Dnes, 27. září, je to sto let, co se narodil Josef Škvorecký. Kdybych měl rychle popsat jeho význam pro českou společnost a jejího ducha, pomohl bych si Karlem Čapkem. Škvorecký byl Karlem Čapkem druhé poloviny dvacátého století.

Ovšem nikoli postavením v české veřejnosti: Čapek byl, ať již vědomě či bezděky, oficiálním spisovatelem první republiky, to se o Škvoreckém, který navíc druhou půlku života prožil v emigraci, nikdy říci nedalo! Ale pokud jde o lidský a umělecký typ a působení mezi lidmi, mezi čtenáři a v jejich vztah k nim, v tom si ti dva spolurodáci (z Náchoda do Malých Svatoňovic je to dvacet kilometrů) byli nápadně podobní.

Jenže tu, jak napsal mladší z nich, „potřebují jen ti, kteří ji potřebují“. A s tím byla u nás vždy potíž. Škvorecký to sice nikdy hlasitě neproklamoval, ale na Čapka navázal umělecky jako pak už nikdo. Vždyť co jen znamenali pro „zobyčejnění“ spisovného jazyka! Oba se zajímali o to, co lidé opravdu čtou a jak mluví. Ani jeden z nich nebyl snob, ani jeden normálními lidmi nepohrdal, oba zajímalo, jak obyčejní lidé žijí – a oba tak i byli schopni žít. Byli to skvělí intelektuálové, ale měli pochopení pro žánry na okraji a znali je: co znamená Čapkův Marsyas pro brak, to jsou Škvoreckého Nápady pro detektivky.

Oba psali nejrůznější žánry, nepohrdali žurnalistikou, zajímali se o všechno možné, protože byli zvědaví a svět je zajímal. A dál: ani jednoho si nelze představit jako sportovce, i když to v mládí zkoušeli. Nebyli to bohémové, ale ani suchaři. Ani jeden z nich nebyl donchuán, i když o ženách oba snili a bez nich by žít nemohli. Ani jeden z nich neměl děti, což oba trápilo, měli však knihy...

A oba byli jednoznační „západníci“, což tu nikdy nebylo samozřejmostí, ale oni Západ potřebovali, jako potřebují plíce vzduch, na Východě by se udusili. Český západník se vyznačoval sebeironií, skeptickým pohledem na lidstvo a věrnou láskou ke konkrétním lidem, nikoli abstraktním sněním o lásce všech.

Pokroku moc nevěřili a přáli si, aby si lidé aspoň neubližovali, když nic jiného. Byli humanisté, ale jinak, než tomu je na Východě, kde se lidé samou láskou žerou navzájem. A určitě také jinak než dnešní progresivisté, kteří chtějí k té lásce druhé donutit a milují všechny, jen ne ty nejbližší.

Byli individualisté, měli rádi své pohodlí a domov, který si uměli vytvořit, což neznamenalo, že by to byli morousové, ale oceňovali, když se někdo o sebe uměl postarat a nevěšel se na krk druhým. Měli kulturní zázemí, velkou knihovnu, uměli se napít, ale nevyváděli u toho. A měli rádi jazz, jak Čapek, tak Škvorecký. Oba spojovala nevíra v absolutní pravdy a odmítnutí představ, že existuje nějaký návod, jak zlepšit společnost, ale jistota, že takový návod ji vždy jen zhorší. Přitom věřili, že člověk se zlepšit dá. Že je to jeho povinnost. Pouze však skrz sebe. A v tom je ta potíž.