V politice se jedna událost často dá vyložit diametrálně odlišně, podle sympatií pozorovatele. Takže když na 200 spolupracovníků čtyř někdejších prezidentů za Republikánskou stranu letos v létě otevřeným dopisem podpořilo Kamalu Harrisovou, bylo to bráno jako další důkaz, že Donald Trump je nemožný, neudržitelný kandidát. Odvrací se od něj jeho vlastní strana! Mezi republikánskými přeběhlíky si demokraté nejvíc považovali bývalou kongresmanku Liz Cheneyovou. Její otec Dick Cheney byl, považte, viceprezident George Bushe mladšího. I starý Cheney podporuje Kamalu a Liz s ní vystupovala na mítincích.

Jenže Američan s opačným politickým nastavením to mohl pochopit jako poslední kapku, proč se zvednout a přes všechny výhrady k osobě Trump jít volit Trumpa. Nejenže Cheneyová je ve vážném podezření, že v kongresovém výboru pro vyšetřování událostí 6. ledna 2021 manipulovala konkrétní svědectví tak, aby byla posílena teze, že Trump se skrze zdivočelý dav pokoušel zabránit inauguraci svého přemožitele ve volbách Joea Bidena. Jméno jejího otce je tu ještě důležitější. Jestli má invaze do Iráku roku 2003 jednoho hlavního architekta, je jím Dick Cheney. To on v mezičase mezi 11. zářím a invazí jménem tehdejší vlády začal tvrdit: „Není pochyb o tom, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení“ a shromažďuje je proti našim spojencům a nám, Americe. Je prokázáno, že mluvil v rozporu s odhady amerických tajných služeb, tedy skoro určitě lhal. Cheney byl prominentním hlasatelem naprosto ničím nepodložené teorie, že osnovatel útoků Muhammad Atta se v Praze sešel s Iráčany. Jenom v Iráku a jenom přímo v bojích následujících po invazi zahynulo 200 tisíc civilistů, nepočítaje doslova miliony předčasně ukončených životů na Blízkém východě jako následek „války proti teroru“. K následkům musíme počítat i vznik Islámského státu a do značné míry také migrační krizi, která otřásala Evropou v letech 2015–2016, ale vlastně od té doby tak zcela nepřestala. Historici možná jednou budou konstatovat, že rok 2003 stál na počátku velké demografické změny Evropy, která tím natrvalo změnila své složení.

Americké voliče Evropa příliš nezajímá, ale i oni časem došli k názoru, že Bushova a Cheneyho invaze, která stojí na začátku nekonečných válek vedených Amerikou na Blízkém a Středním východě, byla chyba. Ale ani Cheney, ani nikdo další za ni nebyl jakkoli potrestán. Až teď, nepřímo, v zastoupení Kamala Harrisová.

Protože Donald Trump a lidé kolem něho vynášeli protiválečnou kartu, a to ve větším rozsahu, než bychom mohli soudit podle tradičních médií, rozhodně víc než před posledními prezidentskými volbami. Tehdy ještě byla pro republikánské prostředí malá revoluce, když prezident Trump veřejně označil Irák za „nejhorší rozhodnutí vůbec“, a dokonce se posmíval zpravodajským poznatkům, na jejichž základě bylo rozhodnutí učiněno. Tento rok Trump právě na manko Liz Cheneyové pronášel takovéto věty: „Je to vyšinutá osoba. Mě nemá ráda proto, že chtěla zůstat v Iráku. (...) Já nechci rozpoutávat války. To ona chtěla. Chtěla, abychom zůstali v Sýrii. Já jsem odtamtud vojáky odvelel. Chtěla být dál v Iráku. Já je (americké vojáky – pozn. red.) vyvedl. Kdyby bylo po jejím, byli bychom v padesáti různých státech. Což je zaprvé velmi nebezpečné. Zadruhé by při tom bylo zabito mnoho lidí. Zatřetí je to velmi drahé.“

Osobně neomalené, v detailech nepřesné (v Sýrii a Iráku americké okupační jednotky zůstávají, byť v malých počtech), ale svou podstatou nezpochybnitelné.

Vojensko-průmyslový komplex

Rozhodujícími tématy těchto voleb byly nezvládnutá migrace a hospodářská situace, avšak protiválečný postoj – u nás je zvykem karikovat ho výrazem „izolacionismus“ – má mezi americkými voliči odezvu. Takoví spojenci Trumpa jako Robert Kennedy, Elon Musk, bývalá demokratka a veteránka z Iráku Tulsi Gabbardová, příští viceprezident J. D. Vance a ovšem i sám Trump se v kampani vymezovali proti „vojensko-průmyslovému komplexu“. Tento obrat nevynalezlo Rudé právo, jak se dosud občas předpokládá u nás, ale roku 1961 jiný republikán v Bílém domě, Dwight Eisenhower, když na odchodu varoval před tím, aby zájmy zbrojařů ovlivňovaly zahraniční politiku. Předním žijícím reprezentantem tohoto komplexu je dodnes právě Dick Cheney; a dynastie Cheneyových se tak pro Kamalu stala další koulí na noze.

Ochota válčit, teď zástupně válčit s Ruskem na Ukrajině, není mezi americkými voliči populární. S ukrajinskou politikou Bílého domu podle nedávného průzkumu souhlasí 38, s Trumpovým názorem na rusko-ukrajinskou válku 50 procent Američanů. Ono i tu nešťastnou Ukrajinu lze propojit s přistěhovalectvím a s inflací. Kongres na pomoc Ukrajině za dva a půl roku od přepadení Ruskem uvolnil 175 miliard dolarů. Ale hranice s Mexikem, kudy do USA proudí miliony migrantů z celého světa a také drogy, zůstává nadále nechráněna. A na údržbu infrastruktury v americkém vnitrozemí chronicky nejsou peníze. Odtržená elita ve Washingtonu, která zahraniční politikou vytváří odbyt pro zbrojní firmy, do jejichž dozorčích rad, případně do think-tanků zbrojaři financovaných, se pak sama uchyluje, to je mocná součást Trumpovy propagandy. Mocná proto, že v zásadě pravdivá. Ředitelkou i u nás známého Institutu pro studium války není nikdo jiný než švagrová Victorie Nulandové, která na ministerstvu zahraničí vedla politiku Spojených států na Ukrajině a vůči Rusku.

Trump a jeho kandidát na viceprezidenta J. D. Vance se k Ukrajině před volbami vyjadřovali jasně: Ta válka musí skončit, v konečném důsledku není problém Ameriky, o jakou část svého území Ukrajina přijde (Vance), když se prezident Zelenskyj nebude pokoušet o mírová jednání s Putinem, okamžitě zastavíme pomoc (Trump). Oba v zásadě souhlasí s hypotézou, že posledních dvacet let Washington svým vměšováním do ukrajinské politiky, lákáním Kyjeva do NATO v době, kdy pro to na Ukrajině nebyla lidová podpora, posléze úzkou vojenskou spoluprací s Ukrajinou tuto válku vyprovokoval. V České republice byl takový názor dosud společensky trestný, uvidíme, co bude, pokud se z něj stane oficiální názor našeho nejmocnějšího spojence.

Uniparty

Trumpovci používají k popisu protivníka některé kódy, které potřebují další vysvětlení. „Neokon“ je označení pro stoupence takové zahraniční politiky, která už v zárodku zabraňuje tomu, aby v nějaké části světa vyrostla Spojeným státům konkurenční síla. Tak to v dávném roce 1991 na ministerstvu obrany formuloval Paul Wolfowitz ve své doktríně, kterou dosluhující prezident George Bush starší ještě stačil zmírnit. Wolfowitz se za vlády Bushe mladšího podílel s Cheneym na invazi do Iráku.

Výraz uniparty znamená jedna strana, je to něco jako unisex v politice. Myslí se tím, že Demokratická a Republikánská strana vytvářejí uniparty vždycky, když je potřeba pomoci velkým korporacím, odsouhlasit rozpočtové výdaje na nějakou válku, pro armádu a pro tajné služby. (Nejlépe uniparty funguje vůči Izraeli; tomu ale Trump slibuje stejnou nekritickou podporu jako Biden s Harrisovou.)

Harrisová byla loajální viceprezidentkou demokratického, ale po většinu své kariéry objektivně „neokonského“ Bidena. Nenaznačila, že by s ní v zahraniční politice přišla změna kurzu. A tak mohl Trump ještě v úterý 5. listopadu jedním z posledních tweetů před uzavřením volebních místností napsat, že arabští voliči v Michiganu mají volit jeho, protože vědí, „že Kamala a její válečnický kabinet povedou další invaze na Středním východě, při nichž zabijí miliony muslimů a spustí třetí světovou válku“. „VOLTE TRUMPA, A POSTAREJTE SE TAK O NÁVRAT MÍRU!“

Ocitá se teď neokonzervatismus skutečně v ohrožení? Každopádně si to řada washingtonských jestřábů myslí. Bylo až neuvěřitelné sledovat, jak se neokonzervativci v posledních letech takřka kompletně nastěhovali k demokratům. Jména jako Bill Kristol, Robert Kagan (manžel zmíněné náměstkyně Victorie Nulandové), Anne Applebaumová, autor Bushova sousloví „osa zla“ David Frum a mnozí další republikáni teď podporovali Harrisovou, představitelku levicového křídla Demokratické strany. Pro špičkové neokony je prostě důležitější intervencionismus do zahraničí než masivní migrace, keynesiánská hospodářská politika a státní dluh, blokátory puberty pro děti...

Možnost tečky

Může tedy Trump změnit způsob, jakým Amerika dělá zahraniční a bezpečnostní politiku? Přece jenom je dnes starší než v době prvního vítězství, je na něm znatelná sešlost věkem, jak známo, je roztržitý. Ale snaha, s níž se „liberální“ tábor, od politiků přes novináře po státní zástupce, pokoušel Trumpa vyřadit z voleb, ať už několikanásobným trestním stíháním, nebo třeba likvidační pokutou ve výši osmi miliard korun (kvůli nadhodnocování majetku firmy) u soudu v New Yorku, ukazuje, že možnost zvratu v zahraniční politice je brána vážně. Ale i kdyby staronový prezident při tažení proti tzv. hlubokému státu polevil, je tu mladík Vance, který má kritiku deep state zažitou.

V českém prostředí se to nesluší říkat, nicméně způsob, jakým Spojené státy posledních dvacet let vykonávaly hegemonii ve světě, se mírně řečeno neosvědčil. Neokonzervatismus bude možná historiky nahlížen jako katastrofa biblických rozměrů. S Trumpem II. se aspoň otevírá možnost tečky.