Ministr školství Mikuláš Bek by rád zavedl povinnou angličtinu už od první třídy, nic proti tomu. Děti jsou v tom věku učenlivé a umět cizí jazyky je potřeba, na tom se shodnou asi všichni. Jiná věc je, jestli by český školský systém dokázal tu výuku provádět způsobem, který by měl smysl.

Nedostatečná znalost angličtiny je v české veřejné debatě dlouho probírané téma. A jistě platí: Čím větší znalost, tím lépe. Ze svých letmých pozorování jsem ale nenabyl dojmu, že by Češi ve znalosti toho jazyka v evropském kontextu nějak dramaticky zaostávali, jakkoli v téhle zemi asi existují lokální rozdíly a Praha nepředstavuje normu. V souvislosti s českými dětmi, studenty a angličtinou mně v každém případě přicházejí na mysl jiné věci, snad i problémy. Následující řádky budou znít jako nářek starého muže, co taky jiného, jsem starý a nářek patří k mým zálibám.

Jistě, generalizace bývají ošidné, jev, který popisuji, se netýká celku mladé generace, výrazný je mezi její „trendy“ částí. Asi není nutné z toho dělat vědu. Ta někdy až okázale a legračně nečeská mluva může být generačně specifický projev snahy ukázat světu světáctví nebo dát najevo příslušnost k nějaké skupině a status. Takovou potřebu mají mladí lidé vždycky. Navíc, když jsem někdy dávno prožil pár měsíců v Anglii, taky jsem po návratu mluvil všelijak. A může to být i tak, že tímhle způsobem hovořící a píšící mladí lidé naznačují směřování vývoje, podobu budoucnosti, v níž primárním jazykem tuzemských elit bude angličtina a česky budou mluvit ti ostatní (už to takhle jednou bylo a historie má sklon se v nějakých cyklech opakovat).

Zneklidňuje mě jediné. Ta čechoangličtina, již slýchám, je výrazně chudý jazyk. Je v ní veliký podíl frází a ustálených slovních spojení v obou jazycích. Skutečně nedokládá velkou slovní zásobu, člověk ale potřebuje hodně slov (lhostejno v jakém jazyku), pokud chce vyjadřovat hodně významů, pokud chce myslet jinak než ve frázích. Je důležité, aby se člověk v mládí naučil cizí jazyky. Stejně důležité ale je, aby mezi těmi všemi řečmi, jež ovládá, byla aspoň jedna – rodná nebo jiná, kterou mluví opravdu dobře.