ÚHEL POHLEDU: Nová slovenská Ficova vláda rychle se zadlužující zemi zřejmě zadluží ještě více, bude se možná i znárodňovat. Zatím ale má Slovensko kde brát, neboť pravděpodobnost jeho bankrotu je 1 % a v nejhorším – skrze euro – mu pomůže i německý daňový poplatník.

Novou slovenskou vládu bude pravděpodobně sestavovat někdejší premiér Robert Fico. Koaličními partnery jeho Směru by v takovém případě nejspíše byly před lety od Směru odštěpený Hlas a Slovenská národní strana. Taková koalice by měla celkem pohodlnou – byť určitě ne ústavní – většinu 79 ze 150 poslanců Národní rady.

Od této možné koalice – vzhledem k volebním programům zúčastněných stran – nelze ovšem čekat jakkoli výraznější důraz na konsolidaci slovenských veřejných financí. Přitom Slovensko má letos vykázat nejvyšší deficit veřejných financí ze zemí EU, přesahující šest procent HDP, a Evropská komise předpokládá, že na toto nelichotivé prvenství země naváže i příští rok.

Strany, které sestaví novou slovenskou vládu, se tak budou muset předně popasovat právě s problémem vysokých deficitů. Bez výrazných škrtů to nakonec nepůjde – je však otázkou, zda bude škrtat už nadcházející vláda. Nemusí totiž; problém může přehodit na další kabinety, čímž by jej ovšem pochopitelně jen zhoršila.

Slovenský stát zaměstnává 430 tisíc lidí. A škrtání by se neblaze dotklo nejen mnohých z nich, ale samozřejmě i jejich rodin. Proto slovenští politici „napříč spektrem“ – včetně těch druhého Progresivního Slovenska, po Směru druhého na pásce – už před volbami kolem škrtání našlapovali jen velmi potichu, pokud tedy vůbec.

Ve volebních programech jednotlivých slovenských stran tak úsporná opatření vesměs přibližovali jen velmi omezeně a opatrně. Podobně jako Češi, i Slováci si v uplynulých letech zvykli na zvýšený přísun různých sociálních dávek, takže o to politicky náročnější je nyní pro zástupce jednotlivých stran je přesvědčovat, že si budou muset „utáhnout opasky“.

Vítězný Směr před volbami nezveřejnil klasický program, ale jen programové body. Z těchto bodů se pouze malá část týká úsporných opatření, jež jsou navíc pojmenována jen vágně. Fico a jeho straničtí kolegové tak slibují „rozumné konsolidační úsilí“ a „analýzu účelnosti vynakládání veřejných prostředků“. Přitom ovšem chtějí ekonomiku podpořit rozsáhlými stimulačními opatřeními, která má, pravda, spolufinancovat inkaso z daně uvalené na nadměrně ziskové sektory. Směr chce navíc – zjevně masivními výdaji – podpořit porodnost v rámci „národního programu natality“. A též uskutečnit navýšení či zavedení desítek výdajových opatření, včetně státní dotace při splácení hypotéky, zabezpečení cenově dostupného zboží a služeb (což jsou tedy opět další dotace), či zavést plnohodnotný třináctý důchod (v současnosti je zhruba poloviční). Ficova strana by také ráda zastropovala věk odchodu do důchodu a prosadila štědřejší valorizaci penzí, což oboje pochopitelně představuje jen další nemalé dodatečné výdaje veřejných peněz.

Důraz na úspory nelze čekat ani od pravděpodobného klíčového koaličního partnera Směru, strany Hlas. Ta sice hned v úvodu svého solidně zpracovaného a propracovaného sociálnědemokratického programu připouští, že novou vládu, jež z voleb vzejde, bude čekat konsolidace veřejných financí. Konsolidace se ale podle Hlasu nemá opírat o snižování sociálních dávek a omezování investic. Nelze tedy vyloučit, že konsolidace v podání Hlasu zůstane jen na papíře. Strana chce navíc přímo do ústavy země včlenit sociální práva a nároky typu přiměřené mzdy, pracovní doby, dovolené či důstojného důchodu. Hlas podobně jako Směr slibuje rozmáchlá opatření na podporu porodnosti typu zvýšené rodičovské dávky či příspěvku na bydlení pro mladé. Myslí však i na důchodce; chce celkem razantně navýšit jejich penze. Přestože slovenské domácnosti čelí v rámci EU poměrně nízkým cenám energií v čele s plynem a elektřinou (její cena je poloviční oproti té v Česku), žádá Hlas získání kontroly – tedy zjevně znárodnění – energetických firem v zemi.

Další pravděpodobná koaliční partaj, Slovenská národní strana, nebude v utrácení žádnou brzdou. Vždyť sama ve svém prostém, bodovém programu na pár stran navrhuje nové sociální dávky typu 500 eur na první svatbu nebo nové výhodné půjčky, dotované tak či onak státem – příkladem je novomanželská půjčka. Stávající sociální dávky by pak strana ráda dále zvyšovala, ať už jde o důchody, přídavky na děti, nebo rodičovské příspěvky. Chce založit dokonce celé jedno nové ministerstvo – zaměřené na cestovní ruch a sport. Jako Hlas i ona koketuje s myšlenkou znárodnění, zjevně ovšem nejen v energetice – pod kontrolu chce dostat všechny stěžejní „strategické podniky“ v zemi. Jako výše zmíněné strany je i Slovenská národní strana vágní v tom, kde vlastně chce na další dávky a jejich navýšení vzít. Zatímco Hlas se zaklíná eurofondy, podle SNS se musí na zvýšené výdaje skládat technologičtí giganti platící daň ze svých vysokých zisků či banky. Jenže případné vyšší daně bank nebo technologických obrů typu matek Googlu či Facebooku by rozpočtu přinesly maximálně dodatečné stovky milionů eur, nikoli miliardy, které by spolykala ještě štědřejší sociální politika.

Sečteno, podtrženo, pravděpodobná nová slovenská vláda zemi nejspíše dále zadluží. Zatím má z čeho. Podíl veřejného dluhu na HDP totiž činí na Slovensku nyní zhruba 58 procent, kdežto v EU jako celku je to přibližně 84 procent, a v eurozóně dokonce 91 procent. Slovensko ovšem může těžit z toho, že je členem právě eurozóny, a že v nejhorším by mu tudíž v zájmu záchrany eura od přebujelého zadlužení tak či onak pomáhala Evropská centrální banka, tedy fakticky rozpočtově zodpovědnější členské státy eurozóny v čele s Německem, resp. jejich daňoví poplatníci.

Slovensko také má stále poměrně příznivý rating. Vždyť například podle světově významné ratingové agentury Standard & Poor’s vykazuje slovenský dluh rating stupně „A“. To odpovídá pravděpodobnosti bankrotu země během následujících deseti let čítající pouze 1,15 procenta.

Fico tak není daleko od toho, aby vdechl život svébytné metodě vládnutí, potenciálně značně rozkladné pro celou eurozónu. Je vlastně s podivem, že se k ní politici jeho ražení zatím příliš neuchylovali. Neuvědomili si dosud, o kolik výhodněji a přínosněji – z hlediska vlastních krátkodobých cílů – mohou coby černí pasažéři cestovat ve vlaku jménem „euro“. I když ten se může jejich vlivem ocitnout na slepé koleji, než se přiřítí na její samý konec, kde jej čeká srážka se zdí, totiž s realitou, budou už dávno v politickém důchodu.

Vždyť Ficova vláda si na všechny slíbené sociální dárečky může napůjčovat. ECB jí i při navýšeném dluhu zařídí poměrně nízký úrok, protože bude muset – jinak by mohla krachnout třeba taková Itálie, zhruba 2,5krát zadluženější než Slovensko. ECB nastavuje stejný úrok pro celou eurozónu, nejen pro Itálii. A pokud by Slovensku snad jednou hrozil bankrot, ECB to nedopustí. Protože by kvůli tomu hrozil rozpad eurozóny.

A že není možné, aby Slovensko bylo za Fica černým pasažérem eura? Jak to? Vždyť jen v letech 1999 až 2019 bylo některou z členských zemí EU porušeno pravidlo deficitu – ustanovené ve druhé půli 90. let v Paktu růstu a stability – zhruba ve 170 případech. Ve valné většině z nich měla následovat sankce, neboť došlo k překročení tříprocentní meze deficitu veřejných financí k HDP, ale ani jednou se tak nestalo. Pakt je od roku 2020 pozastavený, kvůli covidu. Nicméně ani po jeho obnovení – nejspíše od příštího roku, v laxnější podobě – nelze čekat přísnost. Proč by měl být tedy náhle sankcionován Fico, když dosud v uplynulých desetiletích žádný politik EU sankcionován nebyl?

Pokud si toto Fico uvědomí, nemusí mít příliš žádné zábrany Slovensko dále zadlužovat – oficiálně ve jménu sociálního blaha a solidarity, pochopitelně. Obnažil by tím zcela stěžejní slabinu eura spočívající právě v tom, že svádí k černému pasažérství. K dalšímu zadlužování. Za které nepřijde trest ani sankce, ale naopak úleva od nákladů dluhu v režii ECB.

Euro je zranitelné právě proto, že umožňuje zhoubnou „jízdu na černo“. Jenže ani německý daňový poplatník nemá bezednou kapsu. Zvláště ne, pokud se německý ekonomický motor celé Unie zadrhne – třeba kvůli přechodu na dražší, neruské energie nebo kvůli Green Dealu či ochabnutí čínské poptávky. Až dojdou peníze i Němcům, bude euro teprve před svojí dějinnou zkouškou. Úroky na dluhu předlužených zemí typu Itálie pak výrazně porostou a ECB už nebude mít dostatečnou monetární sílu, aby je srazila. Monetární sílu jí dává hlavně právě německý průmysl. V takové situaci, kdy ECB ztratí svoji sílu, se může snadno ukázat, jak moc velkou iluzí eurozóna byla. To se však nestane ani za rok, ani za dva – setrvačnost tohoto vývoje bude značná. Fica to tedy zajímat nemusí. Dokud ale iluze, již eurozóna dává, trvá, může z ní těžit do sytosti. Na prahu právě takové éry dost možná stojíme.

Zastánci rychlého přijetí eura v Česku by měli zvážit právě i toto. Že tato měna – na rozdíl od koruny – může být v rostoucí míře využívána lidmi jako Fico k černému pasažérství a k dosahování vlastních krátkodobých cílů. Měli by zvážit právě to, že euro v politické praxi představuje mechanismus, kdy rozpočtově zodpovědnější – třeba Němci – budou od dluhu ulevovat těm méně zodpovědným. Kteří ale budou, v jakési spirále, tím méně a méně zodpovědní, protože nebudou mít motivaci k vlastní nápravě. Až tenhle vlak, řítící se po slepé koleji bludné spirály, zhoubné interakce mezi monetární politikou ECB a rozpočtově nezodpovědnou politikou černého pasažéra, nakonec jednou opravdu narazí do oné zdi…