V tomto týdnu se téměř současně a nedaleko od sebe udály dvě věci, z nichž jedna právě v kontrastu s tou druhou svědčí o ztrátě smyslu pro realitu mezi značnou částí politiků. Evropský parlament (těsnou) většinou schválil zprávu-stanovisko o faktickém zrušení práva veta v oblastech, kde ho dosud členské státy v EU mohou uplatňovat.

Návrhu vypracovanému tzv. Verhofstadtovou skupinou se určitě nedá vytýkat nedostatek radikalismu: nejenže by se národním státům odebralo veto úplně v oblastech ochrany životního prostředí, zdravotnictví (důležité kvůli příštím pandemiím), školství nebo průmyslové politiky. Nově by byla „sdílena“ zahraniční politika a obrana, dosud výlučně v moci členských států. Evropská komise by se přejmenovala na Evropskou exekutivu. Teď už i formálním názvem vládu, její členy, by nově nenominovali premiéři na Evropské radě, ale europarlament. Komise by tak byla ještě političtější, než je už dnes.

Ačkoliv v Evropském parlamentu Verhofstadtova zpráva prošla, můžeme předpokládat, že neprojde právě přes Evropskou radu, konkrétně přes vlády Maďarska, Slovenska, Itálie, Švédska... a snad i České republiky. Tady pořád ještě právo veta trvá. Takže pokročme k zajímavé otázce, proč si lidé typu belgického „liberála“ Guye Verhofstadta nedají pokoj a neustále bičují koně evropské integrace. Odpověď zní, že oni jsou skutečně ideologicky přesvědčeni a adekvátně tomu motivováni. V jiné konstelaci, kdy v té či oné důležité členské zemi v rámci politického kyvadla Wilderse, Orbána a další opět vystřídají eurofilové, jsou tyto projekty připraveny k použití.

U nás je pro odebrání práva veta, tedy ještě větší zbezvýznamnění členské země, prezident Petr Pavel, pro něhož vzhledem k funkci prezidenta česká státnost asi není kategorie, a asi tak polovina pětikoalice. Ministr školství Mikuláš Bek, ještě když byl ministrem pro Evropu, sondoval u ostatních členských zemí, co by rušení veta říkaly. Bylo to v rámci českého předsednictví. Bek pro domo, tedy hlavně přece jenom znepokojeným představitelům ODS, tvrdil, že dotazník je formalita. Ale některým delegacím ze zahraničí, například z Polska, naopak vykládal, že veto je přežitek. Je náhoda, že pro faktickou bezvýznamnost členského státu v EU jsou u nás lidé, jejichž výstupy k zahraniční nebo evropské politice dosud byly intelektuálně bezvýznamné?

Co je ta věc kontrastující s Verhofstadtem? Senzační výhra Geerta Wilderse při volbách v Nizozemsku. Wilders, světově známý hlavně radikálním odmítáním islámu a jeho přítomnosti v Evropě, tady jde za hranu (jako když před devíti lety naznačoval, že je pro masivní deportace Marokánců do vlasti jejich předků). Ale Wilders není politikem jednoho tématu. K Evropské unii má vztah, na který je i termín euroskepticismus málo. Wilders je euronihilista, kandidoval s požadavkem referenda o odchodu z EU. A přestože většina Nizozemců by asi hlasovala pro setrvání v Unii, vyhrál Wilders volby i s tímto názorem – což něco znamená.

To nejmenší, co od něho můžeme čekat, je veto proti rozšiřování unijních kompetencí. Ale bude toho víc. Wilders je explicitně proti Green Dealu, slíbil zastavit výstavbu solárních a větrných elektráren, a dokonce za Nizozemsko vystoupit z Pařížské klimatické dohody (těžko říct, jak to provede, když nás k té dohodě en bloc přihlásila EU). Z Nizozemska už nás nestraší Timmermans, ale usmívá se Wilders. Tomu se říká úleva.