Náš budoucí prezident Petr Pavel o ukrajinsko-ruské válce soudí, že my neválčící nemáme právo do toho Ukrajincům nijak mluvit, že dokud budou chtít válčit, nezbývá nám, než je ve všem podporovat. Vláda si myslí totéž, opozice není brána vážně.

Reálně takový postoj znamená, že válka bude pokračovat, dokud Ukrajině nedojdou muži schopní být na frontě nasazeni. Prezident Volodymyr Zelenskyj totiž trvá na dobytí všeho, co zabralo Rusko, a to včetně Krymu – což zřejmě není realistické. Loni na konci března bylo málem dosaženo dohody, že se Rusko vrátí do hranic před 24. února a že Ukrajina rezignuje na členství v NATO, dohoda však ztroskotala možná na Putinovi, a určitě (podle svědectví z tábora prezidenta Zelenského) na Západu, který ji nechtěl garantovat.

Dnes u nás převažuje optimistický pohled, že Ukrajina dobude zpátky všechno včetně Krymu a my ji pak na oslavu vítězství přijmeme do NATO.

Tyto otázky se zatím v politické diskusi většiny směrodatných zemí Západu (Česká republika k nim nepatří – nehodnotím, konstatuji) nekladou. Nekladou se proto, že zdrženlivá, skeptická pozice byla dosud držena mimo koridor přijatelných názorů, zůstala vyhrazena většinou okrajovým uskupením a zjevům.

To se ve dvou klíčových zemích našeho tábora možná mění. První je Německo. Berlín se minulou sobotu stal dějištěm první velké demonstrace „pro mír“ za poslední rok. Svolavatelkami byly stará dáma západoněmeckého feminismu Alice Schwarzerová a enfant terrible postkomunistické strany Levice Sarah Wagenknechtová. Demonstrace přilákala podle policie 13 tisíc, podle organizátorů a nezúčastněných svědků, jako byli třeba prodavači v centru Berlína nebo pracovníci dopravního podniku, na 50 tisíc lidí. To nemusí, a může být začátek nového „mírového hnutí“.

Wagenknechtovou – je pohledná a výřečná – na rozdíl od taktéž protiválečné, ale populisticky pravicové AfD dosud zvali do vlivných televizních talk show. Prvním reflexem, jímž veřejný prostor na demonstraci zareagoval, bylo vytvořit kolem ní odér čehosi neslušného. Ale obě ženy také už dva týdny sbírají podpisy pod „Manifest pro mír“, bude jich co nevidět 700 tisíc. Trocha sveřeposti a trocha lepšího počasí a jednotná veřejná fronta, podle níž mír bude až po smetení Putina, se v Německu začne drolit.

Ještě významnější je vývoj v americké politice. Donald Trump, který se opět uchází o nominaci Republikánské strany do prezidentských voleb příští rok, přešel v posledních týdnech jasně na protiválečnou platformu. Bidenovu politiku na Ukrajině považuje za konfrontační: „Biden nás systematicky, ale možná si to ani neuvědomuje, tlačí do bodu, z nějž by brzy mohla vzniknout TŘETÍ SVĚTOVÁ VÁLKA.“ Minulé úterý dokonce slíbil „vyčistit stáj od všech těch válečných štváčů, globalistů v hlubokém státu, pro které je Amerika vždycky až poslední, v Pentagonu, na ministerstvu zahraničí a v národním bezpečnostně-průmyslovém komplexu“.

Podobný úklid, byť ne tak explicitně, Trump sliboval už v roce 2016, aby pak do své administrativy nabíral neokonzervativce, lidi, jejichž bláznivá snaha prosadit do závěrů summitu NATO před patnácti lety členství Ukrajiny současnou tragédii této země odstartovala. Ale v úřadu se s nimi postupně střetával a v závěrečné fázi už měl kolem sebe víc zahraničněpolitických „realistů“.

I guvernér Floridy Ron DeSantis, asi největší těžká váha mezi Trumpovými konkurenty ve straně, mluví podobně: „Nemyslím, že je v našem zájmu sklouzávat do zástupné války s Čínou, nechat se zatahovat do věcí, jako jsou pohraniční území (na rusko-ukrajinském pomezí – pozn. red.) a Krym.“ Většina příznivců Republikánské strany už má bezpodmínečné podpory Ukrajině, což je v praxi otevřená šeková knížka a podpora znovudobytí všeho, co kdy Ukrajině patřilo, včetně Krymu, dost. Takže ve dvou klíčových zemích Západu vzniká ohledně zástupné války s Ruskem politická pluralita, jaká tam dosud nebyla ani náznakem.