Dnešní kritici médií mají pravdu. Kdyby k událostem na pražské filozofické fakultě došlo před deseti lety, už bychom byli zaplaveni informacemi všeho druhu. Reportéři by bivakovali v okolí vrahova bydliště a pásli po „osudových detailech“, policie by na tiskové konferenci dostala erudované dotazy, z nichž by bylo zřejmé, že samotní reportéři by zásah provedli daleko kompetentněji. Ke slovu by se dostaly oblíbené krizové žánry jako „minutu po minutě“ nebo „otázky, které zůstávají nezodpovězené“.

Po Novém roce, když už by první nápor zpráv opadl, by se někdo z redaktorů MF DNES vypravil „na vlastní kůži“ zjistit, jak snadné je legálně si opatřit zbraň, nejspíš by došlo i na sporný pokus pronést maketu pistole na akademickou půdu. Ano, celé by to bylo hodně za hranicí dobrého vkusu. Některé informace by byly nafouknuté, jiné úplně nepravdivé. Z vraha by se zcela jistě stal objekt naší zvrhlé pozornosti, protože zvrhlost, co si budeme povídat, je v nás všech. Riziku, že se někomu tato všeobecná pozornost zalíbí natolik, že ji k sobě bude chtít upoutat podobným činem, by se nedalo předejít. Ale i nepřirozené mlčení má své dopady.

Pokrývání letošního masakru začalo postaru. Bezprostředně po smrti střelce vydal server Seznam Zprávy fotografii studentů krčících se na okenní římse fakulty, která o brutalitě uvnitř vypovídala asi nejvíce. Ještě téhož večera veterán investigativní žurnalistiky Jaroslav Kmenta instinktivně nahodil ne právě krátký výčet pochybností, které v něm policejní zásah vyvolal.

Pak se ale neoficiálním dozorcem celkového mediálního pokrytí stal mladý šéfredaktor časopisu Reflex Martin Bartkovský a on spolu s dalšími učinili tomuto řádění přítrž. Dvě výrazné postavy „staré žurnalistiky“ (Jaroslav Kmenta a Jiří Kubík, šéfredaktor Seznam Zpráv) se omluvily. Prostor teď dostávají oficiální stanoviska Karlovy univerzity, Policie ČR a experti na mediální etiku.

Šéfredaktor Bartkovský v Reflexu napsal: „Jediná informace, kterou o střelci potřebujete vědět, je, že to byla zbabělá nula. Odsouzeníhodný člověk. Nic víc.“ Jinými slovy: Jediné, co potřebujete udělat v situaci, která je pro vás neznámá a poměrně děsivá, je vynést morální soud. Člověk ale není jen morální bytost, potřebuje se orientovat v době, ve které žije, aby mohl dělat relevantní rozhodnutí, aby si to v hlavě sám srovnal, aby se cítil svéprávně.

Je to podobné, jako kdybychom se snažili pochopit druhou světovou válku a zakázali si zjišťovat, kdo byl Adolf Hitler. Museli bychom si vystačit s tím, že to byla „zbabělá nula“, a událost bychom interpretovali jen na základě rozhovorů s oběťmi nacismu. Bartkovský totiž doporučuje věnovat mediální pozornost místo vrahovi jeho obětem. Jako by mediální pozornost udělovali novináři za odměnu.

Mediální prostor ale není inzerce, je to místo, kde společnost zjišťuje, kým je. (Proto jsme také ochotní za mediální obsah platit, inzerce je zadarmo.) Nově nabyté poznatky se z médií spontánně přesouvají do domácností, restaurací, pracovních kolektivů, dochází se ke společným závěrům, vyměňují se postřehy o fungování světa, vznikají sdílené představy.

Čeští správci veřejného prostoru se ale z nějakého důvodu rozhodli, že se Češi o dobu a společnost, ve které žijí, nemají co zajímat, že o ní nemají debatovat a nemají se snažit v ní hledat společný smysl. Že si mají vystačit s morálním postojem. Tak nakonec alespoň nějaká informace o tom, kým jsme se stali.

Autorka je bývalá investigativní novinářka MF DNES.