KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Něco o slovenských medvědech

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Něco o slovenských medvědech

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Zdravému medvědovi člověk smrdí. Považuje ho za chodící mršinu a raději se mu vyhne. Zaútočí jen zmatený nebo nemocný medvěd, případně rozzuřená medvědice. A to je výjimečné. Není tedy čeho se bát. – Tohle jsem si kdysi přečetl v knihách od Jaromíra Tomečka o divočině v Karpatech, což byly bestsellery mého dětství a mládí. Tomeček, což by takový náš Richard Attenborough, lovec beze zbraní, zasvětitel do přírody, která ani nemusela být exotická. Ale také psal, že medvěd předhoní koně a jedním máchnutím tlapy svalí krávu a stádo ovcí před ním nemá šanci. A taky že když už se s medvědem setkáte, nikdy se mu nesmíte dívat do obličeje, nedělat žádné rychlé pohyby, ale pomalu, jako nic, se vzdalovat a nikdy se po něm neotáčet. To trochu zneklidňovalo, neboť přece se měl ten medvěd vyhnout sám a k žádnému pohledu tváří v tvář vůbec nemělo dojít… Ale v podstatě a teoreticky člověk věděl, jak na to.

Medvědi na Slovensku jsou živé, většinou neviditelné klenoty tamější krajiny. Ovšem jsou to klenoty, které občas v kontaktu s člověkem explodují. V posledních týdnech přicházejí zprávy o několika incidentech, dokonce i smrtelných: jedna turistka zahynula, když prchala před medvědem. Píše se a mluví o přemnožení medvědů v některých lokalitách, přičemž se odhaduje, že by na Slovensku mělo žít přes tisíc medvědů, což však podle zoologů není víc, než je běžný stav posledních let. Skutečností je, že počty medvědů, na Slovensku už ve 20. století skoro vyhubených, za posledních dvacet třicet let stouply, což má různé příčiny: především vylidňování horských oblastí a samozřejmě zákaz lovu. Má to své problematické stránky: přibývá medvědů, kteří si všimli, že člověk jim nabízí snadnou potravu, nikoli však sebe sama, ale odpadky a smetiště, prostě nepořádek, který produkuje a zanechává kolem sebe. To jsou pak takzvaní kontejneroví medvědi, kteří si navykli lézt do popelnic kolem osad, penzionů a hotelů. Ti se právě s člověkem setkávají nejčastěji – a tudíž od nich hrozí nějaká nežádoucí „interakce“. Populární video, na němž se medvěd prohání ulicemi města, jde prý o Liptovský Mikuláš, rovněž neznamená, že jde o normální výjev ze slovenského všedního dne: spíš jde o to, že dnes má každý telefon, na který lze příslušnou scénu nahrát. Šíření po sociálních sítích však efekt zesiluje a vzniká dojem, že slovenské ulice jsou plné pobíhajících huňáčů.

Před asi patnácti lety spisovatel Jáchym Topol prolézal slovenské hory, aby napsal reportáž o místních medvědech, a pak popisoval, jak silně působí sugesce, že člověk narazí medvěda – a co to udělá s představivostí. Setkal se navíc s tehdy nejznámější medvědí obětí, s myslivcem Jánem Gajdošem, který pracoval v lese, již z něj odcházel, když se na něj s řevem vyřítila šelma, udeřila ho do hlavy, srazila k zemi a zahryzla se mu do obličeje. Když se Gajdoš probral, neměl ústa ani nos, zvíře mu zlomilo lebeční kost. Tak ho našli dřevorubci a odvezli k lékaři. Pán Gajdoš přežil a podobal se kapitánu Achabovi z Bílé velryby. Žil jedinou touhou – aby byl ten jeho medvěd mrtvý. Aby ho mohl zastřelit. Ale on žil a běhal po lese. Jáchym se pak už raději do lesů o samotě moc nevydával. Vylíčil to v reportáži Tesáky, drápy a kulovnice, která pak vyšla v knize Výstup Jižní věží.

Něco podobného jsem v mírnější podobě zažil já v Beskydech. Zrovna se tam objevily zprávy, že tam snad byl nějaký medvěd spatřen, když přešel ze Slovenska. Šel jsem po lesní cestě směrem na Kněhyni, což je už z názvu mystický kopec. V jednu chvíli jsem narazil na trus, který vypadal přesně, jak jsem si představoval, že by mohl vypadat medvědí. To jsem, pane, pelášil! Ani jednou jsem se neohlédl.

17. května 2024