KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA

Pelé a papež Benedikt: významnější konec roku hned tak nezažijeme

KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA
Pelé a papež Benedikt: významnější konec roku hned tak nezažijeme

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Říká se, že člověk míní a pánbůh mění: o tomto víkendu je to svatá pravda. Vždyť včera ráno jsem plánoval sloupek o zemřelém fotbalistovi Pelém, protože jeho skon je událost jistěže nepominutelná, přesto na ni v Echu osobně laděným komentářem prozatím nedošlo. Chtěl jsem se vyznat, že Pelé byl výjimečný i pro nás, kteří – protože jsme se narodili dávno poté, co „král“ ukončil svou kariéru – jsme ho nikdy neviděli na hřišti, a nemohli jsme tak zažívat okamžiky, kdy podle pamětníků „jásot stadionu byl tak jednolitý, že se o něj (tedy o Pelého) téměř zastavil padající déšť“.

Zaujal nás i jako bafuňář, jenž na veřejnosti vystupoval vždy s úsměvem, dětskou jiskrou v oku a dobrotivým výrazem, dokonce s jistou plachostí. Ale hltali jsme i stará videa s jeho kousky – tedy když jsme se k některým jako děti náhodou dostali (v éře YouTube je to snadné, v devadesátkách nebylo).

Hodlal jsem připomenout, že Pelé byl nejspíš první světovou černošskou superhvězdou (basketbalista Michael Jordan přišel až mnoho let po něm). Takové postavení s sebou přinášelo i bizarní chvíle, a tak Pelé například hrál ve filmu z prostředí koncentračního tábora a parťáka mu dělal Sylvester Stallone, který mu při utkání zajatců s německou nacistickou reprezentací kryl záda jako brankář… (a který na něj s úctou vzpomněl na svých profilech na sociálních sítích).

A chtěl jsem také vzpomenout, s jakou láskou na Pelého vzpomínali jiné legendární „kopačky“, třeba nejlepší německý plejer Franz Beckenbauer, jenž s ním hrál v Americe v jednom klubu, nebo jeden z našich nejlepších – Josef Masopust. Jeho kamarád, který proti němu hrál finále mistrovství světa (řekněte si tu větu nahlas a prožijte ji, abyste plně pochopili její význam). A který mnohokrát vyprávěl, jak se Pelé na mistrovství v zápase s Čechoslováky zranil a jak vydal Masopust pokyn mančaftu Pelého šetřit a odstupovat od něj, když má u nohy míč (protože v těch dobách se ještě nestřídalo, takže hráč musel dohrát se zraněním nebo odstoupit a de facto oslabit svůj tým). Na což Pelé dojatě a vděčně vzpomínal, přičemž v samotném zápase se rozhodl fair play svých protivníků oplatit a neútočit na ně, takže nic nevymýšlel a jenom přihrával spoluhráčům.

Byl bych o tom psal obsáhleji, než jak je to podáno teď. Jenže jak jsem již přiznal v první větě, Bůh mé plány změnil, protože v sobotu dopoledne zemřel papež Benedikt XVI. Rázem tak přibyl druhý významný muž, jehož odchod se sluší, byť napoprvé jen kraťoučce, pojednat (nechci soudit, který z obou nebožtíků byl svým životem a dílem pro svět významnější – obzvlášť když si uvědomíme, že Pelé pocházel ze silně věřící země a že fotbal je, jak se rádo říká, největší světové náboženství).

Benedikt XVI. patřil k lídrům s mizerným mediálním renomé (ostatně u málokterého papeže lidé tak rádi trvali na jeho původním občanském jménu). Je to zvláštní, jelikož to byl mimořádně sečtělý, vzdělaný a znalý člověk, a to nejen katolické nauky, velmi dobře se vyznal také v díle Martina Luthera a v luteránství vůbec (inu, Němec).

V okamžiku jeho skonu si uvědomuji, že jsem k němu sám byl nespravedlivý a příliš se o jeho myšlení a psaní nezajímal. Jistěže ke své škodě, vždyť už jen jediná jeho věta stojí za úvahu, jak se ideji dostat na kobylku a dobře ji pochopit: „Kristus nás nezachraňuje navzdory našemu lidství, ale prostřednictvím něho.“

Benedikt byl učenec starého střihu, čímž nemyslím z počátku minulého století, nýbrž opravdu původního formátu. Muž nasávající znalosti, autor obrábějící je v hlavě, kombinující je do nových celků. Tvůrce, který nepotřeboval potlesk, protože cennější pro něj byla pravda a rovnocenná diskuse s někým, kdo jej byl schopen vnímat. Přitahoval, alespoň mě ano, svou suverénní odolností vůči kvaltu doby a vůči jakýmkoli módním vlnám. Zastavit se, poodstoupit, přemýšlet, dát nápadu času, aby se přerodil do myšlenky, to byly jeho způsoby.

A snad proto mnohé tolik překvapil svou rezignací na papežský mandát. V době, v níž se omyl či nedostatek stal samozřejmostí (kdekterý výrobek přichází do prodeje nehotový, což nevadí, protože se počká na jeho aktualizaci), učinil papež z omylu či osobního přiznání nedostatku opět cosi vzácného, výjimečného, co přináší poznání a oddech s novým počátkem. Není-li už toto postoj filozofický, pak co jiného? Může ostatně být větší pocta, než jakou svému služebníku prokázal Bůh, když si jej k sobě povolal na sklonku času a na prahu času nového?

A jelikož boha fotbalu povolal Nejvyšší jen o dva dny dříve, lze se myslím bez uzardění oddat přesvědčení, že Bůh má do začátků kromě učenců rád i fotbal.

1. ledna 2023