I dnes pokračujeme ve sledování tematiky postnárodního státu. Představa války mezi národními státy je dnes v Evropě skoro nemyslitelná. Občanská válka? To je jiná. Romány Michela Houellebecqa si bez ní nelze představit, přičemž autor vychází z diskurzu, který ve Francii dnes už léta reálně existuje – jak mezi potenciálními aktéry, tak mezi experty z bezpečnostního prostředí.

Když narazíte na článek analytika britského Adam Smith Institute Sama Bidwella na téma občanské války v Británii, můžete to považovat za ukázku čím dál tím horečnatější rétoriky šířící se v této zemi, ale poté, co si vybavíte několik výbuchů nepokojů v poslední době, budete ve svých soudech obezřetnější. A Brity nemůžete obvinit, že se opájejí pojmy, jež nechápou – pamatují regulérní občanskou válku v Severním Irsku.

Bidwell ovšem píše, že rozbuškou by se mohla stát válka mezi Indií a Pákistánem. Přistěhovalců z každé z obou zemí žije v Británii přes dva miliony, hodně jich přibylo v imigračním chaosu posledních pár let. I ti, co se narodili už v Británii, zůstávají často součástí rodin rozvětvených v obou zemích, vozí si odtamtud manžele či manželky. Často jsou koncentrovaní v určitých lokalitách, například předměstí Londýna Ilford je ze sedmnácti procent indické a ze čtrnácti procent pákistánské. Bidwell vypočítává, kolik z jejich etnických organizací je napojeno na státní či politické organizace v Indii a Pákistánu. Indie pracuje s hinduistickým nacionalismem, Pákistán spíš s islámskou solidaritou. Připomíná taky událost, jež patří k těm, které se do našich médií nedonesou – v roce 2022 vypukly ve městě Leicester srážky mezi hinduisty a muslimy, které trvaly měsíc a přelily se i do Birminghamu. Bylo při nich zraněno dvacet pět policistů. Vypukly kvůli kriketovému zápasu – dědictví britského impéria spojuje, ale ne dost.

Indie a Pákistán spolu od svého vzniku vedly šest válek, připomíná Bidwell, jejich hranice patří k nejmilitarizovanějším na světě, obě země se navzájem obviňují z podpory terorismu. Indicko-pákistánská válka není nemyslitelná, Británie by ji nemohla ovlivnit, ale pokud by k ní došlo, v Británii by rozpoutala konflikty, proti nimž by napětí vyvolané válkou v Gaze bylo procházkou růžovou zahradou. I Británie si o sobě občas říká, že je postnárodní, ale Indové a Pákistánci v ní žijící postnárodní nejsou.

Na jiném místě tohoto vydání píšeme o analýze americké politiky vůči Číně od Tannera Greera. Zastavme se ještě u jedné okrajové zajímavosti, jež osvětluje i leccos jiného než Čínu. Greer nevycházel jen z publikovaného materiálu, ale i z off-the-record rozhovorů s více než třiceti aktéry z think-tanků, Kongresu či administrativy. A zmiňuje postřeh, který pak výstižně popsal v jednom podcastu: „Všech těchto lidí jsem se ptal na jejich ideální čínskou politiku, čeho chtějí dosáhnout, jak by svět vypadal po zavedení jejich politiky a jaké nástroje by chtěli použít,“ říká Greer – a všichni se ochotně rozhovořili. „Ale zeptal jsem se jich taky: ,Když uděláte X, co si myslíte, že Číňané udělají v reakci na to?‘ Nikdo to nikdy sám od sebe nenastolil. Někteří dokázali v reakci na to přijít s rozumnými odpověďmi, ale všichni potřebovali pobídku.“

Greer to připisuje tomu, že pro mnohé z činitelů je Čína jen záminka pro to, aby prosadili jiné věci, které už dávno chtěli dělat. Ale projevuje se tu myslím obecnější rys, říkejme mu americký solipsismus. Američané mají sklon si myslet, že vše, co se kde ve světě děje, se děje v důsledku americké politiky. Než by se snažili pochopit, že jiní lidé a jiné země mají své důvody a svou vlastní společenskou dynamiku, je pro ně mnohem příjemnější to převést na vnitroamerický spor. Takže levice v době studené války žila v tom, že SSSR jen reaguje na americkou agresivitu. Dnes americká levice uplatňuje na celý svět lekce transatlantického obchodu s otroky a část nového establishmentu je zase přesvědčena, že se Ukrajinci brání Rusům jen proto, že jim to Biden nařídil. A všechnu energii chtějí vrhnout na čelení čínskému rivalovi, aniž by, jak vidíme, řešili, co Číňané chtějí.