Náhlý restart syrské občanské války, úspěch povstalců a pád režimu Bašára Asada v podstatě překvapil úplně všechny. Asad byl považován za jejího de facto „vítěze“. Od roku 2011 vedl boj proti vlastnímu obyvatelstvu, boj plný zvratů, masakrů a válečných zločinů. Ve válce zemřelo až 600 tisíc lidí.

Ještě před pár týdny to vypadalo, že Asad si udržel přímou kontrolu asi na 60 % území. Islamisté v okolí Idlibu drželi asi 10 % a Kurdové, převážně na východ od řeky Eufrat, nějakých 30 %. Úseky u severní hranice okupovalo Turecko či milice na něj napojené.

Důvodem víry ve vítězství Asada bylo příměří vyjednané v roce 2020 Tureckem a Ruskem. Zdálo se, že horká fáze války je u konce a že přes menší přestřelky konflikt zamrzl. Mezinárodní společenství začalo pomalu uvažovat, jak normalizovat vztahy s Asadem. Sýrie byla minulý rok znovu přijata do Ligy arabských států. V červenci Itálie obnovila velvyslanectví v Damašku. I Turecko signalizovalo, že stojí o normalizaci vztahů. Vypadalo to, že budou vyřešeny dva problémy.

Zaprvé pašování drog. Sýrie se během občanské války proměnila v narkostát produkující 80 % globální produkce amfetaminu captagon, známého jako „kokain pro chudé“. Exportuje se hlavně do jiných arabských zemí v regionu a peníze za něj financují stát. Zadruhé, to se týká hlavně Turecka a Evropy, se doufalo v návrat syrských uprchlíků domů.

Ukázalo se ale, že Asadův režim byl postavený na písku. Dne 27. listopadu rebelové v Idlibu zahájili ofenzivu a za tři dny byli v Aleppu, druhém největším syrském městě. Následovala spanilá jízda do Hamá, kde se ofenziva na pár dnů zastavila. Zdálo se, že režim se přece jenom rozhodl bojovat. Asadovské síly se však z Hamá stáhly, rebelové pokračovali do Homsu a nakonec 8. prosince padl i Damašek. Asad s rodinou uprchl do Moskvy.

Silnější ve své rozmanitosti?

Hlavními strůjci Asadova pádu jsou islamisté Haját Tahrír al-Šám (Organizace pro osvobození Levanty), zkráceně HTS. Vůdce HTS Abú Muhammad al-Džawlání začínal jako člen Islámského státu, pak přešel k al-Káidě a nakonec se zcela osamostatnil. Džawlání a jeho HTS se tváří jako pragmatičtí islamisté. Evidentně se poučili z osudu Islámského státu, kdy se ukázalo, že sekání rukou, upalování zajatců, zotročení žen a shazování gayů ze střechy nepovede k rychlému založení světového chalífátu, ale ustanovení globální koalice s cílem vás zničit. Džawlání se zřekl globálního džihádu, jeho cílem je prý pouze svržení Bašára Asada. Jeho prohlášení občas znějí spíš jako produkce amerických progresivistů než islamistů. Tvrdí třeba, že Kurdové jsou „integrální součástí různorodé syrské identity“, podobně se vyjádřil o alavitech, etnicko-náboženské skupině, ke které patří i Asadova rodina. Zakázal útočit na civilní obyvatelstvo a okrádat je, a to včetně křesťanů. „Aleppo bude silnější ve své rozmanitosti,“ uvedl v prohlášení. V obsazeném Aleppu si dal záležet na dodávkách elektřiny a vyvážení odpadků. Džawlání chápe, že potřebuje podporu obyvatelstva, pokud má udržet Sýrii pohromadě. Údajně věří, že „skutečný svět musí být vodítkem pro váš islám, nemůžete vnucovat svůj islám skutečnému světu“. Jeho síly nemasakrovaly asadovské vojáky, nechaly je jít domů.

Je ale záhodno být obezřetný. Džawlání se nezřekl islamismu a nikdo neví, jak se zachová, až si bude jist svou mocí. Jeho HTS je považována za teroristickou organizaci mnoha státy včetně USA a EU. Američané na jeho hlavu vypsali odměnu 10 milionů dolarů.

Jak se podařilo Džawlánímu bleskově zvítězit? Poslední čtyři roky strávil snahami vybudovat z Idlibu něco blížící se funkčnímu státu. Zároveň profesionalizoval své milice, vybudoval speciální jednotky cvičené na boj v noci. Dokonce založil vojenskou školu. Připravoval se na obnovení války.

Proti HTS stála Syrská arabská armáda, oficiálně hlavní vojenská Asadova síla. V reálu šlo z velké části o demoralizované, špatně zásobované odvedence, bez nějaké velké loajality k režimu. Což je nejspíš jeden z klíčů k rapidnímu úspěchu HTS. Vládní vojáci prostě utekli.

Svou roli ale sehrály trable dvou hlavních Asadových sponzorů. Asad měl namále již v roce 2015, zachránila ho Moskva a Teherán. Vladimir Putin dodal převážně letectvo, Írán vyslal sobě podřízené libanonské teroristické hnutí Hizballáh. Jeho členové se stali nejefektivnějšími pěšáky asadovské koalice, zatímco Rusové bombardovali ze vzduchu.

Rusko má však momentálně dost starostí na Ukrajině a nemůže se plně soustředit na Asadovu záchranu. Hizballáh se zapletl do války v Gaze a je nyní na kolenou poté, co ho zdecimovaly izraelské útoky. Izrael také soustavně ničil pozice íránských revolučních gard v Sýrii a zlikvidoval íránskou protileteckou obranu. Teherán tedy neměl náladu pouštět se do nějakého dobrodružství.

K Asadovu pádu přispěla i brutalita jeho režimu. Chemické útoky na vlastní obyvatelstvo, řádění tajné policie, věznění lidí desítky let. Pro řadu Syřanů byl Asad nepředstavitelný tyran, i možná vláda islamistů v jejich očích představuje zlepšení.

Otázka je, co bude dál. HTS není jedinou ozbrojenou silou v Sýrii. Výpadu z Idlibu se údajně účastnila také Syrská národní armáda (SNA), což je koalice milic ovládaných Tureckem. Ankara sice částečně podporuje i HTS, ale Džawlání si víceméně dělá, co chce. Hlavním nepřítelem SNA ale nebyl Asad, nýbrž Kurdové. Ti tvoří významnou menšinu v Turecku, asi 15 až 20 %, a militantní Kurdové vedou už dekády proti Turkům ozbrojené povstání či teroristickou kampaň.

Turci tvrdí, celkem oprávněně, že syrští Kurdové jsou napojeni na ty turecké. Výpady Ankary do Sýrie proto měly za cíl obsadit pohraniční pásmo, což by ztížilo kurdskou spolupráci. Tureckem financovaná, vyzbrojená a vycvičená SNA je především silou pro potlačování Kurdů. Což se potvrzuje i nyní. Zatímco v Damašku vládne euforie z Asadova pádu, SNA momentálně útočí na Kurdy.

Ti jsou pod ochranou USA. Pomáhaly jim při potlačování Islámského státu a dodnes je na kurdských územích asi 900 amerických vojáků. Jejich úkolem je hlídat, aby znovu nepovstal Islámský stát, střežit tamější ropná pole, bránit Kurdy proti tureckým imperiálním choutkám. Kurdové si ale zároveň nechtějí přidělávat další problémy a s HTS se dohodli na vzájemném neútočení. Tato dohoda podle všeho zatím drží.

Dále je v Sýrii nespočet menších ozbrojených skupin a kmenových milic a někde v poušti se skrývají zbytky Islámského státu. To samo o sobě představuje problém pro budoucí stabilitu.

Optimistický scénář je, že Džawlání to se svým umírněným islamismem myslí doopravdy. Dokáže se domluvit s ostatními ozbrojenými skupinami a možná vznikne něco jako federalizovaná Sýrie, kde každé etnikum či náboženství bude mít určitou míru autonomie. Režim asi nebude úplně demokratický, ale bude svobodnější a stabilnější než za Asada. Do země se vrátí miliony uprchlíků, a konečně tak skončí evropská migrační krize.

A pesimistický scénář? Džawláního umírněnost je pouze maska, případně nedokáže udržet radikální islamisty na uzdě. Dojde na masakry a etnické čistky. Vyvolá to novou migrační vlnu. Nejrůznější skupiny, které jakžtakž držel dohromady odpor proti Asadovi, se nyní pustí do sebe. Občanská válka neskončí, pouze začne další kolo.

Toho se evidentně bojí třeba Izrael, jenž bombardoval až 100 cílů v Sýrii, především sklady zbraní, aby nepadly do rukou rebelům. Ze stejného důvodu obsadil pásmo na syrské straně Golanských výšin. Chce tím preventivně zabránit možnému průniku islamistů. Pokud můžeme soudit podle minulých prohlášení, tak Džawlání není žádným velkým přítelem Jeruzaléma. Jeho jméno je pseudonym odkazující na Golanské výšiny, syrské území, které Izrael obsadil a anektoval. Džawlání v minulosti sliboval Izraeli válku. HTS podpořila masakr ze 7. října 2023.

Zaprvé, zadruhé, zatřetí

Sýrii v posledních dnech bombardovaly také Spojené státy. Americké letectvo zasáhlo 75 cílů Islámského státu na syrském území.

Pokud odhlédneme od nejisté syrské budoucnosti, pád Bašára Asada je dobrou zprávou na třech úrovních. Zaprvé jasně ukazuje, že není konec, dokud doopravdy není konec. Na to je třeba myslet i při komentování situace na Ukrajině. Taktéž nejrůznější západní snahy neeskalovat a manažerovat konflikty může být kontraproduktivní. Možná mohl Asad padnout již v roce 2013, kdyby tehdy Barack Obama autorizoval intervenci v Sýrii poté, co tamní režim chemickými útoky zabil stovky civilistů.

Zadruhé jde o oslabení Ruska. Jeho intervence v Sýrii na Asadovu podporu nakonec selhala. Je to rána Putinově ambici hrát si na globální mocnost. Taktéž utrpěla jeho prestiž u možných partnerů. Jestli Moskva udrží své dvě základny v Sýrii, leteckou v Latákii a námořní v Tarsu, se ještě uvidí. Moskva signalizuje, že by se mohla s novou vládou nějak dohodnout.

Zatřetí jde o jasnou porážku Íránu. Tamější režim zažívá jedno z nejhorších období ve svých dějinách. Snahy vybudovat neformální perskou říši se hroutí jako domeček z karet. Velkou zásluhu na tom má Izrael. Zlikvidoval íránské spojence Hamás a Hizballáh. Nyní padla vláda íránského spojence Asada. Teherán přišel o možnost, jak zásobovat zbytky Hizballáhu v Sýrii.

Je jisté, že Syřany čekají v nejbližších měsících zajímavé časy.