Po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu je pro nás stěžejní otázkou nikoli to, jak rychle teď USA vymýtí woke kulturu ze své armády a státních univerzit. Stěžejní otázkou pro nás je, jak se v Evropské unii adaptujeme na odstoupení Ameriky od Pařížské dohody OSN o klimatu a na ohlášenou revoluci, jejímž cílem je osvobodit americkou ekonomiku. Z některých koutů starého kontinentu v podstatě zaznívají žádosti, abychom na tyto trumpovské posuny zareagovali nápodobou. Do nějakého stupně si to přeje česká vláda, nebo aspoň její část, třeba lidé jako ministr financí Zbyněk Stanjura. Razantněji to formuluje Donald Tusk, jehož Polsko teď předsedá Evropské unii.

V jednom ohledu je Tuskovo vystoupení takřka neslýchané: konstatuje sice zjevnou, ale na nejvyšší politické úrovni zamlčovanou souvislost mezi Green Dealem a růstem cen: „Evropa nesmí prohrát v globální soutěži. Pokud jako Evropa zbankrotujeme, kdo jiný se bude starat o životní prostředí?“ Rozšíření systému emisních povolenek na bydlení a dopravu (ETS2) bude mít podle Tuska katastrofální a přitom předvídatelný dopad, vysoké ceny energií podle něj mohou vést „k pádu řady demokratických vlád“.

Tuska ale nepřechvalme – druhou reakcí, jak prý máme reagovat na Trumpa, jsou masivní výdaje na zbrojení financované společným dluhopisem EU, což je inflace odložená o několik let. I tak je třeba mu nechat, že aspoň reaguje na situaci a nálady mezi voliči. Že vnímá nervozitu lidí i průmyslu, který má v EU průměrně třikrát dražší elektřinu a pětkrát dražší plyn než konkurence v Americe, o Číně nemluvě. Jiní mandaríni evropské politiky tak daleko jako Tusk nedospěli, byť používají některá stejná slova, třeba „konkurenceschopnost“.

Evropská komise se teď obrací na Evropský parlament a unijní vlády s dokumentem, který nazvala „Kompas konkurenceschopnosti“. Čítá dvacet stran a má být jízdním řádem Komise pro příštích pět let. Byla do něj promítnuta známá Draghiho zpráva, ale bude se číst i jako odpověď Bruselu na trumpismus. Rovnou předesílám, že kdo v něm bude nějaký eurotrumpismus hledat, toho čeká zklamání. Najde tu sice varovný popis situace, namátkou: „Za poslední více než dvě dekády ekonomický růst Evropy nedržel tempo s jinými velkými ekonomikami“ nebo „Cenový rozdíl v energiích mezi EU a dalšími velkými ekonomikami leží jako závaží na průmyslu a jeho nákladech“. Najde tu závažná zjištění, jako že „okno příležitosti je úzké“. Ale pak zjistí, že Komise zkouší všechna možná dílčí opatření, která by mohla vést k oživení ekonomiky, jen do té míry, aby se nemusela dotknout hlavní překážky – unijního Green Dealu.

Citované realistické pasáže a nářky nad drahými energiemi nenásleduje žádné seriózní vysvětlení, proč jsou tedy tak drahé. Na jednom místě autoři citují Draghiho, který mezi mizejícími pilíři evropské prosperity jmenoval levné fosilní zdroje z dovozu, aby na jiném místě potvrdili závazek, že EU odejde od ruských fosilních paliv do roku 2027, a jinde zas na ně házeli vinu za vysoké ceny: Některé z faktorů vysokých cen energií prý jsou „strukturální povahy. Evropa závisí na dovozu fosilních paliv, která pokrývají téměř dvě třetiny spotřebované energie“. Hned vedle této nelogické věty najdeme klíčové místo textu: „Evropa si stanovila ambiciózní rámec tak, aby se stala dekarbonizovanou ekonomikou do roku 2050. Kurz musí udržet, a to včetně cílů pro rok 2040.“

Když se předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová loni na podzim ucházela o hlasy europoslanců, na prosby zmírnit závazek pro rok 2040, což je pokles emisí proti roku 1990 o 90 procent, odpověděla, že nejkrajnější kompromis by mohl být tak 88 procent. Kdo po tom všem, mimochodem už po Trumpově vítězství, pro Ursulu hlasoval, nese svou malou, ale přímou odpovědnost. Z českých poslanců pro ni hlasovali všichni zástupci vládních stran až na Alexandra Vondru.

V Kompasu jsou dva až tři světlé momenty. Tím hlavním je slib rušit regulace, byť Komise tu není konkrétní, s výjimkou proslulé směrnice REACH pro chemický průmysl. Komise také vytvoří novou kategorii pro soukromé firmy střední velikosti, které budou moci podnikat ve volnějším režimu. Po části firem se pak nebude chtít tolik výkaznictví. Komise také znovuobjevila kouzlo dlouhodobých kontraktů v energetice a chce je odteď podporovat. A konečně nepřestane, dokud se jí nepodaří dotáhnout jednotný trh tak, jak si ho představovali jeho tvůrci před 30+ lety.

A teď dirigismus. Komise vytipovala několik průmyslových odvětví – od umělé inteligence, biotechnologií přes robotiku a vesmírný průmysl až po „čisté technologie“ – a ty bude všemožně podporovat. V jedné poznámce pod čarou čteme, že to bude z členských příspěvků národních vlád. Místo aby zohlednila propady evropských automobilek na světových trzích a slíbila odvolat zákaz spalovacích motorů i ničivou normu Euro 7, pak avizuje jakýsi „akční plán pro automotive průmysl“. Uhlíkové clo, které má začít platit od příštího roku, bude rozpracováno a upevněno. Komise chce kromě toho centralizovat nákup kritických surovin. Nemůže samozřejmě chybět digitalizace, digitalizace a opět digitalizace. E-občanka, EU-peněženka a digitální euro prý nějak přispějí k naší konkurenceschopnosti.

Takže ani po takovém externím šoku, jakým bylo zvolení Trumpa, není Brusel schopen změnit kurz. Volby v Německu 23. února pak nejspíš vynesou do čela vlády křesťanského demokrata Friedricha Merze, který je na stupnici probuzení mezi Tuskem a von der Leyenovou o dost blíž své krajance. Chce například zrušit zákaz spalovacích motorů. Ale vládnout bude se sociálními demokraty, nebo dokonce se Zelenými, kteří něco takového nepřipustí, zatímco koalici s AfD, která jediná je v Německu fundamentálně proti Green Dealu, Merz odmítá.

Pro Německo stejně jako pro Českou republiku platí, že trumpovskou revoluci v ekonomice a energetice (a také v otázkách migrace nebo svobody projevu) tradiční pravice neprovede. Maximálně ji bude trochu imitovat, přičemž tohle představení skončí dnem voleb.