Na půdě Harvard Law School se 2. dubna odehrál „Wikipedia Edit-A-Thon“, organizovaný pobočkou organizace National Lawyers Guild, na němž studenti fakulty editovali hesla na Wikipedii. Konkrétně hesla velkých právních kanceláří, jež v minulých letech varovaly školu, že nebudou zaměstnávat její absolventy fakulty, pokud neučiní přítrž projevům antisemitismu. Editování vypadalo převážně tak, že studenti připisovali do hesel jména klientů, jež by na právní kanceláře měla vrhnout špatné světlo, a měnili výrazy jako „antisemitské incidenty“ na „propalestinské protesty“.

Je to zajímavá zprávička hned z několika aktuálních ohledů. Připomene nám, jak vzniká internetová encyklopedie, na niž se často spoléháme jako na základní zdroj objektivních informací. A že elitní americké univerzity často nevychovávají ani tak vědce či experty – jako aktivisty, k čemuž se ostatně otevřeně hlásí.

To všechno se odehrálo, ještě když byl v Bílém domě Joe Biden. Nyní se situace změnila a tím, s kým se musejí elitní univerzity potýkat, nejsou jen bohatí pravicoví či židovští absolventi ani jen republikánští politici, kteří nemají jinou moc než svolávat slyšení v Kongresu, nýbrž federální vláda. A ta nelenila a začala univerzity drásat tam, kde to opravdu bolí. Pohrozila jim, že jim zastaví federální granty, přičemž právním základem je dodržování legislativy chránící občanská práva.

Kolumbijská univerzita se požadavkům, mezi nimiž byla i „nucená správa“ některých studijních oborů, podvolila, načež ovšem unikla audionahrávka, kde prezidentka Katrina Armstrongová na setkání s vedoucími pracovníky univerzity říká, že se ve skutečnosti nic nezmění. Armstrongová si vzala dlouhodobou dovolenou. A Trumpova administrativa nasměrovala obdobné požadavky taky na Harvardovu univerzitu, a když je ještě vystupňovala, univerzita v pondělí oznámila, že se jim nepodvolí a bude se soudit. Jde jí o devět miliard dolarů ve federálních grantech, z nichž 2,2 miliardy byly zmrazeny okamžitě.

To je pochopitelně velká událost a navozuje novou situaci. V posledním roce bylo možné číst i od centristických komentátorů v establishmentových publikacích kritiku stavu amerických elitních univerzit. Kritiku, jež se pokud ne shodovala, tak přinejmenším částečně překrývala s kritikou, jakou jste v dřívějších letech mohli číst jen od autorů konzervativních či jinak disidentských. Teď ovšem tito kritici dostali do rukou veškeré páky státní moci. Jak s nimi zacházejí?

Požadavky na Harvard se opírají o lidskoprávní legislativu – zejména o tzv. Title VI zákona o občanských právech. Což není novum, v jejím jménu prosazovaly leccos na univerzitách i minulé administrativy, proslulá a kontroverzní byla například pravidla pro vyšetřování a trestání sexuálního násilí. Jenže teď se prezident Trump „postaral o to, že režim občanských práv již nebude jednosměrnou pákou k diskriminaci ,utlačovatelských‘ skupin a k prosazování levicových ideologií v elitních institucích“, jak radostně konstatuje Christopher Rufo, aktivista, který je zřejmě jedním z architektů tažení vlády proti univerzitám.

Požadavky na Harvard jdou nad to, co administrativa požaduje po akademickém sektoru obecně, tedy zejména demontáž režimu DEI, což je zcela v souladu s občanskoprávní legislativou. I nejeden liberál si z oslabení tohoto aparátu, který svým fungováním v lecčems snesl srovnání s rolí komunistické ideologie a stranických buněk na našich univerzitách za komunismu, tajně vydechne. Ale ty požadavky jdou dál. Nepožadují prostě jen konec diskriminace a spoléhání se na „meritokratická“ kritéria při přijímání studentů i pedagogů.

Žádá po univerzitě třeba, aby „omezila moc administrátorů a pedagogů, kteří se zaměřují víc na aktivismus než na vědeckou práci“ a posílila pozici těch, „kteří jsou nejvíce oddáni vědecké misi univerzity a změnám popsaným v tomto dopise“. Žádá, aby zrušila „všechna kritéria, preference a postupy, ať už povinné, nebo nepovinné, v rámci přijímacího řízení a náboru, které fungují jako ideologické lakmusové papírky“. Univerzita musí akceptovat přístup diverzity pohledů, „viewpoint diversity“ (pojem, který nejvíc propaguje psycholog Jonathan Haidt a s ním spojená Heterodox Academy). Přičemž každá katedra, obor i studijní program, kde „viewpoint diversity“ není přítomna, musí být reformován přijetím „kritického množství“ učitelů a studentů, kteří tu diverzitu pohledu zaručí.

Univerzita taky musí „pověřit externí subjekt, který přesvědčí vládu o své kompetentnosti a dobré víře, aby provedl audit těch programů a útvarů, které nejvíce podporují antisemitské zastrašování nebo jeví znaky ideologického uchvácení (ideological capture)“. Takže opět „nucená správa“ některých oborů.

Dvě reakce na tuto ofenzivu se jeví jako úplně stejně logické a samozřejmé. Zaprvé je to nepochybně zásah do akademických svobod, navíc kladoucí obtížně splnitelný požadavek být „ideologicky barvoslepý“ a zároveň ve jménu „viewpoint diversity“ ideologicky hodnotit zaměstnance. A zadruhé je to taky napravování dlouho pokřiveného stavu a, ve své ideální podobě, žádoucí cíl.

Ocitujme z jednoho z těch článků ještě z doby, než se Christopher Rufo, pardon, Trump, dostal k moci. Literární vědec Tyler Austin Harper napsal v časopise The Atlantic v roce 2023:

„Celá generace studentů doktorského studia sleduje současnou praxi přijímání pracovníků a dochází k závěru, že jediný výzkum, který jim může zajistit místo s nadějí na definitivu, se týká otázek identity a spravedlnosti. Já jsem vstoupil na trh práce v roce 2019, v posledním roce předtím, než se trendy směřující k aktivismu dramaticky zrychlily v reakci na vraždu George Floyda. Tlak na to, abych jako barevný vědec ohnul svou práci směrem ke studiu rasy, byl už tehdy intenzivní. Kdybych byl na trhu práce nyní, nepochybně bych ho pociťoval jako nepřekonatelný. Volná pracovní místa v oblasti literatury jsou letos v drtivé většině zaměřena na podobory související s identitou, politikou a mocí. Zpráva, kterou to vysílá barevným vědcům, pro něž jsou tyto pracovní inzeráty určeny, je jasná: Jediná odbornost, kterou od vás chceme, je odbornost, která vyplývá z vaší identity.“

Na druhé straně zaznamenejme, že když byl Christopher Rufo v nedávném podcastu dotázán, který z jeho ideologických nepřátel, které četl pro svou knihu Americká kulturní revoluce, mu nejvíce dal, odpověděl, že Herbert Marcuse. Rufo tedy jistě dobře zná jeden z klíčových textů této zásadní osobnosti nové levice, Represivní tolerance z roku 1965. Marcuse v něm svobodu projevu popisuje jako fikci, která v praxi slouží vládnoucí třídě, a nepokrytě obhajuje, že až se oni, levice, dostanou k moci, budou taky pravici cenzurovat. Že by Rufa napadlo, že tuto logiku lze obrátit i ve prospěch pravice, když je dlouho utlačovaná a konečně se dostane k moci?