České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně.

Ne že by tehdy nenastávaly situace, kdy by o svobodu slova šlo. Probíhala policejní vyšetřování i občanskoprávní procesy. Ale pokud vás skutečně zajímala svoboda projevu jako koncept (na rozdíl od předmětu či tématu těch sporů), pak jste asi museli číst blog Tomáše Peciny. Ten se systematicky věnoval mimo jiné procesům s aktéry extrémně pravicové scény obviňovanými například z šíření nacistické literatury, analyzoval jejich právní stránku, žaloby, znalecké posudky.

Ze svobody projevu se stalo téma u nás i globálně teprve v důsledku několika kroků. Nejdříve přišlo masové rozšíření sociálních sítí a přesun politické aktivity na ně. Pak přišel brexit a zvolení Donalda Trumpa v roce 2016, jež vzbudilo u části publika paniku. Nečekané výsledky těchto voleb si neuměli vysvětlit a vysvětlení hledali v zahraničních dezinformačních operacích. Jejich vliv na výsledek voleb se sice nikdy neprokázal, jenže to se už mezitím vytvořil sektor boje s dezinformacemi, který myšlenku ve vlastním zájmu rozvíjel a udržoval při životě. To pak pokračovalo za covidové pandemie a dál s vypuknutím války na Ukrajině. Informační prostor začal být pojímán jako nový prostor boje, na nějž musí zaměřit svou pozornost bezpečnostní i vojenské orgány. Jiná metafora je, že informace je třeba regulovat stejně jako znečišťování životního prostředí – udržovat informační ekosystém čistý a znečišťovatele postihovat.

Už samotné tyto konceptualizace, vědomí, že je státní orgány činí a mluví o nich, logicky činí ze svobody projevu téma. Když ředitel domácí kontrarozvědky mluví o tom, že různí státní činitelé dělají „velmi odhodlaně a velmi dobře svoji práci“, a přesto „místo poděkování čelí nevybíravým útokům“, jistěže to vede k úvahám o svobodě projevu – jakkoli ředitel BIS neohlásil v té souvislosti žádné konkrétní kroky, k nimž ostatně ani nemá pravomoci, a svůj výrok se pak snažil vysvětlovat a kontextualizovat. Podobně i vládní úsilí na poli takzvané strategické komunikace. Někdy zaznívají zjednodušená obvinění, že to je cenzura, na což mohou dotčení oficiální činitelé odpovědět, že o žádnou cenzuru nejde. Jenže samotné pojetí informačního prostoru jako něčeho, co má být formováno, se přece nutně svobody projevu dotýká. Stejně tak třeba redakční politika některých médií, která třeba deklarovala, že k tématu covidu budou zveřejňovat jen vládní informace, přísně vzato neomezuje svobodu projevu žádného jednotlivce. Jen nám připomíná, že to, s jakou informací se můžu setkat a s jakou spíš ne, je předmětem cíleného formování.

Zavření tzv. proruských webů po začátku ruské invaze, jehož právní dohra ještě neskončila, samozřejmě budí otázky ohledně svobody projevu – jak by nemohlo? Stejně tak ty otázky budí některé konkrétní trestní procesy.

Jenže i tak se výsledek té otázky v průzkumu zdá šokující. Upřesněme, že přesná formulace otázky byla „lidé jako já…“, tedy nikoli já sám osobně. Už to svádí k vyjádření jen jakéhosi pocitu. Opravdu má 38 procent Čechů zkušenost, že po hospodách chodí noví strážníci Bretschneiderové a poslouchají, co lidé říkají, či je provokují k závadovým výrokům? Je jasné, že zkušenost vedoucí k takové obavě z policie u naprosté většiny lidí nemůže být osobní.

Většina trestních zákroků proti verbálním projevům by se měla vejít pod tzv. trestné činy z nenávisti. Zpráva ministerstva vnitra o extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2023 uvádí, že bylo v této sféře zaregistrováno 181 trestných činů a stíháno 98 osob. V tom bylo ovšem i úmyslné ublížení na zdraví (16 skutků), sprejerství (14 skutků), poškozování cizí věci (7 skutků) či výtržnictví na sportovních a veřejných akcích (2) – tedy činnosti, jež se svobodou projevu nesouvisejí. Zbývající počet se může zdát nízký nebo vysoký, ale v každém případě sotva znamená, že by stíhání za projevy bylo běžným jevem, se kterým se setkáváme v každodenní zkušenosti.

Pokud někdo tento pocit má, měl by si uvědomit, jak je atypický. O takových událostech se zpravidla dovídá prostřednictvím sociálních sítí. Na nich je ovšem opravdu aktivní jen menšina obyvatelstva. A, jak člověk žijící politikou snadno zapomene, ale pohled na jakoukoli marketingovou analýzu sociálních médií mu připomene, většina lidí se na sociálních sítích nezabývá politikou. A z těch, co se politikou zabývají, je těch, pro něž jsou trestněprávní důsledky jejich postování relevantní úvahou, opět jen nepatrná menšina (podle jedné americké analýzy z roku 2019 pocházelo 92 procent tweetů od pouhých 10 procent uživatelů).

Ten pocit, že si člověk má dávat pozor na ústa, může ovšem být živen taky tím, že se člověk setkává s voláním po tom, aby se stíhalo víc. Ať už to jsou jednotlivé posty na sociálních médiích tagujících policii a vyzývající ji, aby konala, anebo články jako tento, v nichž si aktivisté stýskají, že „žalobci často nemají o problematiku zájem“ (a odůvodňují tím, proč musí titíž aktivisté policii a žalobce školit).

To, že názor, že „člověk si už zase musí dávat pozor na ústa“, lze spíš než jako reálnou obavu brát jako určitou formu nadávání na režim, mohou podpořit i jiná data z průzkumu. Když se výzkumníci respondentů zeptali v sousedství jiných otázek, zda souhlasí s výrokem, že „lidé jako já už nesmějí svobodně vyjadřovat své názory na veřejnosti“, bylo jich už jen 23 procent, takže ten strach z policie se u části z nich někam vytratil. Zároveň s určitým omezením projevu v některých případech lidé docela souhlasí. Jde-li o šíření nenávisti k lidem jiné národnosti a etnika, je to dokonce 63 procent. 37 procent lidí by omezilo „podporu a šíření myšlenek, které se mohou dotknout citů jiných lidí“. To ovšem robustní kulturu svobody projevu vylučuje. 34 procent by zakázalo výzvy k občanské neposlušnosti, jež ovšem k demokracii patří. To už by člověk spíš čekal, že víc lidí bude ochotno omezit „podporu a šíření myšlenek směřujících ke změně politického systému revoluční cestou“, vezmeme-li v úvahu, že revoluce se neobjede bez masového potlačování práv a svobod celých skupin obyvatel. Ale je to jen 29 procent lidí. Názory na svobodu projevu nejsou vždy logické.

Co se týče rozložení názorů podle politické orientace, větší pocit ohrožení svobody projevu mají příznivci opozičních stran. To by před nějakými deseti lety možná některé experty překvapilo – čekali by mezi voliči ANO a SPD víc příznivců autoritářských názorů. Ale tak překvapivé to není – ti, kdo jsou v opozici, zpravidla cítí, že svoboda projevu je v jejich zájmu. Ovšem příznivec vládních stran by asi před deseti lety netušil, že si o sobě přečte větu: „S rostoucí důvěrou vládě posiluje podpora omezení svobody slova všeobecně.“