Bohumil Hrabal nebyl ještě vtažen do světa permanentního nahrávání a zaznamenávání, takže jeho „projev“ nemohl zevšednět a zešednout. Ale něco se zachovalo a něco si lidé, co ho mají rádi, ba ho milují, pamatují: jak mluvil rytmicky a jaksi houpavě melodicky, své věty jako by tahal na niti, vždy po částech, klidně několik slov zopakoval, někdy větu nedokončil, ale pak se nadechl a znovu myšlenku dotáhl k jasnému obrazu. A taky jak ráčkoval a trochu šumloval, ale jak ten hlas byl mužně krásný a přitom hospodsky lidový.

Hrabal byl v době libických „kázání“ sedmdesátník: jako spisovatel dosáhl všeho a také, jak říkal, došel „vrcholu prázdnoty“. Byl nekorunovaný král české literatury, jednoznačný klasik s velkým dílem, které završoval trilogií Svatby v domě. Žil přitom dál zcela prostým životem, životem hedonistického asketismu, ve své „hlučné samotě“. Byl plebejským mystikem, který se stále více přibližuje k ideálu duchovních lidí, mnichů, potulných kazatelů a následovníků sv. Františka, kteří odcházejí ke zvířatům. Nikoli náhodou se jeho stárnoucí tvář podobala obličeji papeže Jana Pavla II. To se tak u mystiků stává.

Pár dní před Vánocemi – 18. prosince roku 1983 – pravil Bohumil Hrabal v libické faře třeba toto:

„Je třeba se zamyslet nad tou spojitostí, že Ježíš se narodil, když škobrtl ten obratník… natolik, že nastává slunovrat čili souvislost přírodního, kosmického dění s narozením člověka, o kterém my víme anebo věříme, že je to ten, kterej nepřinesl jenom útěchu, ale přinesl nám i spasení…

Takže ten den, kterému jdeme vstříc, ten čtyřiadvacátý prosinec, narození Páně, je současně i narozením jisté radosti: my musíme býti, to i jako docela obyčejní lidé, jako kumštýři. Každý věřící člověk je kumštýř, protože tím, že vytvoří v sobě tu radost, tak je tvůrce. A odkázal bych i na slova Kristova: Bohové jste vy. Čili v nás to všechno je, ta aktivní a účinná láska k člověku… je nesena jedině radostí, tou radostí, protože kdo dává, tak se raduje a všichni ti, kteří tady sedíme a se kterými jsme ve spojení, naši blízcí, na které myslíme, tak budeme jim přát tu radost, která je právě naplněním toho odkazu, Kristova celýho učení, tj. účinná láska k bližnímu, která je radostí nejen mojí, ale nás všech… ne radost taková jako akademická, ale radost z toho, co jsme tou účinnou láskou vykonali pro toho druhýho…“

Pamatujme si: účinná láska k bližnímu. Slyšeli jsme slovo Boganovo.