S českou literaturou se udála zvláštní věc, že když by čtenář zavřel před takovými dvaceti lety oči a teď je otevřel, užasl by, kam se poděla a jaké družstvo ji převzalo. A jaké poměry v ní vládnou a jakými hodnotami se řídí – nebo spíš je posuzována. A tak by se takový spáč rozhlížel kolem a hledal by, co v ní přece jen zůstalo na svém místě – a pak by se trochu uklidnil, když by zjistil, že stále píše Jiří Kratochvil (nar. 1940) a jeho knihy stále vychází.

Jiří Kratochvil před pár dny dostal Státní cenu za literaturu (záminkou byla próza Škrtiči bohyně Kálí, ale napsal desítku lepších knih, i když ani tahle není špatná), což jako by trochu popíralo to výše řečené. Ale fakt je, že je to cena, která způsobí jistou pozornost, jen když se to někomu nelíbí nebo ji třeba někdo nepřijme, protože má pocit, že si ho ta cena nezaslouží. O smyslu literárních či vůbec uměleckých cen lze pochybovat, už dávno je to spíš taková hra pro kroužek postižených, ale přece jen něco signalizují. A někomu třeba udělají i radost. A když je za to nějaký obnos, asi to tako není k zahození. Větší zájem to obvykle nevzbudí.

Kratochvil je ovšem také autor nejlepších textů o Milanu Kunderovi, respektive o jeho románech, kterým rozumí právě díky tomu, že ví, co to znamená román napsat, a také proto, že je bytostně tak jiný, až se mu nakonec v mnohém podobá. A není to jen tím, že jsou oba z Brna, oba buržoazního původu a oba jsou (byli) introverti. Je to i tím, že u obou převládá racionální princip nad nutkavým a ideologickým, oba o svých postavách přemýšlejí jako o figurách literárních, nikoli politických, oba se starají o to, jak je jejich próza formálně sestavena, a oba píší, respektive psali, výstižným, průzračným a jasným jazykem. V Kratochvilových knihách se najdou mnohé vědomé i možná nevědomé odkazy na Kunderu, přičemž to není ani trocha epigonství, ale hravý dialog rovný a s rovným.

Kratochvil často o sobě mluví (tedy on o sobě moc nemluví) jako o outsiderovi a mnichu literatury a je pravda, že to není spisovatel, o kterého by se rvala média. Oč je méně mediálně „provařený“, o to je jaksi silnější aura autora, který se celý ukládá do svých knih. Ty romány, kterých Kratochvil napsal na dvě desítky, jsou nejcennějším seriálovým dílem v polistopadové české próze.

Jeden titul za druhým odráží průběh oněch let, od počátečně budovatelsko-kapitalistických devadesátých přes klamavou stabilizaci další dekády až k onomu obnovení chaosu na jiné úrovni v posledních dvou dekádách. Není to ovšem žádná naučná a didaktická epopeja, není to literárně-historický dokument, nýbrž jde o výsostně literární, umělecké a osobní uchopení času a prostoru – vždy je to Brno. Je to protnutí reálného a dějinného s magickým a mytickým, což zní možná podivně a někoho by to nemohlo vylekat, ale je to právě asi to, co působí čtenářskou slast i závrať, ovšem za předpokladu, že jí čtenář poskytne příležitost.

Kromě toho je Jiří Kratochvil ale také milý a slušný člověk. Nikdy se nezaprodal, nikdy neudělal nic, co by zavánělo konjunkturalismem, prospěchářstvím, ochotou se prodat. Celý život zůstal v literatuře a životě takovým, jaký byl na začátku: člověk zasvěcený příběhům, pro které hledal způsoby, jak je vyprávět. Byl to vždycky také trochu tajemný člověk, ale to proto, že do toho tajemství sám svými příběhy vstupoval.

Slyšel jsem, že částku za cenu poslal na fond pro ukrajinské sirotky. To je také velmi kratochvilovské.