Do popředí české veřejné debaty se vrací ekonomika. Návrh státního rozpočtu na příští rok v sobě ukrývá schodek 230 miliard korun, kumulovaný oficiální schodek vlády pětikoalice tak na konci jejího mandátu dosáhne 1,13 bilionu korun. Rozpočet je takzvaně prorůstový v situaci mírného oživování ekonomiky (například v druhém čtvrtletí letošního roku meziročně o 0,6 procenta), zato průmysl i stavebnictví v podobném objemu padají. To, že rozpočet je poslední, znamená, že Fialově vládě už ekonomové mohou vystavit konečné vysvědčení. Ale s ekonomem J&T Banky Petrem Sklenářem probíráme i to, do jaké míry mohla pětikoalice v rozbouřených vodách Evropy a mezinárodních vztahů určovat kurz plavby.

Jak na vás působí rozpočet pro rok 2025 a jeho schodek ? Je adekvátní situaci, nebo neodůvodněně vysoký?

Na jednu stranu je rozpočet, řečeno s Jaroslavem Haškem, mírný pokrok v mezích zákona, neboli veřejné finance se pomalu zlepšují, aspoň byla zastavena negativní tendence. Dobré, a tato pochvala jde jak za současnou, tak i za předchozí vládou, je i pokračování investic. Hlavně se nezastavil tok peněz do dopravní infrastruktury. Když ta se dobuduje, může to pomoct české ekonomice. Jasně že není všespásné vylít krajinu betonem, ale tady se doplňuje stávající dálniční síť tak, aby byla funkční a aby celek dával nějaký smysl. Může nám pomoci s ekonomickým rozvojem. Každopádně dálnice jsou lepší než navyšovat spotřebu třeba přibíráním státních zaměstnanců, kterým pak ještě budeme zvyšovat příjmy.

Je tohle příznivý kontrast oproti Nečasově vládě před deseti dvanácti lety, která v rámci šetření seškrtala i rozdělané projekty dálnic?

Ano, chápu to jako poučení z minulého vývoje. Nečasova vláda svého času jednoznačně stabilizovala veřejné finance a poslala je na trajektorii, z níž pak těžily další vlády. Za Sobotky a Babiše byl rozpočet v přebytku, aniž by oni něco dělali. Řekněme, že v roce 2017 sklízeli, co v roce 2012 zasel Nečas s Kalouskem. Ale současně jejich šetření bylo někde až zbytečné, třeba právě v zastavení rozvoje dopravní infrastruktury. To se Fialova vláda snaží neopakovat. Za nich se míra zadlužování stabilizovala. Ale zas nevidím, že by ten trend chtěli nebo uměli zvrátit.

Nominálně nás tato vláda celkově zadluží o 1,2 bilionu korun. Babišova nás zadlužila celkově o 810, Sobotkova jen o 85 miliard. Je to správné srovnání, nebo bychom Fialova čísla měli očistit o kumulovanou 30procentní inflaci? Pak by dluh byl v uvozovkách jen lehce větší než Babišův.

To bych nedoporučoval. Poměřovat čísla očištěné o inflaci můžete ještě tak u investic, ale inflace je přece součást systému, součást hry. Vždycky je nejlepší poměřovat dluh k nominálnímu HDP. I nominální HDP je totiž ovlivněn inflací. Letos šla část snížení schodku na vrub toho, že kvůli inflaci nominální HDP roste. To je ten mírný pokrok v mezích zákona. Kvůli inflaci daňové příjmy rostou tempem sedm osm procent, ale výdaje se meziročně skoro nemění. Loni v rozpočtu byly mimořádné dotace na energie, což letos odpadlo. Tento efekt dorovnaly valorizace sociálních dávek důchodů a vyšší kapitálové výdaje. V souhrnu tedy výdaje státu stagnují. Ale vláda se snaží využít efektu inflace. Touto cestou se schodek pomalu uzavírá. A stát by se také měl dostat k tolerovanému schodku veřejných financí. Ve státním rozpočtu sice budeme nad třemi procenty, ale samosprávy dosud hospodařily v přebytku kolem jednoho procenta a tím to číslo tlačí na výsledná dvě procenta.

Bude se o Fialově vládě celkově moci říci, že byla dobrý hospodář?

Mírně bych ji chválil za to, že po plošném uplácení voličů nesahala tak často jako předchozí vláda. I když zpočátku k tomu náběh měla, ty mimořádné valorizace důchodů, pak za energetické krize stejná dotace na energie na každé odběrové místo. To dostali všichni stejně bez ohledu na to, jakou mají spotřebu. Tady mi Fialova vláda dvakrát připomínala vládu předešlou. Ale aspoň to nedělala po celé své období a měla fáze, kdy se od té plošnosti snažila oprostit. Celkově bych řekl, že měla snahu rozpočet spravit, ale mnohem menší, než její voliči očekávali. Veřejnost byla připravena na výraznější rozpočtové změny. On je to tedy asi mezinárodní jev, ta nepřipravenost razantně vládnout. Podívejte se na Británii. Četl jsem tuhle ve Financial Times hezkou poznámku, že nová labouristická vláda měla připravený program, jak vyhrát volby, ale ne, jak vládnout. Jako by dnes politické strany ztrácely schopnost dlouhodobě uvažovat už během pobytu v opozici. U nás totéž. Takže s touto vládou fázi očekávání vystřídala fáze zklamání. Doslova se nabízelo udělat aspoň reformu daní na příjmové straně, a kdyby jen zjednodušit daň z příjmu. Ale ne.

Jak se stalo, že v rozpočtu prudce vyskočila položka obsluhy státního dluhu, skoro na 100 miliard korun?

Obsluha státního dluhu bývala 35, 50 miliard ročně, ještě letos 65... To je ovšem naprosto očekávaný vývoj, následek toho, že se nám výrazně zvětšil dluh, ze kterého platím úroky. Průměrná splatnost dluhu je 6,5 roku. Tím pádem splátkami starých dluhopisů a současně vydáváním nových dluhopisů si stát sám sobě postupně zvyšuje úrokovou sazbu, za kterou se mu na trhu půjčuje. Už někdy v roce 2021 byla jen otázka času, než efekt dražší obsluhy dluhu probublá systémem ven a pokoří hranici sto miliard ročně.

Válka neválka?

Ano, přičemž ta částka poroste dál.

Dlouho nás uklidňovalo, že v západním kontextu máme státní dluh relativně nízký.

Ale je to rizikový vývoj a vězte, že doběhne úplně všechny. Ve výroční hodnoticí zprávě Banky pro mezinárodní vypořádávání ve Švýcarsku, což je taková centrální banka centrálních bank, stojí přesně tohle: Vlády jsou nejvíc zadlužené od druhé světové války, přitom si ale stanovily tři velké priority, od nichž nechtějí nebo nemohou odejít: vyšší výdaje na obranu, zelenou tranzici a současně mají náklady na stárnoucí populaci. Zpráva banky vlády varuje: Ztratily jste schopnost se z toho jednoduše dostat růstem. Navíc je udržitelnost toho dluhu maskovaná tím, že předchozí dluhy se pořád úročí nízkými sazbami. Ale období nízkých úrokových sazeb, což byla převážně reakce na globální finanční krizi po roce 2008, skončilo. A je jen otázka času, kdy placené úroky z dluhu vyskočí. Já bych řekl, že dokud vlády na úrokové a dluhové náklady platily do jednoho procenta HDP, tak je nic netlačilo. Ale tak jako v 80. nebo 90. letech to najednou mohou být násobky. A vlády budou nuceny s tím něco dělat. Samozřejmě i vláda česká.

ČNB udržuje pořád vyšší úroky než Evropská centrální banka. Není to nevýhoda pro českou ekonomiku, neměli bychom v úrokové politice následovat příkladu eurozóny?

Zásadní otázka tu není, jaký je rozdíl v úrocích, ale jestli úrokové míry u nás jsou adekvátní. ECB, jak známo, stanoví jednu míru, jednu velikost košile, všem. Bez ohledu na jejich ekonomický cyklus. To, že v České republice máme možnost vlastní měnové politiky, považuji za přínos. Ano, vysoké úroky vám teď nepomáhají, když podnikáte nebo si berete hypotéku, ale pomáhají nám všem bojovat s něčím podstatně horším a trvalejším, s inflací. Snaha stabilizovat finanční vývoj po předchozím šoku, i za cenu přechodně nižšího ekonomického výkonu, se dlouhodobě vyplatí. Taková je prostě zkušenost.

Byla politika ČNB od startu inflace před třemi lety správná? Předloni a loni zněly hlasy, že úroky ČNB měla zvýšit ještě prudčeji.

Tak v konečném důsledku za inflaci vždycky nese odpovědnost centrální banka. Bohužel inflace se neprojeví hned, její kořeny mohou být ve chvíli, kdy akutně propukne, staré rok dva... nebo i tři. Musím říct, že ČNB řadou svých rozhodnutí v letech 2018, 2019 vytvořila pro inflaci předpoklady. Úplný počátek je kurzový závazek z roku 2013, který podle mě skončil příliš pozdě, takže centrální banka na konci kurzového závazku vytvářela ohromné intervence, z nichž asi sama neměla velkou radost. Vznikl jí problém v bilanci, neboli nafoukly se devizové rezervy, nafoukla se jí likvidita, kterou centrální banka stahuje ze systému. Dnes asi všichni vědí, že ten závazek měli ukončit dřív, a neukončili. Zůstal z toho bolehlav, vítězství nevítězství. A pak se ekonomika i vzhledem k tomu, jak expanzivní posléze Babiš dělal rozpočtovou politiku, začala přehřívat. Za Babiše státní sektor nabíral lidi, rostly mzdy... Takže v letech 2018 a 2019 měla centrální banka ze své role strážce ekonomické stability zvyšovat sazby. Do covidu jsme měli vstupovat s ochlazenější ekonomikou, než jsme vstupovali. Načež po covidu inflace vyhřezla ze systému ven, ještě znásobena vládními kompenzacemi za lockdowny. K dobru naopak České národní bance musíme připsat, že na ten vývoj byla ochotna zareagovat. Jako jedna z prvních v Evropě i na světě.

Za Jiřího Rusnoka?

Ano, nicméně i za Rusnoka rozhodovala celá bankovní rada. Že tehdy banka reagovala, bylo dobře, byť už na podzim 2021 bylo jestřábům jasné, že inflace směřuje k desítce. Že vinou války z toho bude 20 procent, samozřejmě ani oni vědět nemohli. Prostě celkově ČNB zareagovala, jak měla, jakkoli část toho problému sama vytvořila. Ze zpětného pohledu a při vědomí rozsahu inflace bych řekl, že měla postupovat ještě restriktivněji. Kouzlo je v tom, že přísnosti nemusíte dosahovat výlučně skrze vyšší úrokové sazby, že to jde i skrze intervence ve prospěch vyššího kurzu koruny. A to ČNB dělala. I když ty intervence byly trochu nechtěné dítě.

Proč nechtěné dítě?

Vědělo se, že člen bankovní rady Aleš Michl nebyl pro zvyšování úrokových sazeb, vědělo se, že se má stát guvernérem. To povědomí vytvářelo velký prodejní tlak na korunu. Načež ČNB začala korunu bránit intervencemi. A ty intervence se děly na pozadí ohromné díry v platební bilanci, vzniklé platbami za energie do zahraničí. Tuto díru najednou částečně zaplnila ČNB těmi intervencemi. Dorovnala deficit běžného účtu ze svých devizových rezerv. Což se hodilo, protože devizové rezervy máme v České republice abnormálně velké, rozhodně větší, než bychom potřebovali. Což zas v systému vytváří jiné problémy, takže ČNB si i tady pomohla. Jak říkám, nebyl to prvotní záměr, ale zpětně se to ukazuje jako až učebnicově dobrá makroekonomická stabilizace. Koneckonců i čerstvé hodnoty inflace nám naznačují, že centrální banka přes veškerou kritiku celkově nepostupovala špatně. Dnes máme široko daleko inflaci nejnižší.

Dnes možná, ale souhrnnou inflaci za poslední tři roky máme jednu z nejvyšších.

Ale to je ta vlastnost inflace, o níž už jsem mluvil. Ve chvíli, kdy akutně vypukne, už se s ní nedá mnoho dělat. A pozor, největší inflační nárůst jsme neměli my, ten mělo Maďarsko. Když už je tedy u nás vanička inflace dávno vylitá, jde o to, jak se to podaří stabilizovat. Máme k tomu slušně nakročeno. Historická zkušenost praví, že když centrální banky ze stabilizačního kurzu příliš rychle odejdou, většinou aby podpořily hospodářský růst, tak se inflační bolehlav akorát protáhne. Poslední inflační míle bývá nejtěžší a nejdelší. Teď jsme v České republice na poslední míli.

Jaký díl viny na inflaci má současná vláda? Řekl byste, že přišla do rozjetého vlaku a už s ní nemohla nic dělat?

Mohla. Je fakt, že inflaci zdědila, že tato vláda nebyla její příčinou. Ale svým přístupem k cenám energií inflaci roztáhla na delší období, než bylo nutné. Mám na mysli jednak tu už zmíněnou dotaci na odběrové místo, kterou se inflace první rok trochu snížila, jednak že tehdy vláda zrušila odvody spotřebitelů na OZE. Obojí se po vypršení platnosti překlopilo do inflace na začátku letošního roku. Jestli by intenzivnější a kratší inflace byla celkově nižší, si netroufám říct. Nevím. A ještě jednu poznámku, jednu hypotézu, která jistě bude podrobena ekonomickému výzkumu: Bezprostředně s cenami energií nemohly ani centrální banky, ani vlády moc dělat. Říkám to proto, že netto efekt různých přístupů různých vlád po Evropě se od sebe příliš neliší.

Já žiji v tom, že přepočteno na kupní sílu máme v České republice jednu z nejdražších elektřin v Evropě.

Ano. Ale to právě souvisí se strategií vlády, že se problém s energiemi protáhne v čase. Hůl má vždycky dva konce. Cenové stropy na energie měly v jednu chvíli pomáhat, než celou situaci zakonzervovaly. V zemích, kde vlády cenové stropy spíš nezaváděly, například v Pobaltí, se poměry vyhrotily v sezoně 2021–2022, o to výrazněji tam ceny zemního plynu a pak tepla následně spadly. Ovšem u nás ještě dobíhá efekt fixací.

Mezi lety 2019 a 2024 ze všech zemí OECD klesl v České republice nejvíc reálný příjem, o 7,5 procenta. Průměr OECD byl růst o 1,5 procenta. V Maďarsku stoupl reálný příjem o 13, v Polsku o 9 procent. Jak si vysvětlit náš propad?

Tak v Maďarsku a v Polsku měli volby uprostřed cenového šoku. U nás byly dřív, na podzim 2021. Maďaři je měli rok, Poláci dva roky po nás. Před volbami v Maďarsku i v Polsku vláda výrazně zvyšovala mzdy ve veřejném sektoru, v Maďarsku v některých případech až o 50 procent. Přičemž v našem koutu Evropy je to vždycky vláda, kdo nastavuje mzdovou hladinu. Soukromý sektor se jí musí přizpůsobit. To načasování voleb není jediné vysvětlení, ale ani bych ho nepodceňoval. Druhý moment kontrastu mezi námi a sousedy: nám mzdová vlna přišla už dřív, v letech 2017 až 2019, v podstatě ji vyvolala Babišova vláda, už jsme o tom mluvili. Zatřetí je tu jedna téměř až historická podoba s Němci. Když máme volit mezi požadavkem vyšší mzdy a ochranou pracovního místa, volíme ochranu pracovního místa. Díky tomu máme dlouhodobě nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii, i vinou toho máme v posledních letech nejprudší propad reálných příjmů. A když pak přijde nečekaně vysoká inflační vlna, trvá nám podstatně déle, než se vyrovnají mzdy. Lidi u nás hned nestartují do mzdového boje.

A co další faktor, který bychom měli společný s Německem, vysoký podíl průmyslu na HDP? Krize před patnácti lety zasáhla jih Evropy, ta z roku 2021 nejvíc zasáhla Německo a jeho středoevropské zázemí, tedy nás. Takže když EU svou klimatickou politikou přiznaně táhne proti průmyslu, zrovna Češi to dřív uvidí na peněženkách, ne?

Je to součást problému. Na jihu Evropy proběhla deindustrializace už právě po finanční krizi a v krizi eurozóny. Podmínky pro půjčování Španělsku, Portugalsku, Itálii byly nastaveny velmi krutě, vedlo to mimo jiné i k odumírání tamního průmyslu. Vzpomeňte si na jejich čísla nezaměstnanosti před deseti lety. Ale zase pozor. V Německu deindustrializace probíhá taky, už od roku 2017, tedy dávno před covidem. Jedním z důvodů je zelená politika celkově. Klimatická politika je toho součástí, ale zelené tažení je širší. Taková směrnice Reach pro chemický průmysl byla přijata dávno před Green Dealem. Přísná pravidla pro otvírání nových provozů jsou jiným příkladem zelené politiky, která ani nemíří na emise. Neboli v Německu jede deindustrializace minimálně sedm let. V České republice se nám kupodivu dařilo úspěšně se tomu trendu vyhýbat, asi tak do roku 2022. Ještě dnes se nám daří jím jakžtakž proplouvat.

Jak toho dosahujeme?

Vezměte si automobilový průmysl. Reakce na ony takzvané výzvy uhlíkové neutrality byla u nás přesně opačná než v Německu. Ve své mateřské zemi Volkswagen vsadil na to, že jediná budoucnost je elektromobilita. Ve Škodovce se ale pořád vyrábějí auta s benzinovými motory, což je dnes přesně ten artikl, který Volkswagen drží nad vodou. Z nějakého důvodu se v českých zemích sázka na jedinou, elektrickou kartu nekonala.

Ale to bylo rozhodnutí manažerů z Německa.

Učiněné zřejmě i proto, že jsme byli ochotni vzít na sebe roli domnělého špinavce, který vyrábí spalovací motory. A dnes nám to hodně pomáhá. I u nás je samozřejmě deindustrializační efekt vidět, především na těžkém průmyslu: zpracování kovů, hutě, chemičky. Těžký průmysl je u nás na dvou třetinách svého dřívějšího výkonu. Faktorů je tu opět řada: levná čínská ocel zaplavuje svět, zatímco na severní Moravě nemají už doly, které by hutě na místě dostatečně zásobovaly uhlím a železnou rudou, ani tam nesedí na klíčové dopravní tepně jako třeba přístavy Rotterdam, Amsterdam.

Uvnitř českého průmyslu se otevřely obrovské nůžky: těžký průmysl padá, proti němu výroba aut u nás je na historickém maximu.

To je aktuální vývoj. Bohužel zákaz spalovacích motorů v EU přes moře řečí pořád nebyl odvolán. Tady do budoucnosti nevidím. Nikdo do ní nevidí.

To předběžné hodnocení Fialovy vlády mi dovolte zakončit otázkou, jestli v klimatické a energetické politice, vůči Green Dealu, nebyla příliš pasivní.

Mikuláš Bek, to byl ještě ministrem pro Evropu, říkal, že to je civilizační problém, poněvadž velká část elit v západní Evropě některé zelené politiky prostě chtěla a chce.

Dobře. A má být přání západoevropských zelených elit směrodatné pro vládu, která zastupuje stát s nejvyšším podílem průmyslu na HDP?

Tu bych řekl, že se nám někde ztratila představa, vůbec samotný pojem národního zájmu. Posledních minimálně patnáct let české vlády nemají jasnou strategii. Kolega Michal Šnobr používá příklad Polska: když se v Evropském parlamentu hlasovalo o emisních povolenkách, polští poslanci vystupovali jako jeden muž a jedna žena bez ohledu na stranickou příslušnost. Znali svůj národní zájem, někde něco zablokovali a výměnou za to něco jinde prosadili. Cílem bylo nastavit systém tak, aby Polsko aspoň nepoškodil. U nás pozoruji v domácí i evropské politice, jak se u řady kroků politikům vytratila ekonomická kalkulace. Například: provedeme deindustrializaci české ekonomiky, fajn. Ale jsme připraveni na systémovou nezaměstnanost deset, patnáct procent? Z čeho ty lidi budeme živit?