Papež František už několik let nebyl tím veselým energickým papežem, kterého si po jeho zvolení tak rychle oblíbili právě i ti, které církev nikdy nezajímala, ba ani by je nenapadlo, že by měla. Katolická církev zjevně odcházela (a odchází) z té části světa, kde kdysi vznikla, její místo zabrala média, sociální sítě a pop-kultura, oblast, do níž se podařilo papeži Františkovi vniknout jako do té doby žádnému jeho předchůdci, tak, jak se o to ani nikdo předtím ani nepokoušel.

Papež František se alespoň v prvních letech pontifikátu jevil, jako by si ta stará instituce na posvátno nechala poradit od nějaké píár firmy a postavila si do čela komunikátora, který ten středověký podnik „refreshuje“, přizpůsobí době, (post)modernímu světu, konečně ho udělá pro „lidi a pro tento svět“. Tento úkol se mu zprvu snad i dařil: nejspíš nikdy nad papežem neprojevili tolik nadšení právě ti, kteří by církev nejraději zrušili nebo by z ní chtěli mít něco na způsob humanitární neziskovky, charitativní nadace či organizace pro udílení souhlasu s vývojem světa. Mimo toto nadšení stáli ti, kteří právě církev chápali jako instituci, jež naopak není z tohoto světa, vymyká se této době, neboť je tu pro všechny doby – a je právě proto vždy s tou současnou dobou, s jejími sklony a tendencemi, ve sporu. Papež František tento esenciální spor chtěl zmírnit, možná odstranit a popřít. Otázka je, k čemu taková smířená církev na světě je a k čemu bude. Není sporu, že si takovou otázku papež kladl – a odpovídal si na ni, jak nejlépe uměl.

V posledních letech to byl už unavený a vyčerpaný člověk, podobně jako byli na konci pontifikátu jeho dva předchůdci, Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Bolela ho kolena, špatně vstával a sedal, chodil se zřejmou námahou. Jeho tvář už nevypadala tak přívětivě jako v minulých letech. Byla to tvář člověka, který měl nejspíš jen málo důvodů k radosti. Stav světa – a zdá se že, i lidstva – je horší, než byl kdy dřív od poloviny 20. století, a člověk se musí chvět o budoucnost. Otázka je, jestli k ní má co říct jeho církev, jestli na to umí reagovat ještě jinak než rezignací na svou dva tisíce let trvající roli.

V Haliči, odkud pocházel Jan Pavel II., je často na rozcestích vidět lidovou sošku sedícího Krista. Polsky se mu říká Chrystus Frasobliwy, Kristus ustaraný. Jsou to většinou dojemná dílka, čím naivnější, tím působivější. Kristus je po bičování, unavený a utrápený, plný krvavých ran na holém těle, na hlavě už má trnovou korunu. Čeká ho ještě přibití na kříž, ale těsně předtím mu jeho mučitelé dovolili si na chvíli sednout. A tak ta postavička sedí, hlavu si podepřela dlaní a odpočívá. Odpočívá a myslí na lidstvo pošetilé, věčně zmatené a bloudící. Možná ho i napadne, jestli mu to stojí za to – se za ně, za tu čeládku, vydat a zemřít na kříži, na který ho za chvíli biřici položí.

Byly Velikonoce, když si někteří lidé tuhle epizodu připomněli. Stav světa člověka nutí, aby si dal hlavu do dlaní. Kam to lidstvo dopracovalo, kam to dopracovalo křesťanstvo? K hlavě v dlaních… Jako je měl na konci tak často papež Jan Pavel II., Benedikt XVI., ale nakonec i František. Papež, kterému se „podařilo“ zemřít ráno po dni Vzkříšení. Jako by i na tom zapracovala nějaká nebeská kancelář pro public relations…