Národní volby ve 27 zemích zároveň

Politické zemětřesení, ale ne v Evropě

Národní volby ve 27 zemích zároveň
Politické zemětřesení, ale ne v Evropě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Koncem května francouzský premiér Daniel Attal v předvolební debatě s Jordanem Bardellou, lídrem strany Marine Le Penové, jež se dnes jmenuje Rassemblement national (RN), obhajoval migrační pakt. Začal různými jeho výhodami, jež zmiňují i naši politici. Ale pak pokračoval: „A na přijímání migrantů máme solidaritu. Ale není to, jak říkáte, francouzská vesnice, které se bude týkat především. Jsou to země, které dnes odmítají vítat žadatele o azyl. Země Východu. Uvědomujete si, že se nám podařilo přimět je k podpisu dohody, kde říkají: Buď je vítáme jako Francie, Španělsko nebo Itálie, nebo finančně přispíváme na ochranu vnějších hranic?“

Říkal tedy Francouzům právě to, o čem nás Vít Rakušan ujišťoval, že není pravda. To ovšem ukazuje víc než jen pofidérnost migračního paktu. Ukazuje to, že volby, jimž se zkráceně říká evropské, vůbec evropské nejsou, jsou to národní volby ve 27 zemích zároveň.

Příznivci stále těsnější integrace mají ve zvyku ušklíbat se nad konzervativní námitkou, že evropská demokracie je nereálná, protože neexistuje evropský démos, lid. Asi jim to přijde archaické nebo naivní (zpravidla to nevysvětlují a spokojí se s tím úšklebkem). Tato epizoda ilustruje, jak skutečný ten problém je. Politici mluví ke svým voličům o jejich zájmech, ve významovém rámci jejich společností, zcela bez ohledu na to, jak by to chápali v jiných společnostech. Oni to voliči zpravidla neuslyší. My bychom to asi taky neslyšeli, kdyby si toho nevšiml a nepřeložil Robert Kotzian, ale média se toho nechytla, neučinila z toho u nás předmět debaty, na který by politici museli reagovat.

Tohle žádné strukturální inovace, jako byl třeba dnes mrtvý systém spitzenkandidátů, nevyřeší. Například sedmička europoslanců ANO se téměř jistě připojí k nějaké frakci, která bude hlavně velká a dobře mocensky napojená. Formálně mají všechny nějakou ideologii, ale to bude politikům ANO i jejich voličům úplně jedno. A teď si představte, že byste měli nějakému cizinci vysvětlit, co je ANO za stranu. A ovšem i naopak – musíme předpokládat, že v jiných zemích mají zas strany zcela nesrozumitelné nám.

Lepenista Jordan Bardella a francouzský premiér Gabriel Attal v televizní debatě 23. května před volbami do Evropského parlamentu. Uprostřed ovinářka Caroline Rouxová. - Foto: Profimedia

Ani zvětšení pravomocí Evropského parlamentu „demokratický deficit“ nevyřeší, jen ho zhorší. To, že lidé v menších zemích mají pocit, že jejich dvacet europoslanců je v sedmisetčlenném sboru zcela irelevantních, zatímco velké země mají (striktně vzato správný) pocit, že jsou v parlamentu zastoupeny méně, než by odpovídalo jejich počtu obyvatel, ukazuje totéž – nikdo europarlament nepovažuje za vlastní.

Přitom potenciálně existují skutečně evropské politické otázky ve vlastním slova smyslu. Základní osou je, velmi zjednodušeně řečeno, více Evropy – méně Evropy. Ale ta je na unijní úrovni zablokována tím, že v bruselské exekutivě a institucích kariérně postupují jen příznivci jednoho názoru. U nás byla zabetonována společnou kandidátkou koalice Spolu.

Je tedy jen zdánlivě absurdní, že výsledek letošních evropských voleb je, že se nic moc nezměnilo, a zároveň způsobily politické zemětřesení.

To zemětřesení se odehrálo v Německu a ve Francii. V těchto velkých zemích posílily opoziční strany označované za antisystémové, populistické, „far-right“ nebo podobně a vládní síly utrpěly těžké porážky. Ale v řadě jiných zemí se vzbouřeneckým stranám zas tolik nevedlo a téměř celoevropský výprask utrpěli jen zelení, kterých ale nikdy nebylo tak moc. Takže výsledkem v Bruselu je, že starý kartel tří bloků, socialistů, eurolidovců EPP a Renew, si zachoval většinu.

Ani ty triumfující francouzské a německé strany nejsou nějaká jednovaječná dvojčata. Marine Le Penová těsně před volbami vyhodila AfD ze své europarlamentní frakce, protože její lídr Maximilian Krah měl nějaké výroky. Ale opět za tím jsou hlavně národní důvody. Ve Francii jsou tou hlavní cenou prezidentské volby, parlament a vláda jsou onucemi ústavního systému. Cenu vyhraje ve druhém kole jeden ze dvou, který bude přijatelnější pro většinu Francouzů. Takže Le Penová už léta podrobuje svou stranu „dediabolizaci“, aby byla většinově stravitelná. V Německu pochází moc z voleb do Bundestagu. V zájmu AfD tedy je profilovat se ostřeji.

Ve Francii svým bleskovým vyhlášením předčasných voleb vyvolal Emmanuel Macron ohňostroj, jaký si každý politický fanoušek může jen vychutnávat, díky mu za to. Prakticky jen ve dvou stranách, té Macronově a té Le Penové, zatím nepropukl chaos. Jenže žádný průzkum nenaznačuje, že by se měl za dva týdny udát zázrak. Parlament se volí dvoukolově v jednomandátových obvodech. Aktuální průzkum ukazuje, že v 536 obvodech postoupí do druhého kola levicový blok a blok Le Penové. Macronisté postoupí jen ve 41 obvodech a LR, tedy někdejší strana Chiraca a Sarkozyho, v jednom. Macronismus jako hnutí by tak skončil. Ale opět, všimněme si, Macronova šílená sázka spočívá v tom, že eurovolby byly protestní hlasování, ale v národních, těch „opravdových“ volbách se lidé zaleknou a RN k moci nepustí.

Jistý posun v uvažování jistě nastane i u dominantních sil, tyto eurovolby neprobíhaly na rozdíl od minulých v poblouznění z Grety. Zatímco v minulém europarlamentu byli tím, kdo mohl vykonávat nepřímý vliv, zelení, nyní to mohou být Evropští konzervativci a reformisté. Von der Leyenová už před volbami takovou možnost připustila. Jde o to, že jakýkoli fanatičtější návrh by mohl v táboře kartelu vést k pohrůžce, že jich dostatečný počet – stačí deset procent – dezertuje a postaví ad hoc alternativní většinu s ECR. Ta pohrůžka samotná může stačit k tomu, aby fanatičtější návrhy nepřicházely. Toto je prý aspoň strategie, s níž je vůdkyně nejsilnější země v ECR, italská premiérka Meloniová, srozuměna.

Klid v Bruselu ilustruje to, že už dva dny po volbách bylo dohodnuto rozdělení čtyř nejdůležitějších funkcí s pokračující von der Leyenovou v čele Komise. Na něm zaujme to, že do funkce předsedy Evropské rady by měl nastoupit António Costa, který je doma v Portugalsku terčem policejního vyšetřování. Nebyl sice obviněn, ale vyšetřování trvá. To je od establishmentu, jenž se prezentuje jako strážce „demokratických norem“ a známkuje státy z „ohrožování vlády práva“, neskutečná bohorovnost.

U nás doma výsledky zemětřesení nezpůsobily, ale ukázaly leccos zajímavého. Vítězství ANO i výsledky nepopulární vládní koalice v zásadě odpovídaly očekávání. Jednoznačný závěr, že ODS utrpěla koalicí Spolu, je komplikován slušnými preferenčními hlasy pro kandidáty TOP 09. To zajímavé se dělo na dalších kandidátkách.

Motoristé s Přísahou předčili očekávání po televizním duelu Filipa Turka s Danuší Nerudovou, jejíž kandidátka zůstala za očekáváním. Nerudová na to po volbách reagovala tak, že měla o Turkovi mluvit ještě víc. Komu není rady, tomu není pomoci.

Ursula von der Leyenová (65) je předsedkyní Evropské komise od 1. prosince 2019 a chce jí být i nadále. - Foto: Profimedia

Výsledky dalších kandidátů ukazují, že hodně záleží na správně zvolené strategii a pozornosti komunikačním kanálům, jež mnozí profesionálové považují za takříkajíc pod úroveň. A že populistický sektor spektra je zrádnou půdou obývanou přelétavými voliči, jež je snadné vzrušit a snadné ztratit. Před půlrokem bychom Jindřichu Rajchlovi tipovali jiný výsledek. Na jména, na něž bychom se ptali před rokem, dvěma – Vrábel, Volný… –, si dnes nevzpomeneme. Tato volatilita, jak se říká na finančních trzích, je zřejmě vlastností sektoru. Štěstěna tam je vrtkavá a přeje odvážným.

Připomeňme si jednoho člověka, který úspěchem Filipa Turka určitě nebyl zaskočen. Jedním z nejzajímavějších novinářských výkonů posledních let je rozhovor se známým politickým machrem Tomášem Hrdličkou, kterého v roce 2018 rozpovídali Sabina Slonková s Jiřím Kubíkem. Je podnětné se k němu vracet. Tím momentem, který ukázal, že se v české politice něco mění, bylo podle Hrdličky zvolení Tomia Okamury do Senátu na Zlínsku v roce 2012. „Kdo by to čekal, že japonský kluk z Prahy v červeném, placatém sportovním autě s dvacetiletou blonďatou milenkou vyhraje v druhém nejchudším senátním obvodu ještě s největším zastoupením křesťanského prvku?“ shrnul to překvapení, jež se pak opakovalo s nástupem Andreje Babiše (a v Americe s nástupem Donalda Trumpa). „Když přijde někdo, kdo je jenom jiný, a oni (voliči) mu uvěří, tak jsou schopni omluvit téměř cokoli.“

Dál pak říká, že „přestal vnímat rozdíly mezi STANem, TOP 09, ODS… mně to připadá, že jsou… zaměnitelné a že dneska to směřuje k vytvoření nějaké společné kandidátky“. Stalo se. A na závěr se rozhodne pobavit se tím, že svěří novinářům svůj tip: „Kdybyste měl politickou ambici, tak bych v této chvíli doporučil, abyste se zaměřil na jasnou, velmi stručnou pravicovou rétoriku, pochopitelnou, evropsky realistickou, imigračně realistickou, která bude přijatelná jak pro voliče SPD, ale i pro velmi výrazný segment voličů ODS, a dokonce přidám i ANO. A doporučil bych vám timing podzim tohoto roku s tím, abyste vedl intenzivní šestiměsíční kampaň k volbám do Evropského parlamentu. Protože to jsou vlastně jednoduché volby.“

Letos to konečně někdo zkusil. Není to úplně doslova, ale kdo taky v roce 2018 tušil, že zákaz spalovacích motorů bude tématem?