Tradiční média se přežila, už nemohou plnit roli „strážců bran“, kteří rozhodují o tom, kdo smí být připuštěn do veřejné debaty. Jejich místo zaujímají média nová, pružnější, přizpůsobenější duchu doby a představám publika a tak dále a tak podobně. Něco podobného člověk slyší často a jistě je na tom velký kus pravdy. Pokud ale ta nová a lepší – demokratičtější, pluralitnější, svobodnější a bůhvíjaká ještě – hrají dnes vůdčí roli, měla by si to připustit a nehrát si na outsidery z undergroundu, když se jim to hodí. Tu značně vypočítavou vyhýbavost některých nových mediálních hvězd ilustruje nedávné dění kolem podcastu Joea Rogana.

Byl to střet dvou navzájem se míjejících světů. Douglas Murray v něm reprezentoval pro někoho asi staromódní představu, že médium s obrovským dosahem by mělo dbát na nějakou elementární odpovědnost. Jeho protivníci v debatě (došlo v ní taky na války v Gaze a na Ukrajině) často oponovali s tím, že nejsou správně chápáni (tvrzení o „největším padouchovi“ byla přece jasná hyperbola), že ti kritizovaní hosté představují nějakou zajímavou alternativu a že posluchači si přece mohou sami vybrat, komu budou věřit. Když došlo na věcné otázky, nepůsobili, mírně řečeno, zrovna jistě. (Murrayho vystupování taky nebylo vždycky šťastné.) Pro podobné střety charakteristická vyhýbavost zástupců „nových médií“. Jenom klademe otázky... Jsem jenom komik... Každý má právo na svůj názor... To jistě má. Nicméně. „Stará média“ jsou často a někdy i právem kritizována za to, že jejich práce neodpovídá standardům, k nimž se sama hlásí. Pracují v nich lidé, kteří nejsou tak féroví, znalí věci apod., jak se tváří. Ten nový mediální svět, reprezentovaný lidmi jako Joe Rogan, ale nepřináší návrat k oněm standardům, ale otevřenou rezignaci na ně. To, čím dnešní Západ prochází, popisují někteří lidé jako revoluci nebo revoltu proti elitám, které si ji zaslouží, protože jejich chování a schopnosti neodpovídají tomu, co by se od elit mělo očekávat. Nevědí toho tolik. Nemyslí jim to tolik. Nemají dostatečnou integritu, talent. Dle průběhu té revoluce to ale vypadá, že v ní nejde jenom o odstavení starých elit, jež dle mínění „rebelů“ v roli elit selhaly, ale že jejím terčem jsou ty atributy, jež se elitám přisuzují a od nich očekávají. Například vědění, znalost, schopnost logicky uvažovat. Jako kdyby se bojovalo za emancipace od nároků a odpovědnosti. Za osvobození, jež dokoná proměnu různých sfér veřejného života – médií, politiky, kultury – ve filiálky cirkusu. A s klauny vskutku nemá cenu polemizovat. Ale neměli by si taky nárokovat vážnost, aspirovat na roli nástupců tradičních médií, aniž by přijali odpovědnost, která se po těch tradičních médiích právem žádá. Alternativou je kultura osvobozeného a „demokratizovaného“ žvástu. Pro někoho zjevně lákavá nabídka.