Kdo je nejúspěšnější uživatel sociálních sítí? Jedním z jasných kandidátů je Donald Trump, který se „protweetoval“ až do Bílého domu. Jeho účty na Twitteru (nyní X) a Truth Social jsou bezprostředním vhledem do jeho mysli. Zároveň ale dokáží být mimořádně vtipné. „Občas trochu trollíme,“ přiznal před několika lety. Což je možná část vysvětlení šokujícího prohlášení, že by Spojené státy rád rozšířil o Kanadu, Grónsko a Panamský průplav. V případě Grónska a Panamy dokonce nevyloučil použití síly. Že pak ještě vyjádřil touhu přejmenovat Mexický záliv na Americký, vypadá vedle toho už jen jako zábavná kuriozita.

To v leckom, celkem pochopitelně, vyvolalo zděšení. Dánská vláda dala okamžitě najevo, že Grónsko není na prodej. Panama odmítla, že by se svého průplavu vzdala. A v Kanadě jak premiér Justin Trudeau, tak lídr opozice Pierre Poilievre důrazně vyloučili, že by měli zájem stát se padesátým prvním státem USA. Trump neváhal a jako odpověď dal na X mapu Severní Ameriky, kde USA zahrnují i Kanadu. Nuuk, hlavní město Grónska, pak navštívil Trumpův nejstarší syn Donald junior. To už ze strany Trumpa skutečně vypadá na geopolitickou provokaci epických rozměrů. Hovořit o připojení Kanady totiž začal po krizové návštěvě Trudeaua, jenž za Trumpem přiletěl, když nastupující prezident začal rozvíjet své plány na uvalení vysokých cel na své sousedy. „Bylo mi potěšením povečeřet s guvernérem skvělého státu Kanada Justinem Trudeauem,“ postoval zjevně dobře naložený Trump po návštěvě. Následná vlna pobavení pak povzbudila Trumpa tak, že tento vtip ještě v několika variacích zopakoval. Chytili se toho jeho fanoušci v médiích a celosvětová vážně míněná debata o připojení Kanady a dalších teritorií byla na světě. Navíc Trump na každou novinářskou otázku vždy odpoví: „Zvážíme to.“ Když byl tedy tázán, jestli dokáže vyloučit použití síly k získání nových území, Trump nemohl odpovědět „ano“, jelikož toho nejspíš není fyzicky schopen.

Provokace, nebo vážná hrozba?

Mávnout nad Trumpovými výhrůžkami jako nad pouhým trollením a neškodným tlacháním ale také nejde. Již v roce 2016 novinářka Salena Zitová formulovala poučku, že Trumpa je třeba „brát vážně, ale ne doslovně“. Mnohé Trumpovy šílené výroky málokdy dojdou naplnění, to ale neznamená, že jimi nesleduje jiné cíle. Nejlépe se to ukazuje na příkladu právě Kanady, resp. její obchodní výměny s USA. Trump totiž obchodní deficity považuje za formu nespravedlivé podpory. „Dotujeme Kanadu částkou přes 100 miliard dolarů ročně. Mexiko dotujeme částkou téměř 300 miliard dolarů. Proč? Když už je máme dotovat, ať se stanou americkými státy,“ prohlásil. Nový americký prezident se evidentně chystá k revizi dohody o volném obchodu USMCA (Dohoda USA–Mexiko–Kanada), jež je revizí starší dohody NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu), kterou Trump protlačil během svého prvního pobytu v Bílém domě. Řeči o „guvernéru Trudeauovi“ je tak třeba chápat jako formu nátlaku.

Grónsko a Panamský průplav zase Amerika podle Trumpa potřebuje pro svou národní bezpečnost. A mnozí experti souhlasí. Panamský průplav a pásmo kolem něj totiž byly až do roku 1979 americkým územím. „Podívejte, Panamský průplav je pro naši zemi životně důležitý. A provozuje ho Čína. Čína! Ale my jsme Panamský průplav dali Panamě, nedali jsme ho Číně,“ odůvodňoval svůj nápad. Čínský vliv v Panamě opravdu roste. Peking je jejím druhým největším obchodním partnerem, mezi lety 2000 a 2020 hodnota jejich vzájemného obchodu vzrostla 26krát, z 12 miliard dolarů na 315 miliard. Panama se jako první latinskoamerická země přidala v roce 2018 k čínskému projektu Nové hedvábné stezky (Belt and Road Initiative). Čínské firmy momentálně provozují přístavy na obou koncích průplavu a investují i do lokální infrastruktury. Například konsorcium čínských firem vyhrálo zakázku na výstavbu mostu přes kanál v hodnotě 1,4 miliardy dolarů. V roce 2019 směřovalo 66 procent zboží procházejícího průplavem do nebo z USA. Snahu omezit vliv svého hlavního geopolitického protivníka v takto klíčové transportní tepně by tedy asi těžko šlo vyčítat jakémukoli americkému prezidentovi.

Grónsko je pak klíčem ke kontrole severního Atlantiku a Arktidy. Již nyní mají USA na severu ostrova vojenskou základnu. Pokud by se podařilo rozmístit vojenské jednotky i na jihu, Američanům by to umožnilo lepší monitorování strategické linie Grónsko–Island–Spojené království (v dobách studené války byla tato linie přísně střeženou neoficiální hranicí – pozn. red.), kterou využívají i ruské ponorky k plavbám mezi Atlantikem a Severním ledovým oceánem. To samo o sobě přitahuje pozornost amerických stratégů, nemluvě o nerostném bohatství skrývajícím se pod grónským ledem. Mírové připojení Grónska ostatně podpořil i magazín The Economist, jenž jinak láskou k Trumpovi rozhodně nehoří. Dokonce nabízí i plán. Dánsko v roce 2009 v podstatě uznalo právo Grónska vyhlásit nezávislost. Přesvědčit nějakých 56 tisíc Gróňanů, aby souhlasili s připojením k USA, je podle listu již jen otázkou odpovídající ceny – tu odhaduje na 50 miliard dolarů, což by z každého Gróňana učinilo multimilionáře. Dost to připomíná připojení Texasu. V roce 1836 Texasané vybojovali nezávislost na Mexiku, o deset let později se dobrovolně připojili ke Spojeným státům.

Závan imperialismu

Jednou z teorií, proč Trump tak touží po rozšiřování USA, je, že expanzi považuje za znak úspěšného prezidentství. Celá Trumpova obsese získáváním nových teritorií navazuje na vrchol amerického imperialismu z 19. století, který má kořeny v samých počátcích země. Jedním z málo zmiňovaných důvodů vzpoury Američanů proti Britům je zákaz koloniálních úřadů osídlovat území na západ od Alleghenského pohoří. USA se rozrůstaly pomocí nákupů, anexí a válek do začátku 20. století. V roce 1819 koupily od Španělska Floridu. Koupě Louisiany od Napoleona v roce 1803, která území USA zdvojnásobila, a koupě Aljašky v roce 1867 jsou považovány za jedny z nejlepších počinů americké vlády v dějinách. Po mexicko-americké válce USA v roce 1848 zabraly 42 procent území svého jižního souseda. Vrchol přišel v roce 1898, kdy nejen anektovaly do té doby nezávislou Havaj, ale ve španělsko-americké válce zabraly Filipíny (nezávislost znovuzískaly v roce 1946), Portoriko a Guam. V roce 1903 za výstavbu kanálu obdržely Panamské průplavové pásmo.

Americká chuť expandovat tím ale zdaleka nekončila. Vláda několikrát zvažovala anexi Kuby, v roce 1869 téměř anektovala Santo Domingo, dnešní Dominikánskou republiku. Taktéž Trumpův nápad na koupi Grónska není nic nového, Washington to zvažoval už v letech 1867, 1910 a 1946.

Trump ale jako by patřil do minulosti nejen svými imperiálními choutkami. Jeho záliba v narovnávání obchodních deficitů, které považuje za dotace ostatních států, se velmi podobá merkantilismu, ekonomické politice snažící se maximalizovat vývoz a minimalizovat dovoz a tím zajistit akumulaci zdrojů – historicky hlavně zlata a stříbra – doma. Merkantilismus byl převažující ekonomickou teorií v Evropě do konce 18. století, kdy jej začalo nahrazovat povědomí, že svobodný obchod není jen hra s nulovým součtem. Když si tedy Trump stěžuje, že Kanadě Američané poslali 100 miliard dolarů, nějak si neuvědomuje, že nejde o žádný dar, ale do USA přiteklo kanadské zboží ve stejné hodnotě.

I Trumpovo vnímání aliancí působí jako závan hodně dávných dob. Jeho neustálé dožadování se konkrétních výhod pro USA občas vypadá jako chování antického císaře, který od periferií za jejich ochranu očekává pravidelný tribut. Co jiného je Trumpův nejnovější požadavek, aby státy NATO dávaly na obranu pět procent HDP? Ochota, zatím rétorická, odhodit stará spojenectví jen proto, že v nich nevidí okamžitý materiální užitek, je také jak z 18. a 19. století, kdy státy měnily alianční partnery podle toho, kdo nabídne více.

Nakonec ale umenšení čínského vlivu v Panamě, zlepšení společné bezpečnosti v severním Atlantiku a zvýšení evropských výdajů na obranu mohou být pozitivní kroky. Pokud se to podaří, bude to zářnou ukázkou Trumpovy vyjednávací taktiky: požadovat maximum, nakonec se spokojit jen s částí, ale přece jenom mnohem větší, než byl původní stav.

Problematický je však způsob, jak toho docílí. Komentátoři Trumpa za jeho výroky často přirovnávají k Vladimiru Putinovi. Trump ale není Putin, minimálně proto, že je svázaný americkou ústavou, institucemi, federalismem a Kongresem. Historik Niall Ferguson v nedávném komentáři pro web The Free Press napsal, že Trump je momentálně na vrcholu svých sil. Nyní je americký král, který může hostit dvůr ve svém sídle Mar-a-Lago, říkat si, co chce, plánovat, co chce. Po inauguraci 20. ledna se stane pouhým americkým prezidentem, který bude mít problém protlačit svou agendu rozhádaným Kongresem.

Zároveň ale ohrozí atlantické spojenectví. Po výhrůžkách de facto válkou Dánsku se Evropané začnou ptát, nakolik mohou Americe věřit. Trumpovo šikanózní chování nalomeným vztahům rozhodně nepomáhá. Jeho rétorika narušuje principiální odpor proti ruské invazi na Ukrajinu a čínskému možnému zabrání Tchaj-wanu. A zvyšuje šanci, že 21. století se bude podobat tomu 19., kdy, řečeno s řeckým klasikem Thukydidem, „mocní dělají, co mohou, a slabší trpí, co musí“.