Do Kutné Hory je vždycky nějaký důvod si zajet, teď se tam jezdí na Válovky: do GASKu, Galerie středočeského kraje, kde jim uspořádali výstavu, která se trochu pateticky jmenuje Cesta předurčena osudem…

Až o tom budeš psát, zkus se pak vyhnout slovu Válovky, doporučil mi editor našeho časopisu, když jsem se tam na ně chystal. To slovo je jistě klišé a nálepka, také to svého času byl poněkud snobský signál, kterým člověk dává najevo, že je in, že se orientuje, protože o Válovkách dlouho věděli jen znalci. Já jsem o „Válovkách“ slyšel poprvé na začátku 90. let od kunsthistoričky Věry Jirousové, která to používala přirozeně, velmi dobře věděla, o koho jde, vždyť je znala už od konce 60. let osobně, a navíc se jim i trochu podobala: taky to byla žena elf a žena skřítek, i když trochu jiného typu. A mluvila o nich vždy s úctou a zároveň trochu spiklenecky jako o nějakém zvláštním jevu, jako o něčem, co se moc ničemu nepodobá, co vyrostlo samo od sebe a žije si také jakoby samo pro sebe. Jo, Válovky, budou tam Válovky, byly tam Válovky, copak Válovky, ty jsou něco extra, o těch ani není třeba mluvit, to stačí říct „Válovky“ a všem je to hned jasné. Ale právě že není.

Od narození dvojčat Válových loni 13. prosince uplynulo sto let. Jitka byla o trochu starší než Květa, přežila ji o třináct let, zemřela v roce 2011. Na výstavě v GASKu je nyní shromážděno a předvedeno to nejdůležitější z díla těchto dvou kladenských malířek, dvou fenoménů českého poválečného umění, dvou úkazů v jednom. V bohaté šíři a překvapivé různorodosti rýsují se tu dvě paralelní cesty životem, který splýval s tvorbou a zároveň s osobností té druhé. Byly to srostlice, které měly vlastní končetiny a vlastní hlavu, a přitom žily v symbióze. I ten, kdo měl nějakou představu o jejich tvorbě a znal jednotlivé obrazy z galerií a z předchozích dílčích výstav, bude teď udiven pestrostí a rozmanitostí, přitom sevřeností a jednotou ve dvojím těle. Bude přirozeně hledat, v čem byla každá jiná, a uvědomí si, že opravdu v něčem byly: že Jitka byla stéblo, Květa balvan, Jitka směřovala k náznaku, Květa k symbolu, Jitka byla kdysi čínský básník, Květa řecký, nebo spíš kyklopský sochař. Jsou to ale vždy variace téhož.

Obě byly médiem pro nějaký druh duchovního vyjádření, které na sebe vzalo podobu malby nebo kresby. Žily ve své době, reagovaly na nějaký „duch času“, kterým byl modernismus, abstrakce, informel, ovlivnili je učitelé na VŠUP, kde po válce studovaly, především Emil Filla, který je, drobné ženy, učil monumentální malbě. Netvořily v ulitě a nebyly úplné solitérky, jednu dobu, na konci 50. let, byly členkami výtvarné skupiny Trasa, přitom si to dělaly po svém. Inspirace nebyl vnější svět, i když ten lze u nich také vystopovat, ale jeho transformace do existenciální šifry a symbolu. Kdyby se měla někde hledat duchovní spojenectví, je to určitě Franz Kafka, k jehož četbě se, v mládí, obě dostaly, od něj pak existencionalisté, Camus, možná Sartre, kteří byli ve vzduchu, určitě bible, tedy zakotvení v půdě křesťanského humanismu, který ani nemusel být deklarován, procházel jako osa i náplň celým dílem i každým obrazem nebo kresbou zvlášť. Těžko se pro to hledají slova, ale je to v pravém slova smyslu dílo o lidském údělu, o lidském zápase, o lidském bytí. To se jim dařilo vyjadřovat bez patosu, přitom s vážností a tragikou, ale bez křeči a popisnosti. Je to dílo vážné až do strnulosti a strohosti, jasnější barvy neměly v jejich paletě místo, v jejich světě se nežertovalo, není tam nic lehkého a líbivého, ani by je to nejspíš nenapadlo. Byly pokorně, přitom vášnivě zaujaty svou potřebou sebevyjádření, o kterou se v rámci svých fyzických možností rvaly jako o život. Byl to jemný zápas o všechno.

Vedle díla existuje ještě něco, co by se dalo nazvat „legenda o drsných dvojčatech z Kladna“. Ta je určitě součástí kouzla a přitažlivosti Válovek. Často se zdůrazňuje drsný slovník a plebejskost sester, ale to přišlo až později, nejspíš až v šedesátých letech a možná až pod vlivem intelektuálních přátel nikoli z Kladna, ale z Prahy, možná od Ester Krumbachové, ta se také s věcmi „nesrala“. Na výstavě se promítá jí režírovaný GEN, zachycující Válovky ještě relativně při síle v roce 1994. Dokument z tehdy sledované řady udělal pro proslulost dvojčat velkou práci. Bezprostřednost a autenticita těch kouřících a stále si znovu navzájem připalujících bytůstek okouzlila i toho, kdo se o moderní malířství jen málo zajímal. A dotvořil legendu o zvláštní uměleckotvorné roli Kladna.

Válovky se v tom městě narodily, ale nebyly to, aspoň původně, žádné proletářské děti, jejich otec byl zástupce ředitele kladenské spořitelny, takže slušná střední třída, která měla nějaké návyky a úroveň. Rodina žila ve vlastním domě, měla středostavovskou kulturu, svůj republikánský standard. Otec ale umřel, když byly dvojčatům čtyři roky, maminka, k níž měly celý život láskyplný vztah, říkaly jí „Hodná“, vychovávala dohromady čtyři sourozence, samé holky. „Kladenskost“ Válovek je přitom asi jiného druhu, než byl otisk Kladna u Hrabala nebo Koláře. Pro Hrabala přece jenom těch několik let na hutích bylo hlavně „experimentem“ na sobě samém, nahlédnutí intelektuála do prostředí, které ho jednoznačně obohatí, ale vlastně tam zůstane divákem, byť nesmírně pozorným. Pro Válovky bylo Kladno jediným a přirozeným prostředím, bylo to něco, co je stvořilo a vytvářelo a determinovalo, ale nepohltilo je celé. Něco ze zvyklostí „lepší rodiny“ v nich zůstalo a udrželo se po celý život, i když materiálně padly do proletariátu, po válce zcela. Dalo by se snad říct, že jejich život byla zvláštní bohéma, tedy věc, která je spojená s měšťanskou kulturou, jež se ale vyvinula v kladenském biotopu, s nímž splynula. Až na několik let nebyly nikdy nikde zaměstnané, pokud nemusely, nebraly zakázky ani neprodávaly své obrazy, což ostatně ani nešlo. Žily jak jen možno skromně, ale nejspíš tím netrpěly, komfort by jim spíš překážel. Byly v nějakém okruhu známé a vědělo se o nich už od šedesátých let, ale byl to okruh intelektuálů, veselé bídy, kde o nějakém trhu s obrazy nebylo ani řeči.

Dopisy i deníky z jejich mládí pocházejí spíš od slušně vychovaných, byť velmi svérázných dívek. Dívek nadaných, v něčem hned výjimečných, které si ve dvanácti řeknou, že se od sebe nikdy neodloučí, že zůstanou spolu, což až na několik výjimečných období také dodrží. Obývají celý život společný domek, malují a kreslí ve stejné místnosti, až po matčině smrti se Květa přesune do prvního patra, Jitka zůstane dole. Dále jsou v permanentním kontaktu, spojeny skrze psy, které mají vždy společně. Společně konzultují obrazy, společně potahují z cigarety, společně popíjejí červené, od pohledu jsou skoro nepoznatelné. Patří nutně k sobě, jedna doříkává za druhou. Nejsou to však úplně vestálky: v jejich životech, především v mládí, se občas nějaký muž objeví, ale jsou to spíš korespondenční, a ne úplně realizované známosti, které končí do ztracena, obvykle tak, že je dotyčný označen v denících jako „osel“. Jediné a fatální možné pouto je mezi nimi dvěma, přičemž ho sešívá společné zaujetí tvorbou, potřebou „dělat“, jak tomu říkají. K tomu je pohání nikoli nějaká ambice se prosadit, zaujmout, ale opravdu fatální potřeba se vyjádřit, umění jako forma sebevyjádření, které jde mimo nějaké vnější motivace, ale vychází z podstaty toho, co je v nich a co musí obrazem nebo kresbou najít svou formu.

Bližší pohled na to, jak to s Válovkami „skutečně bylo“, poskytuje nyní kniha Marcely Pecháčkové. Má očekávatelný, přitom zavádějící název „Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě.“, jak se Jitka vyjádřila. Pecháčková jezdila na podzim roku 2009 za Jitkou Válovou do jejího domku v Bendlově ulici v Kladně a vedla s ní několik dní rozhovory, při kterých se sblížily. Po letech se k rozhovoru vrátila, okomentovala a doplnila ho spolu s nakladatelem fotografiemi, dokumenty a rozhovory se známými a přáteli, které živě doplňují „fenomén Válovky“. Jitka byla vstřícný a bezelstný člověk a Pecháčková si umí získat srdce. Bylo to rok a půl před smrtí, Jitce bylo 86 let, žila už jedenáct let bez Květy. Je to rozhovor vedený s ohledem na Jitčinu únavu, která přece jen něco limituje. Ale výsledek je možná stejný, jako by byl třeba před dvaceti lety. Jitka mluví výstižně a směřuje k jádru věci. Nemá potřebu bilancovat, vlastně možná ani moc neví, jaký má s ní Pecháčková záměr, vypadá to, že odpovídá hlavně proto, že i ona si chce ještě popovídat. A pak také proto, že byla laskavý a hodný člověk. Když se jí ta „paní redaktorka“, s níž si hned tyká, ptá, tak jí odpoví, když tedy ví, jak má odpovědět. Jen si k tomu musí zapálit.

Ale už nešlukuje, možná Válovky nikdy nešlukovaly, zapáleno však měly pořád.

Marcela Pecháčková: Jitka Válová. „Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě.“ Torst, 484 str.

Květa a Jitky Válovy: Cesta předurčena osudem. GASK, Kutná Hora. Kurátor Richard Drury. Do 19. 3. 2023.