Minulý týden jsme otiskli rozhovor s prezidentem Hospodářské komory Zdeňkem Zajíčkem. Rozhovor měl původně mít dvě tematické poloviny, protože ale Echo není nafukovací, publikovali jsme jen tu o digitalizaci a Ivanu Bartošovi. Druhé téma bylo úplně jiné – Green Deal neboli Zelená dohoda pro Evropu, která nás má k roku 2050 přivést k emisní neutralitě. Dovést tam nás má soubor opatření, předpisů a zákazů. Zákaz aut se spalovacími motory je skutečně jen špička ledovce. Veřejnost si pořád ještě neuvědomuje, jak všestranný tento Green Deal je.

K poznání se dá dojít různě. Například tak, že si vezmeme do ruky text, který v těchto dnech Fialově vládě odeslala ona Zajíčkova Hospodářská komora. Je to návrh revize jednotlivých bodů klimatické politiky EU a je velmi podrobný a konkrétní. Z podnětů komory vybíráme: U tepláren snížit předepsaný podíl obnovitelných zdrojů k roku 2035 z dnes dohodnutých 50 na 20 procent a v dalších letech ze 75 na 40 procent; u vlaků do podílu bezemisní energie určené k pohonu započítávat tzv. rekuperační energii (vzniká při brzdění vlaku); zrušit pevně stanovený podíl zeleného vodíku na spotřebě vodíku, této energetické hudby daleké budoucnosti; rozvolnit předpis, že u páteřních silnic budou vodíkové dobíjecí stanice každých 200 kilometrů; v taxonomii vést jádro mezi čistými zdroji nikoli pouze do roku 2045, ale aspoň do roku 2065; oddálit povinnost úložiště pro vysoce radioaktivní odpad o deset let, do roku 2060; v téže taxonomii posunout umíráček pro zemní plyn o pět let; pokud jde o osobní dopravu: nepředpisovat firmám počet dobíjecích stanic pro elektroauta, ale vázat ho na reálný počet prodaných elektroaut; snížit povinný podíl bezemisních vozů v městské hromadné dopravě (u nových nákupů po roce 2030 na polovinu...); u osobních aut změkčit zákaz spalovacích motorů výjimkou pro motory na syntetická paliva; u nákladních aut utahovat emisní šroub méně (k roku 2040 místo snížení emisí o 90 „jen“ o 70 procent).

U emisních povolenek vytvořit jakýsi cenový koridor, z něhož by cena neměla ustřelovat výrazně nad 45 eur za tunu; povolenky na trh podle potřeby i vrhat, ne je pouze stahovat a tím zdražovat; zajistit, aby ETS II, tedy povolenky na dopravu a vytápění, nevedly „k výraznému zhoršení konkurenceschopnosti a průmyslu nevznikala... další významná administrativní zátěž“, povolenky v dopravě odložit aspoň o dva roky.

Zvláštní kategorii tvoří návrhy, u nichž si čtenář uvědomuje, že klimatická politika je vměšování do našeho všedního života: například u digestoří se spokojit s tím, že odvádějí tuk a kuchyňský smrad, nechtít po nich, aby filtrovaly ultrajemné částice. Nebo: „Požadujeme zachování možnosti uvádět samostatně instalované plynové kotle na trhu i po roce 2029. Neměly by se omezovat podmínkami nutné dodatečné hybridizace nebo instalací pouze v rámci hybridních soustav se systémy využívajícími zdroje obnovitelné energie.“ Uf.

Nemůžeme asi od Hospodářské komory, což je lobbistická skupina, a navíc politicky oportunní, čekat výzvy k úplnému politickému zvratu. Komora například respektuje taxonomii, jíž v Bruselu kádrují zdroje energie na čisté, špinavé a přechodné, jen se přimlouvá, aby k čistým zdrojům byly řazeny vedle těch s nulovými emisemi i ty nízkoemisní. Stejně tak se tu nezpochybňuje představa o ukládání zelené energie do baterií, Hospodářská komora by si jen přála, aby se při výrobě baterií směla používat i energie z uhlí, tedy abychom tento naoktrojovaný obor mohli dělat i v České republice. Zástupci českých firem si v Green Dealu prostě hledají místo k přežití.

Kdo nemá trpělivost vnořit se přímo do jednotlivých nařízení Evropské komise, z nichž se klimatická politika skládá, najde tu rychlokurz, který mu pomůže pochopit skutečnou podstatu Green Dealu jako monstrózního, v podstatě totalitního projektu. A když už jsme u doporučené literatury, výborná je i nedávno vydaná knížka nazvaná jednoduše Green Deal – Zelený úděl z pera právníka Tomáše Břicháčka.