Je těžké mít rád Brusel a je těžké mít k němu i neutrální vztah. Ano, cokoliv je lepší, než aby se tanky s rudou hvězdou valily přes hranice, ale „cokoliv“ je široký pojem a neustálá produkce nových a nových byrokratických výmyslů absolventy oboru sociálního inženýrství nám hrozí pozvolným, nenásilným, ale nemilosrdným zadušením zaživa. Byrokracii se vzdoruje zatraceně obtížně, žádným javelinem ani himarsem ji nerozstřelíte a paradoxem moderního kapitalismu je, že čím blahobytnější a zámožnější společnost, tím více takových parazitů uživí. Jinými slovy, tím víc ucpává vlastní pomyslné cévy plakem z potištěného papíru.

Politika ESG, jejímuž zavedení skrze směrnici CSRD se bohužel za českého předsednictví nepodařilo zabránit (snažili se o to vůbec?), je další parazitní povinností odtrženou od reality. Podle představ jejích návrhářů má zajišťovat „udržitelnost“ podnikání. Prakticky nemají diktáty a indexy ESG s udržitelností nic společného, jde čistě a jen o zaškrtání určitých políček v excelové tabulce.

Z komunistické minulosti naší země lze odvodit různá poučení. Jedno z nich zní, že papír snese všechno. Skomírající ekonomiky za železnou oponou, silně zaostávající za svými tehdejšími západními konkurenty, excelovaly zejména v produkci oslnivých statistik. Vzato podle statistik byla normalizační ČSSR nesmírně rozvinutou zemí, což poněkud kontrastovalo s nedostatkem toaletního papíru a dětských „jarmilek“ v běžných obchodech nebo s mnohaletým čekáním na přidělení bytu, kdy se do pořadníků zapisovali i novorozenci, aby v dospělosti měli šanci někde bydlet.

Velmi podobně to nejspíš bude i s korporátním ESG. Němci, Švédové, Nizozemci a další poslušné národy se nejspíš pokusí tuto povinnost dotáhnout až do trpkého konce, jak je pro ně typické, a opravdu budou poctivě počítat každou molekulu oxidu uhličitého, každého čtvrtinového černocha v manažerské funkci a každý veganský sendvič v závodní jídelně. Se vzdáleností od Bruselu a Berlína však bude sílit snaha o to, aby se byrokratický vlk nažral a koza reálného podnikání zůstala celá.

Řecké či kyperské zprávy o vzorném dodržování kritérií ESG budou mít zhruba stejnou reálnou podstatu jako řecké a kyperské zprávy o vzorných státních rozpočtech a někde v Bangladéši to po subdodavatelích evropských podniků nevymůže už vůbec nikdo. Přičemž centrální kontroloři budou nad touto skutečností muset přimhouřit oko, protože kdyby se utopické požadavky ESG vymáhaly po továrnách v rozvojovém světě skutečně důsledně, brzy by Evropané trpěli nedostatkem oblečení, léků i elektroniky. Tím, že jsme průmyslovou výrobu vymístili z kontinentu někam jinam, jsme se zároveň de facto vzdali kontroly nad ní.

Koncový stav ESG dramatu tak bude spíš vypadat jako fraška. Umím si představit budoucnost, ve které textoví roboti, potomci dnešního jednoduchého kecálka ChatGPT, budou automaticky sepisovat zprávy o dodržování kritérií ESG, jež budou jiní roboti stejně pečlivě kontrolovat, zda se v nich dostatečně často vyskytuje slovo „udržitelnost“, „gender“ a „inkluze“. Celý tento koloběh může fungovat bez zásahu lidské ruky a jednou za rok může, rovněž automaticky, vyprodukovat tiskovou zprávu pro webové stránky Evropské komise, v níž se bude konstatovat, že za poslední rok zvýšily evropské podniky svoji udržitelnost o 6,16 %, což je velký úspěch, ale v rámci dosažení ambiciózních cílů pro rok 2050 se v tomto úsilí nesmí polevit.

Jsem jenom zvědav, jestli se pak najde nějaký Havel nebo Kundera, aby toto téma zpracovali do absurdního dramatu, a jestli je státní moc potrestá za nastavení nelichotivého zrcadla. Zrcadlo je totiž něco, co lidé u moci opravdu nemají rádi.