Zdravému medvědovi člověk smrdí. Považuje ho za chodící mršinu a raději se mu vyhne. Zaútočí jen zmatený nebo nemocný medvěd, případně rozzuřená medvědice. A to je výjimečné. Není tedy čeho se bát. – Tohle jsem si kdysi přečetl v knihách od Jaromíra Tomečka o divočině v Karpatech, což byly bestsellery mého dětství a mládí. Tomeček, což by takový náš Richard Attenborough, lovec beze zbraní, zasvětitel do přírody, která ani nemusela být exotická. Ale také psal, že medvěd předhoní koně a jedním máchnutím tlapy svalí krávu a stádo ovcí před ním nemá šanci. A taky že když už se s medvědem setkáte, nikdy se mu nesmíte dívat do obličeje, nedělat žádné rychlé pohyby, ale pomalu, jako nic, se vzdalovat a nikdy se po něm neotáčet. To trochu zneklidňovalo, neboť přece se měl ten medvěd vyhnout sám a k žádnému pohledu tváří v tvář vůbec nemělo dojít… Ale v podstatě a teoreticky člověk věděl, jak na to.

Před asi patnácti lety spisovatel Jáchym Topol prolézal slovenské hory, aby napsal reportáž o místních medvědech, a pak popisoval, jak silně působí sugesce, že člověk narazí medvěda – a co to udělá s představivostí. Setkal se navíc s tehdy nejznámější medvědí obětí, s myslivcem Jánem Gajdošem, který pracoval v lese, již z něj odcházel, když se na něj s řevem vyřítila šelma, udeřila ho do hlavy, srazila k zemi a zahryzla se mu do obličeje. Když se Gajdoš probral, neměl ústa ani nos, zvíře mu zlomilo lebeční kost. Tak ho našli dřevorubci a odvezli k lékaři. Pán Gajdoš přežil a podobal se kapitánu Achabovi z Bílé velryby. Žil jedinou touhou – aby byl ten jeho medvěd mrtvý. Aby ho mohl zastřelit. Ale on žil a běhal po lese. Jáchym se pak už raději do lesů o samotě moc nevydával. Vylíčil to v reportáži Tesáky, drápy a kulovnice, která pak vyšla v knize Výstup Jižní věží.

Něco podobného jsem v mírnější podobě zažil já v Beskydech. Zrovna se tam objevily zprávy, že tam snad byl nějaký medvěd spatřen, když přešel ze Slovenska. Šel jsem po lesní cestě směrem na Kněhyni, což je už z názvu mystický kopec. V jednu chvíli jsem narazil na trus, který vypadal přesně, jak jsem si představoval, že by mohl vypadat medvědí. To jsem, pane, pelášil! Ani jednou jsem se neohlédl.