Na schodišti hotelu Baťov, který se tak ovšem v tom roce 1965 nejmenoval, přemlouvá Vladimír Pucholt Hanu Brejchovou, aby s ním šla na pokoj, o což já jsem se snažit nemusel. Jestli ta slavná kompozice Pucholtovy hlavy zakrývající klín plavovlásky Brejchové, možná nejslavnější (a nejcudnější) akt českého filmu, se točila také tady v hotelu, nevím, spíš bych řekl, že ne, že to je z ateliéru, ale všechno, co bylo předtím, ano. Ta podařená taneční zábava, scéna se záložáky, Vladimír Menšík, který se chystá ulovit učnice, civění otrávených holek na břichaté fotry a naopak, všechno to geniálně komické trapno, to se natočilo tady. Pak i ty chodby s linoleem a lítací dveře, něco mezi nemocnicí a ministerstvem…

Vlastně je to posvátné místo české nové vlny, Formanův hotel u jedné plavovlásky, unikátní retro pro všechny nostalgiky, cinefily, snoby, boomery i hipstery. Pro romantiky a podivíny. Pro ně pro všechny by tady mohlo být eldorádo podivnosti a estétské výstřednosti, ikona nonplusultra.

No, ale tak úplně není, protože je to hotel ve Zruči, ve středních Čechách, v krajině středně posázavské, vodácké a postindustriální, malebně zastrčené, ale ne tak moc daleko od dálnice a pražské periferie… Takže z hotelu, který se už zas nejmenuje Baťov, jak se nějakou dobu po roce 1989 opět jmenoval, už je jen takový vykuchaný skelet, z původního designu tam skoro nic nezbylo, to se pozná hned, jak tam vstoupíte, že všechno je pryč, uvnitř zůstalo jen schodiště a zábradlí, u kterého četl Pucholt plavovlásce z ruky, kterou mu tam skrz to zábradlí podala: „Tohleto je čára, čára toho, života. Tu máš dlouhou, no. Poď na pokoj…“ Pořád je tam taky sál, kde Menšík objednával lahev vína a snažil se jím holky opít: „Holky, víte, jak je to víno zdravý… Vždyť když to roste, tak to bere z půdy všechny ty živiny, železo, ze vzduchu tu vlhkost, no, jen pij, nesrkej to! To musíš do dna.“ Já to miluju, taková čistá antropologie lidského bytí.

Do toho sálu jsem po snídani vnikl, tedy legálně, pustili mě tam. Něco tam zůstalo, několik lustrů, možná zrcadla, strop zatím zůstal původní, ale prý se bude snižovat, pan majitel má plány na modernizaci, on prý z toho nechce dělat skanzen, to je přece jasné. Tak se ze všeho dělají unifikované krabice z levných materiálů, takové nějaké balkánsko-moldavské diskotéky. Protože takový hotel, který tam zůstal trčet, je pozůstatek úplně jiné éry, než je ta naše, současná, která už toho moc nepřidává, ale spíš tak nějak vegetuje na troskách. Takže je to vlastně zázrak, že je ten hotel v provozu, protože takové velké hotely už na malých městech jsou opravdu vzácností, tak by měl být člověk vděčný. Je to vlastně dvojí vzpomínka na dvojí velký český fenomén, na optimismus baťovský a jeho ironickou reflexi formanovskou. Jan Antonín Baťa tady ten hotel nechal postavit, protože tak to měli Baťové vždycky ve zvyku, ti budovali a uvažovali komplexně, takže když postavili fabriku, přistavěli k ní i město, které ze skromnosti pojmenovali Baťov, podobně jako v Otrokovicích nebo Sezimově Ústí, a k tomu městu, nebo spíš městskému zárodku patřil hotel čili společenský dům, neboť se předpokládalo, že město bude růst a budou sem jezdit různé delegace a návštěvy a také samozřejmě i turisté. Hotel se otvíral v roce 1939, to se republika zmenšila, ale Baťa se nevzdával a měl své plány, věřil, že boty se budou nosit vždycky a že Češi, ať už budou mít vlastní stát, nebo ne, se udrží prací a důvtipem. Ale raději i on v květnu odjel do Ameriky, ze které už se nevrátil. Po válce byl z jeho závodů národní podnik Sázavan, šily nebo vyráběly se tam dětské botky, sám jsem jich nejeden pár okopal a ošmajdal, celý východní blok v nich ťapal, a kde ty botky jsou? Teď se tam montují třeba motorky do stěračů.

Ve Zruči je ovšem také zámek, ale takový postavený až na poslední chvíli, takže je to spíš vila, které nasadili na střechu věž z Karlova mostu. Zámek připomíná z jedné strany Staroměstskou radnici, z dalších anglickou ubytovnu pro aristokratickou mládež. Jeho goticky anglikánská podoba je zásluhou manželky majitele zámku barona Adolfa Schebka, baronky Emy, která byla romanticky založená a přála si bydlet takto. Její manžel jí tedy vyhověl a nechal v 90. letech 19. století architektem Janem Vejrychem, který se specializoval na neorenesanci a zůstaly po něm radnice v Pardubicích, Kolíně a na Kladně, přestavět neogoticky. Ti Schebkové byli podnikatelská rodina, která dělala do dráhy: Adolfův otec Jan Schebek nechal postavit půlku českých tratí. Byl to „muž usilovné práce, který vlastní silou vyšinul se z praktického technika mezi nejpřednější železniční velmože v říši rakousko-uherské“: tak o něm psaly, když v roce 1889 zemřel, Národní listy. Hustá železniční síť v Čechách je z velké míry jeho zásluhou. Poslední léta života se věnoval správě statků v Posázaví. Když zemřel, jeho majetek byl odhadnut na deset milionů zlatých. On sám po šlechtickém titulu netoužil, protože, jak říkal, pocházel ze „selského pytle“. Ze zámku byli Schebkovi vyhnáni v roce 1948. Pak jim to nechali dost zpustnout, po roce 1989 to potomkům vrátili, ti chudáci nevěděli, co s tím, tak to město koupilo zpět a několik let opravovalo. To se docela povedlo. Hrad tam stál už ve 13. století, zbylo z něj málo, sem to vkládám pro úplnost popisu.

Kdysi jsem se za letního podvečera přiblížil k té soustavě krychlí z perníku, podle nichž se poznají všechny Baťovy závody, a z vrátnice vyšel vrátný, o kterém jsem si myslel, že bude nepříjemný. Ale k mému překvapení onen muž na mou nesmělou prosbu, že mě zajímá architektura, zajásal a zahrnul mne profesionálním výkladem ze slavné historie a méně slavné přítomnosti místa a závodu. Věděl všechno, včetně rozměrů onoho modulu, z něhož jsou baťovské fabriky vystavěny (6,15 x 5,15), vypočítal dopodrobna, co kde bylo, v jakém poschodí se co vyrábělo, kdy se co přistavělo, kdo u toho byl, jak se co jmenovalo. Byla to dokonalá encyklopedie a ryzí nadšenec, pot se z něj lil, mušky na něj usedaly, on se po nich občas ohnal, já také. To od něho mám ty motorky do stěračů, ale kromě toho vyjmenoval ještě dvanáct firem, které tam cosi dělají, jen ne ty dětské botky, jež šila také ta jedna plavovláska, co odtud chtěla zdrhnout za Pucholtem do Prahy.

Ve Zruči se kdysi seznámili ale nejen ti dva, ale také Vaculíkovi. Kdysi, mohlo to být tak kolem roku 2010, jsem zavolal do Dobřichovic, kde Vaculíkovi přes léto bydleli, abych se zeptal paní Vaculíkové, jak na Zruč vzpomíná. A paní Vaculíková to vzala a řekla: Vy asi chcete mluvit s Vaculíkem, že, a já řekl: Ne, s vámi bych rád mluvil, chci se vás zeptat na Zruč; a paní Vaculíková hned svou pěknou výslovností začala, že ona se do Zruče dostala po bombardování Zlína na podzim 1944, že si mohla vybrat mezi Třebíčí a... (to jsem už zapomněl) a vybrala si Zruč, protože milovala knížky Jana Morávka Plavci na Sázavě a Byl na Sázavě přívoz, a když tam poprvé přijela, byla nadšená a hned se tam cítila jako doma, ta řeka, ty stráně a ten zámek a to malé město, hned to tam milovala, protože, víte, pane Peňási, Zlín, to nebylo pro mě, mně se vždy líbila spíš malá města, kde mají lidé k sobě blíž, a tak ta Zruč byla přesně pro mě. No a Vaculík, ten tam byl taky, ale jen krátce, on šel potom studovat do Prahy, my jsme se spolu znali, ale byli jsme jen kamarádi, vzali jsme se až v roce 1949 v Benešově nad Ploučnicí, kam jsem odešla, protože oni po mně chtěli, abych vstoupila do strany, že jinak nemůžu dělat vychovatelku, a to já jsem nechtěla, tak jsem musela odejít, což mě dosti mrzelo, tak já nevím, pane Peňási, ale vy jste asi chtěl mluvit s Vaculíkem. A já jsem zase řekl: Ne, s vámi, ale pozdravujte ho. A to už telefon držel pan Ludvík a říká: Ano, Zruč nad Sázavou, to byly lesy a strž a nálety a my čekali, až to začne za obzorem hučet, abychom se rozprchli... A já řekl: Do lesů a on řekl: To ne, do krytů.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)