V Londýně uzavřeli případ bulharského gangu, který prováděl špionáž pro Rusko. Policie měla to štěstí, že nalezla nezašifrovaný telefon vůdce gangu a v něm jeho komunikaci s řídícím orgánem, kterým byl Jan Marsalek. Tento rakouský podnikatel částečně českého původu a původce největšího korporátního skandálu Německa posledních let, kolapsu firmy Wirecard, je od roku 2020 v Moskvě, kde zřejmě působí jako kontraktor na volné noze pro ruské zpravodajské služby FSB i GRU.

Tři Bulhaři se přiznali už při vyšetřování, tři další nyní soud shledal vinnými. Jejich hlavním cílem byl zakladatel serveru Bellingcat Christo Grozev a dva ruští exulanti, které chtěli unést. Měli sice prý dost působivé technické vybavení, ale, jak už to u velké části špionážních aktivit bývá, moc toho nepořídili.

Jde, zdá se, o nový model ruské špionáže – poté, co evropské vlády vypověděly většinu ruských špionů a začaly být vůči Rusku ostražité, vsadili Rusové na používání agentů jiných národností. A těch je v Evropě hodně. Ve zpravodajství britských médií se o agentech dočteme leccos včetně pikantních postelových historek, ale nikdy ne to, jak se do Británie dostali. Úzus britského kriminálního zpravodajství je prostě uvést jméno, věk a poslední bydliště pachatele, jako by to, odkud přišel a proč a zda se třeba nezdržuje v Británii ilegálně, bylo irelevantní a ptát se na to nemístné.

V minulosti se pro usvědčené špiony často používalo ošklivé slovo zrádce. Tentokrát pachatelé byli cizinci a jejich terči byli taky hlavně cizinci, se zradou tady mnoho nepořídíme. Západní státy dnes čím dál víc řeší případy takovéto „offshore“ špionáže či terorismu. Což neznamená, že by naši Bulhaři nemohli vstoupit se svým momentálním bydlištěm do produktivního vztahu. Jak se dočítáme ve zpravodajství BBC, dva z odsouzených „žili jako pár a pracovali ve zdravotnictví, ale taky vedli bulharskou komunitní organizaci, která pořádala kurzy o britských hodnotách“.

Lekci z britských hodnot jsme dostali minulý týden i my. Od 2. dubna si ti z nás, kdo chtějí jet do Británie, budou muset předem zažádat za deset liber o elektronickou cestovní registraci. Což nemůže britským úřadům příliš pomoci vzhledem k tomu, že už dnes do Británie cestujete s pasem, který si britští pohraničníci digitálně načtou. Přitom loni do Británie přicestovalo 44 tisíc lidí ilegálně, z toho 37 tisíc na malých člunech, o čtvrtinu víc než předchozí rok. Dlouhodobý trend je, že bez ohledu na to, kolik z nich získá uprchlický status, jen tři procenta z nich budou vrácena.

I labouristická vláda si umí přečíst v průzkumech, že to není populární, proto chce, aby bylo vidět, že něco dělá. A tak postupuje ve stylu, pro který existuje výstižný pojem anarchotyranie. Proti určitému typu lidí, kteří všechna pravidla ignorují, nechce nebo neumí zakročit, a tak raději zkomplikuje život těm, kteří pravidla dodržují.

Zakončeme opět reportem ze světa filmu, v němž se minulý týden odehrála událost z nejvýznamnějších, američtí Oscaři. Hodnotíme je kladně, protože porotci zcela správně zahrnuli největším množstvím ocenění film Anora, zatímco favorizovaný woke muzikál Emilia Pérez získal pouze dvě, z toho jedno žánrové, za původní píseň, což může zajímat jen fanoušky muzikálů. Politiky bylo pomálu, na tu si divák musel počkat v Českých lvech.

Jak si čtenáři vzpomenou, woke muzikál utrpěl tím, že byly znovuobjeveny problematické staré tweety jeho hlavní hvězdy, Karly Sofíe Gascónové. Moderátor vtipkoval, že „ve filmu Anora zazní slovo fuck 479krát, což je o tři víc než rekord, který vytvořila tweetující Karla Sofía Gascónová“.

Za blasfemie, které Gascónová napsala na adresu George Floyda, Black Lives Matter a imigrantů, lidé v roce 2020 přicházeli o zaměstnání. Ale dnes je z toho vlastně jen taková lapálie, o níž se mohou dělat vtipy, ne horší, než když třeba filmovou hvězdu přistihnou, jak řídí opilá, nic víc než úlet, jaké by se neměly stávat, ale všichni víme, že se občas stanou, protože jsme jen lidi. Zapomeňte, co se dělo, co jsme si, to jsme si, takhle to je?