Před několika lety jsme se ponořili pod vedením krajinářské architektky Štěpánky Endrle (Šmídové) do zahrádky Karla Čapka u bratrské dvojvily a vynořili se o dva roky později s řadou překvapivých poznání. Na prvním místě stál neodbytný autorský styl „všechno podle mě“ a hned na druhém objev velkého vzoru, totiž senkgarten Karla Foerstera v Bornimu u Postupimi. Ta prošla obnovou o pár let dřív coby velmi sledovaná památka zahradního umění. Tudíž bylo i pro nás logickou volbou, aby se opět stala jistým vzorem, tak jako již před necelým stoletím. Sledovanou památkou zahradního umění je tato zahrádka nepochybně také, jakkoli je proti té Foersterově veliká jako dlaň. Pro naše kulturní dědictví zde platí úsloví „není malých zahrad“ víc než kde jinde.

Návraty v zahradním umění nejsou tak úplně zcela možné a obecně se s nimi z respektu k rostlinstvu tak nějak nepočítá. Je ale projevem „kultury“ rozhodnout se, co zůstane a co nikoli. Přestože v dané chvíli byla dokumentace připravena i na obnovu z jedné vody načisto, nestalo se tak a zahradnická péče postupně s léty přešla do takříkajíc stratifikovaného přístupu. V zahradě každá akce vyvolává reakci. Touhle zahradou prošlo podle záznamů jen za života Karla Čapka prokazatelně víc než 1600 druhů rostlin. Proč to znovu připomínám? No ano, především proto, abych popsal, co se stalo, když jsme zahradu „otevřeli“. Myslím v zahradnickém smyslu. Občas se s místní zahradnicí Hanou Pollertovou na místě sejdeme a prolézáme nové a nové zázraky, které se tu dějí. Prakticky každý rok najdeme něco nového. A to nejen bíle kvetoucí ladoničku, ale také třeba cestu, o které jsme si mysleli, že zanikla již před mnoha lety.

Ano, zmlazení tisů nám přineslo znovuzrození bříz pátečníků, kterým se velice daří a některé mají již několik metrů. Většinu necháváme na původních místech, kde vyklíčily, protože podle dobových fotografií byl i původní hájek velice přirozeně rostlý. Pouze ty nejkoliznější posouváme na místa posledních známých bříz. S ohledem na to, že rohové tisy zůstaly bez zásahu věrny stáří zahrady, bude březový tyátr mít vždycky v sobě to pnutí starých temných tisů a mladých břízek, jak ho znal Karel Čapek z rytmu časopisu Gartenschönheit, který držel prst na tepu zahradního umění střední Evropy.

Když jsme u nejstarších dřevin, vejde se jich skutečně jen několik. Roubované cypřišky v horní zahrádce, hortenzie Sargentovy u zdi, smrk pichlavý s kontrolovaným břečťanem a samozřejmě gigantický poléhavý tis. Některé mladší nánosy konifer a zřejmě i záhadné hraniční růže zůstanou svědectvím času a piety, s níž byla zahrada opatrována po dlouhá desetiletí.

Nejvýraznější vizuální kousek je návrat dvou vrásčitolistých kalin zpátky do mládí postupným zmlazením a převodem pěstebního tvaru. To nebylo vůbec jednoduché. Zabíraly totiž již větší část dolní zahrady a do budoucna byly neudržitelné. Využili jsme nicméně času, který nám byl dán, a postupnými krůčky jsme v nich našli vůli obrazit z báze. Dnes je to opět docela zvladatelný keř.

Bujnost sama je ovšem květena, kterou Karel Čapek nadevše miloval, tedy jeho pereny. Některé z nich ucítily velkou příležitost; dostali jsme se do chvíle, kdy jim to musíme mezi sebou pískat. Podzimní astry a některé kakosty si holt zaslouží i omezovat. Každopádně zahrada se má k světu a její rostliny zvlášť. Pokud se jednou najde cesta k její citlivé obnově, květena nám už ukázala cestu.