Sousloví „potulný sadař“ může vzbudit velmi romantickou představu krajánka, bloumajícího krajem s pilou, nožem a motykou. Hrušku máslovku místo batohu a brousek za pasem. Je něco takového v 21. století vůbec možné? Patrně ano, protože Dominik Grohmann je živým důkazem, kterého to živí. Je jedním z těch, kteří v nastupující generaci pochopili práci v sadu jako příležitost a vyřešili si, co s načatým životem. Jak se tohle stane?

„Na škole jsem začal vnímat ovocný strom jako symbol vztahu člověka a krajiny. Skrze Hnutí Brontosaurus jsem zorganizoval první komunitní výsadbu ovocných stromů do krajiny a poté jsem se chtěl dovědět také něco o následné péči o vysazené stromy. Takto jsem se dostal na první kurzy, kde jsem potkal L’udovíta Vašše, který mne zcela nadchl,“ vypráví Dominik. Jak se postupně učil o řezu ovocných stromů, odhodlal se časem k výsadbám a nakonec i k založení ovocné školky. Začal psát blog o péči a výsadbách ovocných stromů nejprve se záměrem šířit informace co nejvíc mezi lidi. Po čase se začali ozývat ti, kteří chtěli pomoci s řezem a výsadbou. Tak se postupně stal i živnostníkem a začal lektorovat kurzy o řezu a výsadbách. S jasným cílem: vysadit co nejkvalitněji co největší počet ovocných stromů do krajiny tak, aby i generace po nás mohly obdivovat mohutné dlouhověké ovocné stromy.

Stávající stav věcí si určitě osvětu zaslouží a vyžaduje: „Vnímám to hodně tak, že stromů se dnes vysází velké množství, ale velká část výsadeb nemá šanci na dlouhověký život. Zásadní jsou totiž aspoň elementární znalosti o podnožích a o povýsadbové péči, na kterou nejsou téměř žádné dotace a informovanost je špatná i mezi odborníky,“ komentuje Dominik současnou posedlost sázením.

Kdekdo se snaží sázet stromy, ovocné nevyjímaje. Je skutečně tak obtížné vyvarovat se hrubých chyb? Dominik pojmenovává to zásadní: „Mým přáním je, aby se v každé vesnici či menším městě našel nadšenec či nadšenkyně, kteří iniciují výsadbu ovocných stromů kolem polní cesty a zároveň budou koordinovat/hlídat i následnou péči, aby za 20/30/50 let bylo v krajině stále co ochutnávat a obdivovat.“ Umění našich předků, díky kterým si dnes ovocný strom v krajině užíváme, bylo především v dovednosti strom ujmout a vychovat. Desítky lidí spojily své životy se zachováním dědictví starých odrůd a ovocných stromů vůbec. Uvědomuje si Dominik vyšlapanou pěšinu?

„Ano, to je zcela legitimní otázka a do velké míry to tak i sám vnímám. Tedy že čerpám z dovedností té předešlé generace ovocnářů (se kterou se potkávám: Standa Boček, Radim Lokoč, Martin Lípa a další) a z jejich úsilí. Na druhou stranu se to snažím přijímat s co největší pokorou, snažím se jim pomáhat a propaguji je a jejich práci, kde mohu. Což je to asi to hlavní, co ze své pozice mohu dělat.“

Z jeho prezentace přetéká vůle odpracovat si to. Výhodou je, že umí o práci mluvit i psát a dostává téma do širší společnosti. Sama píle neopravňuje. Pomáhá tato otevřenost celému sektoru a přispívá ke společnému úsilí všech?

„Ano, tak se to snažím dělat. Byl bych rád, kdyby nás bylo deset i víc, kdo tímto způsobem dokážeme komunikovat a sázet ovocné stromy po celé ČR. Zatím jsem (co se výsadeb týče) stále ojedinělý a teprve přichází další generace sadařů, kteří se o něco podobného začínají snažit, a já jim budu rád nápomocen na jejich cestě. Vidím, že každý do toho oboru přináší něco jiného a každý hledá svoji polohu, která mu vyhovuje. A věřím, že tak to má být.“ Dominik Grohmann loni za svou práci získal ocenění Srdcař roku.