Vrah z pražské Filozofické fakulty měl mít psychické problémy, Lidové noviny k tomu tento týden přinesly trochu víc informací s odkazem na anonymní zdroje z bezpečnostních složek a spolužáky Davida Kozáka. Některé z těch zdrojů mluvily o tom, že se léčil u psychiatra a bral prášky. Lidé, kteří s ním chodili do školy, zase LN řekli, že před nimi mluvil o tom, jak se „hroutí ze zkoušek“ , jeho psychoterapeut mu prý řekl, ať si z toho nic nedělá.

Jsou to spíš střípky, z nichž se nedá vyvodit nic zásadního. Ano, nemálo studentů a studentek se v nějaké fázi studia „hroutí ze zkoušek“, třeba kvůli tomu i vyhledají terapeuta, ani v nejmenším to ale neznamená, že to jsou potenciální hromadní vrazi.

Minulou sobotu v obchodním centru v Sydney ubodal Joel Cauchi šest lidí, z toho pět žen. Některé z bezprostředních reakcí (např. na známém twitterovém účtu Visegrád 24) označily jeho čin za „islamistický útok“. Když vrahovi rodiče promluvili o synově frustraci z toho, že nemá partnerku, vedlo to k závěrům, že to byl mizogynní „incel“ a jeho vraždění bylo primárně motivováno nenávistí k ženám. Jenomže Cauchi byl také paranoidní schizofrenik, který údajně vysadil medikaci. Mezi pachateli hromadných vražd taková anamnéza není ojedinělá.

V posledních letech došlo k, jak se říká, destigmatizaci duševních chorob, což je z mnoha důvodů dobře. Je jistě lepší, když se lidi nebojí připustit si, že mají psychické potíže, a snaží se je nějak řešit, než kdyby si je nechávali pro sebe ve strachu z toho, že je lidé kvůli tomu budou ostrakizovat či na ně zahlížet. Je nesporně lepší, když budou vnímáni bez předsudků a přepjatých představ o „bláznech“ a jejich nebezpečnosti a nevyzpytatelnosti.

Někdy – zvlášť v některých „bublinách“ – se s tím ale také pojí relativizace vážnosti některých psychických onemocnění. Někdo může pod vlivem okolí chápat psychiatrickou diagnózu až jako pilíř své identity, způsob, jak se vyčlenit z nudné normálnosti, třeba si i vylepšit status. Z takhle vnímané duševní choroby se může stát forma zajímavé excentričnosti, asi jako výstřední účes nebo alternativní způsob vnímání reality, který je prostě potřeba respektovat.

Opravdu si nemyslím, že by tohle zlehčování pomáhalo lidem, kteří trpí nějakou duševní chorobou, především ve vážnější formě. Pro ně je totiž velice těžkým údělem, který je vysilující zvládnout – a platí za to vysokou cenu. A podobný případ také brání rozumné debatě o psychiatrických onemocněních.

Destigmatizace je nepochybně žádoucí, neměla by ale znamenat popření toho, že v některých ojedinělých případech se člověk kvůli vážnému duševnímu onemocnění může stát nebezpečným. V reakci na hromadné vraždy, jako byla ta na Filozofické fakultě nebo před týdnem v Sydney, lidé často sahají po ideologických vysvětleních, která odpovídají jejich „narativu“, interpretaci současného světa a jeho problémů.

Psychická nemoc jako motiv nebo vážný faktor zločinu pro ně může představovat zklamání, do narativu se nehodí. Zákony mnoha zemí ale pamatují na možnost, že se člověk může dopustit ve stavu pominutí smyslů či nepříčetnosti, a nebýt proto plně odpovědný za svoje jednání, že – zjednodušeně řečeno – zabíjet může ne tak on, ale jeho nemoc. Asi to má nějaký důvod.