Ďábel se vrací do Moskvy
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarších rybnících dva muži. Pro čtenáře mnoha generací ta věta byla na počátku zkušenosti až iniciační – setkání s velkým dílem světové literatury, jež v nich zanechalo stopu, možná ještě jinou, než člověku přináší setkání s mistrovstvím. Je to první věta románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, díla vytvořeného v časech strašných represí v Moskvě konce dvacátých a ve třicátých letech. Jeho autor na něm pracoval, jednu verzi spálil (podobně jako jeho románový hrdina), po Bulgakovově smrti knihu dokončila spisovatelova manželka, kniha v Sovětském svazu poprvé vyšla v šedesátých letech (v mírně okleštěné podobě), dnes Mistr a Markétka patří mezi nejznámější a nejčtenější ruské romány, v zemi původu i v zahraničí. Sílu toho textu potvrdilo i dění kolem jeho nové filmové adaptace.
Film režiséra Michaela Lockshina měl v ruských kinech premiéru letos v lednu, přišly na něj čtyři miliony diváků. Rychle se ale dočkal i ostře odmítavé reakce z oficiálních míst. Pověstný propagandista Solovjov ve svém televizním pořadu volal po vyšetřování toho, jak film mohl vůbec vzniknout, a vyvození „drastických závěrů“, o snímku se debatovalo ve Státní dumě a podobně. V současné době není uváděn mezinárodně a z různých důvodů se nezdá pravděpodobné, že by k tomu mohlo vbrzku dojít, nemá ani nijak velkou publicitu (v českých médiích o něm obsáhleji referoval jen Martin Ryšavý v Revolver Revui – doporučuji k přečtení nejenom kvůli působivé závěrečné citaci z korespondence s autorovou ruskou kamarádkou). Lockshinův film je ovšem možné „vypirátit“, za daných okolností je to cesta, která by mohla být přijatelná i pro diváka, který má s takovou praxí jindy etický problém.
Z USA do SSSR a zpátky
Už jenom to, že se do ruských kin dostal, je udivující. Jeho režisér žije v Los Angeles, je ale s Ruskem celoživotně spojen. Lockshinův otec Arnold došel v roce 1986 k názoru, že je ve Spojených státech pronásledován kvůli svému komunistickému přesvědčení, a přesídlil s rodinou, včetně tehdy pětiletého Michaela, do SSSR. Z Lockshinových se v Sovětském svazu staly propagandisticky využívané „celebrity“. Sovětské existence si ale moc neužili, SSSR se rozpadl pět let po jejich příjezdu. Michael Lockshin pendloval mezi Ruskem a Amerikou, natočil první ruský film pro Netflix. Na základě toho byl v roce 2017 osloven producenty, kteří chystali adaptaci Bulgakovova románu. Se spoluscenáristou Romanem Kantorem přišel na způsob, jak komplikovanou předlohu do filmu dostat, snímek měl na ruské poměry velkorysý rozpočet (17 milionů dolarů) a mezinárodní obsazení. Pak ale přišel ruský vpád na Ukrajinu a s ním další a veliké utužení poměrů v Putinově státu. Režisér Lockshin se navíc vyslovil proti válce. V Los Angeles se mu ale podařilo dokončit střih a postprodukci, nepočítal s tím, že film bude v Rusku uveden, ale nakonec se tak stalo – s podmínkou, že jméno režiséra nebude uváděno v propagačních materiálech. Lockshin to vysvětluje tím, že Bulgakovův román je v Rusku masově oblíben, zákaz jeho adaptace by proto režimu neudělal dobře, o Lockshinově filmu se navíc v době jeho natáčení dost psalo, vědělo se o něm. Jeho „zmizení“ by proto bylo široce zaznamenáno. Po premiéře měl snímek nečekaný ohlas – vyznění Lockshinovy adaptace se přesně potkalo s atmosférou Moskvy v době uvedení jeho díla. Prudce odmítavá oficiální reakce se dala čekat, režisér se do Ruska hned tak nepodívá.
O filmové adaptaci Mistra a Markétky uvažovala řada tvůrců, v posledních letech například známý australský režisér Baz Luhrmann (Moulin Rouge, Elvis a další), v sedmdesátých letech Bulgakovův román adaptoval jugoslávský režisér Aleksandar Petrović, příznivý ohlas u části publika měl televizní seriál, který počátkem století natočil ruský režisér Vladimir Bortko. Toto únavně popisné dílo kdysi uvedla i zdejší televize, jeho režisér později na režimní zakázku natočil značně odpudivou a šovinistickou adaptaci Gogolova Tarase Bulby. Bulgakovův román jako kdyby po filmovém ztvárnění volal – v mnoha pasážích asociuje velmi silné obrazy. Jeho formální i tematická složitost ale představuje značnou překážku pro film, jenž předlohu nutně musí značně zredukovat, aby se vešla do únosné stopáže.
Woland versus zbabělí papaláši
Děj se odehrává se v Moskvě plus minus třicátých let (v jedné z verzí románu Bulgakov zasadil děj do roku 1943, tedy v době psaní do deset let vzdálené budoucnosti). Do Moskvy se svou suitou přijíždí ďábel, vystupuje pod jménem Woland, svádí a zároveň zesměšňuje, demaskuje i trestá svět zbabělých sovětských papalášů, různých soudruhů „přes kulturu“, další část textu tvoří kapitoly apokryfního vyprávění o Pilátovi Pontském a Ježíšovi (v románu se jmenuje Ješua), jsou to úryvky z románu, který napsal bezejmenný Mistr, byl za to režimem postižen a skončil v blázinci. V Moskvě v jeho návrat doufá jeho milá Markétka, která se spojí s Wolandem a ten dvojici umožní setkání a návrat na místo, kde spolu kdysi žili. V Bulgakovově Moskvě ale jejich láska nemá šanci, nemohou se uzavřít v privátním azylu, sdílet tam svobodu a lásku. Ta může dojít naplnění jenom mimo tento svět, kam v závěru dvojice spolu s Wolandem a jeho družinou odjíždí a nechává za sebou značně poničenou sovětskou metropoli.
Michael Lockshin a Roman Kantor našli, myslím, dobrý způsob, jak Bulgakovův text pro film upravit. Centrální v něm je příběh spisovatele a jeho lásky, přičemž Bulgakovova předloha má úlohu jakéhosi románu ve filmu. Je to dílo, na němž režimem pronásledovaný autor pracuje poté, co oficiální kulturní instituce zavrhly jeho divadelní hru o Pilátovi, a postupně se stává obětí represe. Je přitom inspirován okolnostmi vlastního života – hlubokým vztahem k vdané ženě, s níž se náhodou potkal, zkušeností umělce, jehož režim a svět sovětského oficiálního umění odvrhly, a od něhož se proto odvracejí kolegové a přátelé, setkání s podivným cizincem... Mistrův život i jeho dílo se přibližují a prolínají, příběh „reálných“ i románových Mistra a Markétky dospěje k podobné tragické i osvobozující katarzi. Způsob vyprávění autorům umožňuje nevyprávět příběh Bulgakovova románu spojitě, vybírat z něj jen některé pasáže, časté využívání citací Bulgakovova textu v takto koncipovaném filmu také působí účinně a organicky, ne jako „nefilmová“ berlička. Moskva v Lockshinově filmu není zobrazena se snahou o nějakou historickou rekonstrukci, je to „město budoucnosti“ v duchu dobových představ, plné monumentálních staveb, futuristických chrámů moci.
Mistra a Markétku jsem poprvé četl v osmdesátých letech, velice jsem se bavil tím, jak autor s obrovskou imaginací zesměšňuje svět zbabělých poskoků sovětské moci, co všechno jim prostřednictvím postavy Wolanda provede. Pro kluka, který vyrůstal v podobném režimu, to bylo o to víc strhující. Až při opětovném čtení jsem si uvědomoval, jak strašně smutný ten román také je, jak silně vyzařuje bezmoc člověka zavřeného v pasti, jenž může ty všemocné svého světa nechat padnout jen ve své fantazii a činí tak se vzdorovitou vášní osamělce tak tak přežívajícího v dosahu ocelové pěsti tyranie. Vzpírá se jí skrytým tvůrčím gestem, jež její světskou mocí neotřese, ale může ji nějakým způsobem překonat.
Tuhle dimenzi Bulgakovova románu Lockshinův film vyjadřuje silně, jakkoli k některým jeho aspektům (přílišné spoléhání se na ne vždy zdařilé digitální triky, pojetí některých scén) je možné mít výhrady. V tom základním je ale velice přesvědčivý. Německý herec August Diehl (mimo jiné představitel hlavní role ve filmu Skrytý život režiséra Terrence Malicka) je jako Woland magnetický, Julia Snigirová a Jevgenij Cyganov v rolích Mistra a Markétky jsou skvělá dvojice. Michaelu Lockshinovi a jeho týmu se podařilo oživit Bulgakovova slova, nechat je vyznít v době, kdy v Moskvě zakoušejí bezmoc noví následovníci pronásledovaných ruských umělců minulosti. V sevření bezduché moci, umlčovaní a věznění, ve světě, v němž se zas ukazuje, že – slovy Bulgakovova Ješuy – nejhorší hřích ze všech je zbabělost. Člověk z dnešního Západu, který se k filmovému Mistrovi a Markétce dostane, by při jeho sledování měl myslet i na ně. Jejich hlas přehlušuje propaganda neochvějného režimu i nechutné a nudné šaškování zahraničních obdivovatelů ruské tyranie. V tom vynuceném tichu třeba zas někdo zapisuje slova, jež všechen ten lomoz a řev přesáhnou.