Jeden z mých polských přátel, který žije v Praze, rád říká, že málokde na světě se mají ženy tak dobře jako v současném Polsku – a rád tím provokuje své české známé a kamarády. Myslí svou formuli tak, že současná polská společnost je k ženám velmi otevřená a netrpí předsudky vůči tomu, že by snad ženy do některých profesí neměly patřit a neměly za ni být řádně ohodnoceny.

Zároveň jeden z českých přátel, který naopak velmi dobře zná Polsko, zdůrazňuje, že je to jiný svět, než na jaký si pamatují našinci ze sedmdesátých či devadesátých let. Tedy že nejde o zemi s prázdnými výlohami bez jakéhokoli zboží ani o zemi, jejíž ekonomickou páteř tvořila šedá zóna tržnic plných zboží pochybné jakosti. Naopak je to prý země, která rozpoznala svůj potenciál a jejíž současný rozvoj sleduje mnohem lepší trajektorii než – spíše stagnující – vývoj český. Statistiky nadcházejících polských parlamentních voleb vlastně oběma mužům dávají za pravdu.

Na svém zpravodajském serveru to uvádí polská televize TVN, podle níž letos kandiduje do Sejmu celkem 43,8 % žen. Pravda, od roku 2011 nejde o dramatický nárůst: při každých parlamentních volbách od uvedeného roku kandiduje do polské dolní komory přes dvaačtyřicet procent žen – dosavadní rekord držel právě rok 2011, kdy kandidovalo 43,5 % žen. (Pro srovnání: v roce 2011 kandidovalo do polského parlamentu pouze 23,1 % uchazeček o volební hlasy.)

Vezmeme-li to podle jednotlivých stran, procentuálně nejvíc žen má na kandidátce Nová levice (dokonce 49,6 %), na druhém místě je Občanská koalice (47,8 %), na třetím Třetí cesta (41,2 %), následuje vládní Právo a spravedlnost (40,4 %) a pak Konfederace Svoboda a nezávislost (39,9 %). Druhý nový rekord polských parlamentních voleb – třebaže i ten znamená oproti minulým volbám nárůst jen v desetinách procenta – je počet žen na čelech kandidátek, tedy na místech poskytujících nejvyšší šanci na zvolení: těch je rovných pětadvacet procent. Třetím rekordem je počet kandidátek do Senátu, ale ten nepřesáhl dvacet procent všech kandidátů.

Zmiňme jen okrajově, že Polsko už ví, jaké to je, když žena vede jako guvernérka národní banku, a zná také hned tři polské premiérky: první žena vedla Polsko dokonce už v letech 1992 a 1993, byla to Hanna Suchocká. Další dvě ženy se v křesle premiéra vystřídaly: Ewa Kopaczová vedla zemi něco málo přes rok mezi zářím 2014 a listopadem 2015, po ní přišla Beata Szydłová, jež byla předsedkyní vlády roky dva, do podzimu 2017.

Premiérku i prezidentku už zažilo Slovensko, my si na takové extempore zjevně ještě netroufáme – nejdál jsme se dostali s Danuší Nerudovou coby kandidátkou na prezidenta, s Karolínou Peake jako vicepremiérkou v letech 2011 až 2013 a dvakrát nám žena vedla sněmovnu: poprvé Miroslava Němcová (2010–2013), podruhé Markéta Pekarová Adamová ve stávajícím volebním období. Je to dobré, ale pořád jsme o patro níže než oba naši slovanští sousedé (byť s poukazem na časový souběh funkčního období Němcové a Peake za vlády Petra Nečase bychom mohli tvrdit, že vlastně jsme v osobě premiérovy milenky Jany Nagyové poznali i svou první premiérku).

Hledě na nové polské rekordy se patrně není co divit, že stejně jako hoří boj o přechylování v češtině, hoří také v polštině – jen nikoli o tvar ženských příjmení, nýbrž o přechylování profesí, jež se polsky spíš nepřechylují, třebas je mnoho těch, kteří poukazují na to, že by i zaměstnání konečně měla mít své ženské koncovky. No a skončeme s tím, že také účast žen v české politice se zvedá a že do posledních parlamentních voleb poprvé kandidovalo více než třicet procent žen (konkrétně 31,65 %). Sice si nejsem jist, že vyšší míra zapojení žen do tuzemské politiky bude automaticky znamenat, že také u nás se rázem ženy budou mít skoro nejlépe na celém světě… ale proč to nezkusit, zda by na tom nemohlo něco být.