Před několika měsíci, kdy vrcholilo drama kolem převzetí Twitteru Elonem Muskem, se do pozornosti světové veřejnosti nakrátko dostal alternativní systém jménem Mastodon. Lidé, kterým dřív nijak nevadilo, že nad jejich komunikací bdí anonymní korporace, se najednou začali zajímat o autonomní a distribuované alternativy k sociálním sítím. Někteří proto, aby měli případně „kam uprchnout“, pokud ten strašlivý lidožrout z Jižní Afriky provede s Twitterem něco nevýslovného, jiní spíš z běžné intelektuální zvědavosti.

Motivace týmu blogerů, který pro Financial Times píše burzovní blog FT Alphaville, patrně ležela někde mezi těmito dvěma póly; každopádně se rozhodli nezůstat u teoretických úvah a zřídili si skutečně v listopadu 2022 vlastní Mastodon server na adrese Alphaville.club. Po pouhých dvou měsících ale jeho duchovní otec Bryce Elder oznámil, že server zas vypínají. „Byl to děs,“ hlásá nadpis článku, ve kterém se pozadí tohoto rozhodnutí popisuje.

Zanoříme-li se do jeho textu, nestěžuje si Elder ani tak na toxické chování samotných uživatelů, jako na vnější okolnosti. Skutečným minovým polem pro pokusný server Financial Times byla právní stránka věci. Normy jako GDPR nebo (americká) DMCA, možná spoluzodpovědnost za pomlouvačné příspěvky, nemožnost stáhnout se do „příznivé“ jurisdikce, jako je Irsko, kde si digitální giganti prolobbovali velké ústupky, boje o přesné znění nového britského zákona jménem Online Safety Bill, v jehož návrhu se objevovaly i drakonické hrozby vězením... Toto všechno nakonec malý server, byť třeba zaštítěný velkou institucí, definitivně udolalo. Součet všech možných hrozeb zkrátka převýšil hubený zisk v podobě relativní nezávislosti a potěšení z provozování vlastní sociální sítě.

Myriády Sauronových očí

V Pánu prstenů, tisícistránkovém kultovním románu o boji dobra proti zlu, má hlavní nepřítel, Sauron, podobu vševidoucího oka sledujícího dění široko daleko. Běda smrtelníkovi, na kterého se toto oko upře; dokonce i skřeti jsou radši, pokud zrovna hledí někam jinam.

Pokud jde o komunikaci na internetu, připomíná současná politická scéna tisíc Sauronových očí. Pryč jsou ony blahé časy kolem roku 2015, kdy si v demokratických státech politici internetu příliš nevšímali a represivní zákony byly doménou autoritářských režimů. Dokonce i Česká republika má teď svůj návrh novely trestního zákona, podle které by šíření dezinformací mohlo být trestným činem, a jeho autorem není „nepřítel demokracie“ Andrej Babiš, ale vláda velmi demokratické pětikoalice, která jej vystřídala. Podobná zákonodárná iniciativa vznikla i na Slovensku a v jiných státech. Minisauronů se zkrátka skrývá dost v každém politickém uskupení a v každém národě.

Nebezpečné jsou tyto iniciativy zejména proto, že se neodehrávají ve vakuu, ale nahrává jim konsolidovaný charakter dnešního počítačového světa a také existence nástrojů, které se k cenzurním aktivitám dají použít. Internet roku 2000 byl silně decentralizovaný a v důsledku toho bylo téměř nemožné zavést na něm opravdu účinnou a plošnou kontrolu; vždycky se dali postihnout vybraní jedinci (a někdy i exemplárně), ale ve všech zákoutích tehdejší sítě se žádná policie nevyznala, dokonce ani ta čínská ne.

V posledních deseti letech se ale čím dál víc lidské komunikační aktivity přesouvá do několika velkých uzlů. Týká se to i starších způsobů komunikace, jako je e-mail, kde Gmail poskytovaný Googlem zdarma vytlačil řadu dřív používaných e-mailových adres. Ještě mnohem výraznější je ale tento proces na sociálních sítích, kde skrz infrastrukturu několika málo firem (Meta, Bytedance, Twitter) protékají každý den celé terabajty zpráv. Tím pádem je také jen několik málo míst, na která se „Sauronovy oči“ mohou zaměřit.

Promluvy robotů

Mezi velkými firmami a vládami vždy existuje určitá náklonnost, protože jde o dost podobné typy byrokratických organizací. V případě digitálních obrů ze západního pobřeží USA může jít i o sympatie hodnotové, protože na obou amerických pobřežích se koncentruje progresivní ideologie, která svobodu projevu coby významnou hodnotu neuznává (respektive s takovým množstvím výjimek, že tím celý princip fakticky vyklešťuje). Ve hře je ale ještě jeden faktor, který zavádění cenzurních mechanismů nahrává, a to je skutečnost, že určitý druh mechanické cenzury je na počítačových sítích životně důležitý. Je to likvidace spamu.

Na rozdíl od reálného prostředí, kde si roku 2023 stále ještě můžeme být rozumně jisti, že ten, s kým hovoříme, je živý člověk, se v prostředí internetu vyskytují celé zástupy robotů. Někteří z nich jsou neškodní a například jen sumarizují dlouhé texty do krátkých výtažků; o ty tolik nejde. Ale řada z nich se snaží tvářit jako lidé. Někdy z komerčních důvodů, například ve snaze vyvolat „virální“ prodej nějakého produktu, který ve skutečnosti moc zájmu nevzbudil, někdy jsou důvody politické – oslava moudrosti Velkého Vůdce nebo snaha zajistit, aby se senátorem stal ten správný kandidát – ještě jindy jde o povyražení nějakého znuděného programátora. Společným prvkem robotů je skutečnost, že jsou nesmírně produktivní. Kdyby dostali „volnou ruku“, vychrlili by na sítě tolik obsahu, že by v něm příspěvky od živých lidí úplně zanikaly, jako jednotliví mravenci v tropickém pralese. Proto je někdo musí krotit.

Ani velcí radikálové vesměs nepřiznávají svobodu projevu robotům a mazání robotických výšplechtů je celkem nekontroverzní záležitost, i když i zde se nabízí otázka, jak přesně poznat robota od člověka a zda být k hraničním případům liberální, nebo naopak nekompromisní. (Moderní AI jako ChatGPT se začínají nepříjemně přibližovat lidským standardům komunikace, aspoň v kratších projevech.) Jenže tím, že všechny velké sociální sítě musejí nějaký mazací mechanismus proti robotickému spamu provozovat, se zároveň snižuje ekonomická bariéra proti tomu, začít jej používat i proti živým lidem a komentářům, které spamem nejsou.

Kdyby požadavky politiků na cenzuru znamenaly, že by velké firmy musely budovat drahou infastrukturu, narážely by u firem na větší odpor; jedinou skutečně univerzálně sdílenou hodnotou soukromého sektoru jsou peníze a neochota je utrácet na příkaz „malých Sauronů“. Ale pokud lze k tomuto účelu přizpůsobit už existující systémy pro moderaci spamu, dětské pornografie a podobných jevů, náklady na provozování cenzury klesají. A úměrně tomu i korporátní oddanost svobodě projevu.

Ostrovy v síti

Patrně nejhorším – i když z hlediska příznivců „nejlepším“ – výsledkem tohoto vývoje by mohlo být rozdrobení lidstva na několik izolovaných ostrovů, interních internetů, jejichž propojení s ostatními kontinenty by bylo přísně dozorované. Této mety už víceméně dosáhla Čína se svým velkým čínským firewallem. Od civilizace, která se schovávala za zdí už v předmoderní době a která se tradičně vnímala jako ostrov kultury v moři barbarů, asi nešlo čekat nic jiného. To, že podobné návrhy zazněly už i v Bruselu, je ale velmi varovné.

Jednou ze zásadních vlastností stávajícího internetu je skutečnost, že na něm můžete mluvit se svými nepřáteli. Většinou se to zvrhne v propagandu nebo nadávky, extrémně vyhrocené bývají třeba diskuse Izraelců s Palestinci; ale aspoň spolu mluví a mají možnost poznat ty druhé i jinak než jen přes filtr oficiálních sdělovacích prostředků. Právě internet je jedním z faktorů, které rozhlodaly rigidní arabské společnosti v okolí Evropy a které neustále podvracejí vládu mulláhů v Íránu. A co se rusko-ukrajinské války týče, Rusům se zatím nepodařilo zablokovat komunikaci ven natolik, aby ruští občané neměli možnost se seznámit s jinými úhly pohledu. Většina z nich to sice stejně neudělá, ale ta menšina, která ano, může třeba v poválečném vývoji Ruska sehrát významnou roli.

Zajímavý je i pohled opačným směrem. Na serverech jako Topwar.ru, které jsou zatím českým čtenářům stále ještě dostupné, poměrně snadno zjistíte, že mezi vojáky, bývalými vojáky a dalšími diskutéry už dávno nepřevládá vybičovaný šovinismus z února 2022, a najde-li se jeden fanatik, který začne vykřikovat něco o dobytí Varšavy a Berlína, deset dalších ho usadí s tím, že situace na frontě vůbec není příznivá a že nemá věřit televizním lžím. Není to sice zrovna morální postoj, ale je aspoň realistický a napovídá tomu, že v samotné ruské armádě oficiální propaganda příliš nepůsobí.

O toto všechno můžeme přijít, dovolíme-li, aby se z internetu stala kolonie zahrádek obehnaných vysokými zdmi, jejichž nepřekročitelnost stráží pomyslní draci (samozřejmě pro naše dobro, jak jinak). V jistém smyslu by to byl bezpečnější a předvídatelnější svět, ale to se dá říci o každé ohradě a kleci, která kdy byla vymyšlena. Je ale v zájmu svobodných lidí naučit se potýkat se i s nejistotou a pochybností. Nejlepším základem imunity bývá dostatečná expozice, nikoli život ve skleníku, a platí to i o expozici zlu.