Skončily prezidentské volby, v jejichž průběhu jako kdyby bylo kamsi na okraj vytlačeno povědomí o nedobrém stavu české ekonomiky. Od skončení voleb je vláda, především ministr financí Zbyněk Stanjura, ve fázi vysílání balonků. Vláda ví, že strukturální schodek přes 200 miliard korun není dlouhodobě udržitelný, začíná se spekulovat o vyšší dani z nemovitostí, o zvýšení některých sazeb DPH, o oddálení penze pro dnešní třicátníky. Do toho nedávno vstoupil vítěz prezidentských voleb Petr Pavel slovy, že vláda by neměla váhat s reformami daňového a důchodového systému. Ačkoli prezident v ekonomice kromě jmenování bankovní rady ČNB větší pravomoci nemá, své popularity může využívat právě i k ovlivňování ekonomické diskuse. Analytik David Marek zase v ekonomických pohledech ovlivňuje příštího prezidenta.

Politicky jsme krajina po bitvě. V jaké hospodářské kondici ta krajina je?

Dlouhá léta platilo, že jsme byli v podstatě učebnicovou ukázkou stabilní, dobře řízené ekonomiky, která neměla výraznější nerovnováhy – ani vnitřní, ani vnější. To už není pravda. Prakticky každý parametr stability české ekonomiky je dnes v kritické situaci.

Dokdy a jak dlouho jsme podle vás byli dobře řízená ekonomika?

Určitě do pandemie covidu. Odkdy? V něčem už od finanční krize, jíž jsme si prošli v roce 1997. Tehdy přišla řada změn, například v měnové politice, která přešla od řízení kurzu k řízení inflace. Po další, tentokrát globální finanční krizi z let 2008–2010 česká vláda začala dávat do pořádku veřejné finance. Tedy dobře řízená byla česká ekonomika určitě v letech 2010–2020, to byla naše zlatá doba, kdy jsme opravdu mohli být dáváni za vzor kdekomu. Dnes naopak máme výraznou vnější nerovnováhu, kdy se nám výrazně prohloubil schodek běžného účtu platební bilance. Doma pak máme výraznou rozpočtovou nerovnováhu, rozuměj vysoký schodek. Už tato kombinace, tento dvojí deficit vytváří značně rizikovou situaci. Většinou to bývá první silná indikace pro finanční trhy: Pozor, tady je riziková ekonomika. Nám se bohužel k tomu dvojímu deficitu ještě přidává naše nejvážnější potíž, tedy inflace. Všechny tyto tři faktory ukazují na vysokou nestabilitu české ekonomiky. Centrální banka by se měla věnovat inflaci, vláda se má věnovat státnímu rozpočtu. Obě tyto složky by měly akceptovat zhoršení vnější pozice české ekonomiky.

Co mohou dělat?

Vyrovnávací mechanismy platební bilance jsou tři a je teď na vládě a centrální bance rozhodnout se, který z těch mechanismů bude nejschůdnější. Neboli jestli to řešit přes kurz koruny, nebo přes ceny, nebo omezením domácí poptávky. Někdo má sklon celý náš problém převést do tvrzení, že vnější nerovnováhu u nás způsobují vysoké ceny komodit. Což je sice pravda, jenže finanční trhy to bohužel nezajímá. Finanční trhy se podívají na data, zjistí, že Česká republika má schodek běžného účtu platební bilance tolik a tolik procent HDP, a nevyhnutelně si řeknou: Aha, tady je problém. Pro nás z toho plyne, že udržovat bilanci zahraničního obchodu a schodek platební bilance v nějakých rozumných mezích musíme i navzdory vysokým cenám komodit.

Vámi zmiňovaný schodek platební bilance zahraničního obchodu je podle nových čísel nejvyšší v historii České republiky.

Totéž inflace, totéž hypotéky. To znamená, že stav české ekonomiky je opravdu špatný průřezově. Není jen jeden ukazatel, který bychom si mohli vybrat a masochisticky se nad ním rmoutit. Nejsme v situaci žáka, který má na vysvědčení ze všeho jedničky a dvojky plus jednu čtyřku z fyziky. My máme trojky a čtyřky ze všech předmětů, a to je špatně.

Pokud by se to neřešilo, k čemu to povede? Laika napadne, že se prodraží obsluha státního dluhu. Co dál?

Může se stát, že při vysokých nerovnováhách budeme dlouhodobě a zbytečně podvazovat tempo růstu ekonomiky. Do ekonomiky, kterou sužují právě zmíněné neduhy, se nepohrnou zahraniční investoři. A ti, kdo už u nás investovali, budou radši své zisky odvádět pryč a investovat jinde. My potřebujeme vytvořit atraktivní prostředí pro domácí i zahraniční investory, investice jsou přece budoucí růst, budoucí životní úroveň.

Ti investoři se nám vyhnou, aby se vyhnuli české inflaci?

Nepůjdou k nám tehdy, když budou očekávat výrazně kolísavý kurz koruny, třeba právě vinou vnější nerovnováhy. Nepůjdou k nám třeba kvůli rychle rostoucím nákladům, kvůli inflaci a růstu mezd. A taky když budou tušit, že dříve nebo později vláda bude muset zasáhnout proti schodku státního rozpočtu vyššími daněmi. Ať už vyšším zdaněním práce, nebo kapitálu.

Co přesně měl Petr Pavel na mysli, když se nechal slyšet, že vláda musí co nejdřív přistoupit k reformám v daních a důchodech?

Především bych chtěl podotknout, že v České republice prezident sice patří ke složkám výkonné moci, nicméně zásadní moc v hospodářské politice má vláda. Prezident se nějakým způsobem může zapojit do diskuse, vládu podpořit v reformách, samozřejmě podpisem příslušných zákonů a tím, že povede dialog s premiérem a ministry. Ptáte se, proč o tom záhy po volbách mluvil. Je asi vcelku pochopitelné a zodpovědné, když se prezident zajímá o dění v naší zemi.

Co znamená konkrétně, když mluví o nutnosti reformy daní? Jestli jde budoucímu prezidentovi o udržitelnost veřejných financí, máme to chápat tak, že vládu povzbuzuje, ať zvyšuje některé daně?

Ne, poněvadž je výsostně politickou záležitostí vlády, jakou cestou se vydá. Ostatně ani ekonomický, nepolitický odborník by vládě neměl navrhovat: Zvyš daně, sniž výdaje. Teď máme pravicovou vládu, která zřejmě bude upřednostňovat malý stát s nízkými daněmi, pak ji může vystřídat vláda levicová, která bude chtít vyšší míru přerozdělování a vyšší daně. To je věc politické orientace dané vlády. Zásadní je najít nějakou schůdnou cestu k nižším rozpočtovým deficitům. Je pak na vládě, jakou cestu k nižším deficitům si vybere.

Zeptám se vás teď nikoli jako budoucího prezidentova poradce, ale jako makroekonoma. Dělá vláda pro zkrocení deficitu a inflace dost?

Vláda udělala první krok, totiž připouští, uvědomuje si rozsah problému. Ministr financí i premiér celkem jasně říkají: Máme se státními financemi problém, strukturální schodek je příliš vysoký. Měli bychom ho snižovat. Ministr financí k tomu ještě dodává, že by ho rád snižoval o 70 miliard korun ročně. Na řadě je druhý krok: Jak snižovat? Ten se ještě nestal. Dokud vláda nepřijme zákony, které řeší buď výdaje, nebo příjmy, tak se dnešní nedobrý fiskální výhled z dílny ministerstva financí nezmění. Že vláda ten druhý krok, kdy by měla předkládat návrhy zákonů, zatím neprovedla, znamená, že už vlastně promarnila téměř celou první polovinu svého mandátu.

Moment, zatím je u moci rok a něco málo.

Ale uběhl už rok a půl od voleb. A než se přijmou zákony a vstoupí v platnost, bude vláda už za polovinou mandátu.

Co byste jako ekonom říkal na jednotlivé Stanjurovy úvahy – například zvýšit, případně až zdvojnásobit daň z nemovitostí?

Fiskální konsolidaci nikdy neuděláte tak, aby se líbila každému. Vždycky se najde někdo, koho zasáhne. Je jedno, jestli mu seberete dávku, dotaci, nebo mu zvýšíte daně. Vláda je tady od toho, aby dokázala dělat i nepopulární kroky. A sama si musí říci, kde případné zvyšování daní nadělá víc škody, a podle toho nastavit daňový systém. Daň je z pohledu ekonoma obecně zlo. Tady opravdu platí známé rčení: Vybíráme nejmenší zlo. Nicméně pohlédneme na hlavní příčiny nárůstu salda strukturálního schodku, což je schodek, který s námi bude, ať je ekonomika v jakékoli fázi svého cyklu, na oněch 200 až 250 miliard korun, kde se nalézáme právě dnes. Tento strukturální schodek má dvě zásadní příčiny. Jednou jsou valorizace důchodů, které se už před pandemií často přijímaly v mimořádném, zákonem nepovinném, v podstatě populistickém rozsahu. Naneštěstí žádná takováto valorizace není jen izolovaným, jednorázovým tahem. I takováto valorizace se automaticky promítá do všech dalších let, už si ji s sebou neseme. No a druhou zásadní příčinou pro náš současný strukturální schodek bylo zrušení superhrubé mzdy, které nedopadlo fiskálně neutrálně, jak jsme všichni naivně očekávali, ale tak, že snižuje rozpočtovou rovnováhu zhruba o sto miliard korun.

Vy budete prezidentovi radit, aby zase on vládě radil, ať vrátí superhrubou mzdu?

Ne. Prezident žádnou ambici dělat hospodářskou politiku a radit vládě v této oblasti nemá. To jenom když jsme mu v poradním týmu vysvětlovali příčiny neutěšeného stavu, tak jsme mu popisovali i hlavní důvody pro vysoký rozpočtový schodek dnes. Jsou to ty, které jsem jmenoval v předchozí odpovědi.

Prezident má jednu významnou pravomoc – jmenuje členy bankovní rady, byť během tohoto mandátu vymění jen jednoho ze sedmi. Dělá teď Česká národní banka, která v novém složení od loňského léta už nechce dál zvyšovat úroky, dobrou práci?

Můj názor je, že ČNB posledního půl roku dobrou měnovou politiku nedělá. Plně souhlasím s názorem Tomáše Holuba, Marka Mory a Mezinárodního měnového fondu, že zodpovědnější by bylo hrát na jistotu, tak abychom v dohledné době opravdu dosáhli stabilní a nízké inflace poblíž inflačního cíle dvou procent. ČNB vsadila na jinou kartu a riskuje, že se to nepovede. Ono tedy je možné, dokonce snad i pravděpodobné, že se v dohledné době dostaneme k nízké inflaci i touto cestou. Ale riziko, že se to nepovede, je rozhodně vyšší, než kdyby ČNB v druhé polovině loňského roku pokračovala se zvyšováním úrokových sazeb. To obměněná bankovní rada odmítla a podle mého názoru tak zbytečně riskuje jeden z pilířů makroekonomické stability české ekonomiky. Tím je nízká inflace.

Odhad inflace i na letošní rok je nad deseti procenty. To by znamenalo, že během dvou let inflace lidem vymaže čtvrtinu úspor.

Ano, inflace jednak ničí reálnou hodnotu úspor, jednak nám reálně klesají mzdy. A v posledku kvůli oběma faktorům nám bezprecedentním způsobem klesá životní úroveň. Právě proto je měnová politika vyčleněna, aby se věnovala výhradně inflaci a nesledovala jiné makroekonomické ukazatele.

Bylo by podle vás lepší mít v bankovní radě víc jestřábů, nebo víc holubic, které chtějí úroky držet nízko a které převažují teď?

Marek Mora bohužel právě skončil a posledním jestřábem v bankovní radě, jestřábem v uvozovkách, zůstává Tomáš Holub. Ale já to dělení na jestřáby a holubice neberu. Členové bankovní rady by měli být ne příslušníci jestřábí nebo holubí letky, v první řadě to mají být odborníci s porozuměním pro měnovou politiku a dobrým odhadem ekonomického vývoje, kteří pak podle toho nastavují úrokové sazby. Prací centrálního bankéře je udržovat nízkou inflaci, tečka.

Z druhé strany se dá namítnout, že se poslední dobou na centrální banku občas svaluje veškerá zodpovědnost za inflaci, jako by tu nebyla vláda se svými rozpočty, Evropská unie se svým zdražováním energií a všeho možného. Není to alibismus, pořád jen peskovat ČNB stylem: Vy pacholci, kdybyste zvýšili úroky na dvacet procent, tak teď nemáme žádnou inflaci?

Jenže úkolem České národní banky je vzít situaci takovou, jaká je, a na vládu se nevymlouvat. Povinností ČNB je říci si: Stav světové ekonomiky je takový a takový, naše fiskální politika je v takové a takové situaci, čemuž adekvátně musíme nastavit takové a takové úrokové sazby. Centrální banka je nezávislá, vláda by jí neměla mluvit do práce, stejně jako ona by neměla mluvit do práce vládě. Obě dvě mají správně dělat svůj úsek hospodářské politiky. Kdyby jedna ukazovala prstem na druhou: Ty to děláš špatně, je to, jako kdyby mistroval jeden žák ve třídě druhého žáka. Od mistrování je tam učitel.

Tím učitelem je v tomto případě kdo?

Finanční trhy a ekonomika.

Jsou pro vás vysoká inflace a uvolněná měnová politika ČNB argumentem pro přijetí eura?

Nezávislá měnová politika je ohromně mocný a užitečný nástroj, pokud ji děláte dobře. Nám, české ekonomice, například v první fázi po odeznívání pandemie nezávislá měnová politika strašně pomohla. Tím, že ČNB byla jednou z prvních, které identifikovaly riziko vysoké inflace, a začala razantně zvyšovat úrokové sazby, ztlumila inflační náraz. Sice jsme i tak s inflací vystoupali téměř k 20 procentům, ale kdyby za předchozího guvernéra Rusnoka nebyla ČNB agresivní tak, jak byla, mohli jsme dnes mít maďarskou inflaci na 25, možná i více procentech. Takže ano, vlastní měnová politika je fajn, jen ji musíte dělat zodpovědně. Pokud to neumíte, pak je lepší mít na měnovou politiku někoho jiného, v našem případě Frankfurt, tedy Evropskou centrální banku.

Když já to dělám špatně, a za trest svou měnu odevzdám do Frankfurtu, tak se tím připravuji o všechny možné nástupce, kteří by to dělali lépe než já a třeba i lépe než Frankfurt.

Ano, berete si tu možnost vlastně trvale, poněvadž odchod z eurozóny je dnes v podstatě neproveditelný. Nicméně pokud se u nás nezmění způsob jmenování členů bankovní rady, tak prostě vždycky čelíme nějaké míře rizika, že měnová politika nebude vykonávána adekvátně. Obsazování ČNB je čistě na vůli prezidenta, v tomto případě je to systém bez obvyklých kontrol a pojistek. A pak si třeba zvolíme prezidenta, který najmenuje bankovní radu v takovém složení, že následně můžeme mít inflaci ne 20, ale 30, 40 procent. A v tu chvíli vyvstává otázka, zda toto riziko neeliminovat přechodem na euro.

Eurozóna má také silné defekty, už ve své DNA. Dvacet let nám dostatečně ukázalo, že k optimální měnové zóně má hodně daleko. Je v ní inherentní napětí mezi jihem a severem.

Jistě. V České republice když debatujeme o přijetí eura, tak se až sebestředně díváme jen sami na sebe, ptáme se, jak by nám teď euro mohlo pomoci. V české diskusi často chybí otázka, zda i ta druhá strana, eurozóna, je zdravá. Klást si otázku, jak daleko má eurozóna k oné optimální měnové zóně a zda se jí přibližuje, nebo zda se od ní naopak vzdaluje, je zcela legitimní. Zatím bohužel ta odpověď pro eurozónu příliš pozitivní není.

Pavel v kampani řekl, že je pro přijetí eura. To mu radíte vy?

Myslím, že budoucí prezident zohledňuje nejenom ekonomické aspekty, ale bavili jsme se také o těch strategických. Když pobaltské země přijímaly euro, nebyla v tom čistě ekonomická logika, ale i potřeba být politicky blíž k jádru Evropy, právě kvůli hrozbě z Východu. Hrozba z Východu je reálná, o tom jsme se přesvědčili, a možná i proto bude muset evropská integrace nabrat nový směr včetně přijímání eura v těch členských zemích, které dosud stojí mimo. To je můj soukromý názor, nicméně tak jsme o tom debatovali i s panem Pavlem. Ale zase – rozhodnutí přijmout nebo nepřijmout euro je na vládě a trochu na centrální bance. Prezident může vstupovat do diskuse, rozhodovat o tom nebude.

Vy po 9. březnu půjdete na Hrad, nebo zůstanete jako ekonom v Deloitte?

Určitě budu pracovat dál pro Deloitte. Ekonomický tým se teď sestavuje a zřejmě bude vícevrstevnatější. Někteří mohu být stálí poradci, někteří mohou být přibíráni na konkrétní otázky. Sestavuje ho Tomáš Richter.