvláštního zacházení, tedy útlaku, ba pomalu genocidy. Stačí pak docela málo. Nejsme naštěstí ve Rwandě, kde výzvy dýdžejů v tranzistoráku vyvolaly genocidu, ale za pozornost tyhle mechanismy stojí.

Soužití nějakým způsobem narušených menšin, a to jsou Romové i Ukrajinci v cizí zemi, bývá vždy nějak konfliktní a vždy existují důvody nedůvěry. Většinoví Češi (gádžové) tyto citlivosti buď ignorují, nebo na to hledí růžovými brýlemi mámení. Romská organizace Romea realisticky přiznala, že mezi Romy nejsou Ukrajinci oblíbení a jejich masový příchod nebyl a není vítaný. Lze vznést hypotézu, že to není kvůli tomu, jak říkají romští aktivisté, že Ukrajinci početně posilují bílou majoritu a Romové jsou tím ještě více utlačováni, nýbrž tím, že s Ukrajinci přichází konkurenční minorita. Romové nechtějí přijít o postavení nejdůležitější menšiny v zemi a tím i o možnost tohoto „kapitálu“ využívat.

Z hlediska jakéhosi řešení romské otázky, tedy skutečné emancipace a schopnosti postavit se na vlastní nohy, by to bylo jen k jejich prospěchu. Z hlediska permanentního stavění se do role oběti je to pochopitelné: navíc je v tom mnozí utvrzují. K jejich škodě. I ke škodě bílé většiny: se kterou to přitom taky není právě jednoduché. To si přiznejme.