Maďarsko se ujalo předsednictví Evropské unie a Viktor Orbán ihned zahájil diplomatickou ofenzivu. Navštívil Kyjev, Moskvu a Peking. Zvláště jeho návštěva Moskvy vyvolala pozdvižení. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg dal jasně najevo, že Orbán nemluví za Alianci. Šéf evropské diplomacie Josep Borrell se zachoval podobně. Orbánovo jednání v Moskvě se týká pouze bilaterálních vztahů, nikoli pozice celé EU. Mluvčí Evropské komise Eric Mamer to označil za appeasement.

Tento pohled ale naráží na dvě překážky. Zaprvé Orbán není Kissinger. A zadruhé není jisté, že Putin se chce s kýmkoli bavit.

Když Kissinger vyjednával o míru na Blízkém východě či zařizoval Nixonovu návštěvu Pekingu, činil tak jako emisar nejmocnějšího muže na světě. Orbán je pouze maďarským premiérem. Nic proti Maďarsku, ale desetimilionová země uprostřed Evropy prostě není ve stejné váhové kategorii jako jaderná supervelmoc.

Pokud bychom měli Orbána k někomu přirovnat, tak spíše k francouzskému prezidentu Charlesi de Gaullovi. Ten se po návratu z politického důchodu v roce 1959 snažil o nezávislou zahraniční politiku. Nechtěl, aby Francie byla závislá na Spojených státech. To se projevilo nevídaně vstřícnou politikou k Sovětskému svazu. V listopadu 1959 prohlásil: „Ano, je to Evropa, od Atlantiku po Ural, je to Evropa, je to celá Evropa, která rozhodne o osudu světa!“ Když Francie provedla první test jaderné bomby, náčelník generální štábu upozornil svět, že rakety mohou dopadat všemi směry. Bylo to varování USA. V březnu 1966 de Gaulle stáhl Francii z vojenských struktur NATO, a Aliance se tak musela přestěhovat do Bruselu.

Vrchol těchto snažení přišel v červnu 1966, kdy de Gaulle přijel na návštěvu Moskvy a podepsal tam francouzsko-sovětskou společnou deklaraci. Tyto všechny kroky ale jen potvrdily, že Francie pro SSSR není partnerem.

De Gaulle nebyl proruský. Jako hrdý Francouz, jenž se domníval, že jeho vlast je stále velmocí, se nemohl spokojit s hegemonií Spojených států v rámci Západu. Myslel si, že může jednat se Sověty jako rovný s rovným. Ti byli nadšeni ze špatných vztahů mezi západními spojenci a rádi de Gaulla v Moksvě přijali. Zároveň ale tam ničeho významnějšího nedosáhl, společná deklarace mluví hodně o normalizaci vztahů a kulturní výměně, Kreml za jediného rovného považoval jen Bílý dům. Proto je velmi nepravděpodobné, že něčeho dosáhne Orbán.

Orbánova snaha ale zároveň předpokládá, že Putin se chce s někým bavit či jednat. Maďarský premiér není zdaleka první, kdo se pokusil proniknout do Putinovy mysli. Připomeňme snahy Emmanuela Macrona těsně před ruskou invazí na Ukrajinu. De Gaullův nástupce vedl s vládcem Kremlu mnohahodinové rozhovory, kdy se z něj snažil vymámit nějaký konkrétní postoj. Co víme o obsahu, tak Putin Macrona hlavně poučoval a dával mu dlouhé výklady.

Podobně dopadl americký moderátor Tucker Carlson. Ten doufal v nějaké vymámení ruského pohledu na válku. Dočkal se především obsáhlé přednášky o ruských dějinách. Nevíme, co říkal Putin Orbánovi za zavřenými dveřmi, kdyby to ale byl výklad o Ivanu Hrozném, tak by to nikoho nepřekvapilo.

Na tiskové konferenci po jednání Putin zopakoval své podmínky míru. Chce čtyři ukrajinské regiony, které Rusko formálně anektovalo, i když je zcela neovládá. Rovněž prohlásil, že nebude akceptovat žádný klid zbraní, který by umožnil Ukrajině „obnovit ztráty, přeskupit síly a přezbrojit“. To znamená odzbrojení Ukrajiny. Hledači míru chtějí, aby Kyjev vyšel ruským požadavkům vstříc. Cokoli je prý lepší než pokračující krveprolití. Nic nenasvědčuje, že je k jakýmkoli ústupkům svolný Putin. Naopak stále trvá na svých maximalistických pozicích, které se rovnají okleštění Ukrajiny a podřízení zbytku Rusku.

Možná Orbánova cesta do Moskvy přece jenom k něčemu byla. Ukázala, že zatím není s Putinem o čem mluvit.