Velkou módou se v určitých kruzích stalo mluvit o svobodě slova. Připomíná to beránka z pohádky, který bezdůvodně křičel: Vlk, vlk, až ho lidé přestali brát vážně. Když se pak zjevil, už mu na pomoc nepřišli. Tak vypadá dnešní reakce na iniciativu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).

Před několika měsíci začaly chodit různým médiím, ale i běžným tvůrcům a influencerům z internetu výzvy „velké rady“. Obsahovaly sdělení, že se musí u tohoto orgánu povinně registrovat.

Následně se RRTV stane „dozorovým orgánem“, jak se praví v tiskové zprávě tohoto úřadu. V případě, že se tvůrce odmítne registrovat, bude sankcionován. RRTV se tak přes noc stává novým regulačním úřadem pro tisíce novinářů nebo tvůrce různých mediálních obsahů.

Paradoxně se to týká i tištěných médií, která na svých webech produkují audiovizuálních obsah. Po 35 letech od revoluce budou mít novináři z printů zase jednou svůj „dozorový orgán“, protože do této doby spadali pouze pod tiskový zákon.

Nejpodivnější na celé události je překvapení vládních politiků a načasování ze strany RRTV. Po zveřejnění informací o povinné registraci svolal ministr kultury Martin Baxa tiskovou konferenci, na níž prohlásil, že je touto akcí šokován a podobný postup odmítá. Podobně se měl v soukromí vyjádřit i premiér Fiala. Formálně nezávislá Rada pro rozhlasové a televizní vysílání však stojí za svým. Z čeho vychází?

Směrnice o platformách

Evropská unie v roce 2008 schválila směrnici o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání (video on demand, VOD), která se týkala nově vzniklých platforem typu YouTube nebo HBO. Smyslem bylo vytvořit minimální regulační rámec v zájmu ochrany před rizikovými obsahy typu dětská pornografie nebo zobrazování brutálního násilí. Tato směrnice byla do českého právního řádu včleněna  prostřednictvím zákona č. 132/2010 Sb. Dalších čtrnáct let byl zákon vykládán tak, že poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání (VOD) jsou totožní s majiteli velkých platforem, kteří ručí za kontrolu rizikového obsahu.

Po 14 letech však v české Radě pro rozhlasové a televizní vysílání došlo k nepochopitelnému obratu. Příkaz zněl: Všichni, kteří se žurnalisticky nebo jinak prezentují formou informativních, zábavních nebo vzdělávacích pořadů, jsou označeni za VOD (poskytovatele audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání), tedy subjekty, které musejí podléhat regulaci. Obsílky k přihlášení dostali různorodí tvůrci: od propagátorů jógy a jachtaření až po politické novináře. Členové rady a jejich právníci najednou jinak interpretovali zákon z roku 2010, ale přihlásili se o novou kompetenci, která daleko převyšuje rozsah její dnešní činnosti (přidělovat licence, regulovat kmitočty atd). Jak k expanzi moci rady došlo?

Minimálně od roku 2015 se vlády velkých států snažily vytvářet „zvláštní vztahy“ s majiteli velkých platforem typu Google a Facebook. Smyslem bylo přesvědčit je, že nejsou jenom technologické firmy, ale musejí provádět tvrdší editoriální politiku. Tedy víc zasahovat do obsahu na své platformě. Tito giganti na to reagovali různě. Jedni svoje algoritmy odpolitizovali (Facebook), jiní odmítli tuto hru vůbec hrát (Twitter, dnes platforma X). Jak vyplývá z české situace, byrokrati s ambicemi ovládat mediální obsah na to šli odspodu – přes regulaci konkrétních, ve většině případů drobných tvůrců obsahu.

Takto koncipovaná novela zákona by v české veřejné debatě neprošla. Proto se byrokrati rozhodli použít paragraf ze zákona starého čtrnáct let, kdy mediální krajina byla úplně jiná. Ze strany právníků RRTV jde o ten typ interpretace, jako když byla v padesátých letech vězněna elita českého národa na základě prvorepublikových zákonů na ochranu republiky.

Hlavní problém je v tom, že „dozorový orgán“ vytváří pro malé tvůrce rizikové prostředí z hlediska svobody slova. Kdo jednou přistoupí na registraci, může být systematicky torpédován stížnostmi svých konkurentů a politických odpůrců u RRTV. Tento „dozorový orgán“ pak bude chtít písemné vyjádření, popřípadě ústní slyšení. Kdo to bude ignorovat, může být trestán sankcemi v řádech statisíců korun. Přitom všechna média a jejich obsahy už dnes podléhají trestnímu a občanskému zákoníku jako kdokoli jiný.

Podvolení

Když se na vás jako novináře nebo tvůrce obsahu někdo vlivný a mocný zaměří, bude vám ztěžovat práci přes stížnosti a následné sankce. Jistou šancí je, že ještě předtím o celé kauze rozhodne Nejvyšší správní soud a řekne, co je evidentní ze znění zákona z roku 2010. Tedy že byl psán na tělo velkých platforem, které vládnou informačnímu světu, nikoli malých tvůrců, kteří si na tyto platformy své obsahy zavěšují.

Navíc už dnes mohou být menší tvůrci za nepřiměřený obsah (sex, násilí) ze strany majitelů platforem zablokováni. Radě pro rozhlasové a televizní vysílání se to evidentně zdá málo, a proto po novinářích a tvůrcích obsahu chce, aby vykazovali „předběžnou opatrnost“ a do ostrých názorů a polemik se nepouštěli, jinak budou mořeni stížnostmi a sankcemi.

Jeden bývalý český politik a současný radní z RRTV na toto téma v osobním rozhovoru řekl: Rada ale nechce mluvit do vašeho obsahu. A já dodávám: Svou interpretací audiovizuálního zákona vytváříte mediální prostředí, které směřuje v lepším případě k autorské samoregulaci, v horším k cenzurnímu tlaku. Nejde k tomu přistupovat tak, že část členů RRTV má určitý morální kredit z minulosti. Jednou odejdou a do vlády i velké rady přijdou jiní sekáči.

Český mediální svět na velkých platformách se v blízké budoucnosti rozdělí. Na podvolené, kteří se budou u RRTV registrovat a přijmou autoritu „dozorového orgánu“. A potom na ty, kteří chápou, že o svobodě slova nerozhoduje parta byrokratů z RRTV a jejich právníci, ale nezávislé soudy.