Z některých novinářských příměrů se časem stávají odborné politické termíny. Jeden takový se zrodil po vyhlášení krajských voleb v roce 2008 v reakci na drtivé vítězství sociální demokracie. Podle oficiální barvy ČSSD zněl oranžová tsunami.

Tehdejší lídr sociální demokracie Jiří Paroubek dokázal svou rétorikou přeměnit volby do regionálních zastupitelstev v referendum o vládě Mirka Topolánka. Do té doby držela vládní koalice 13 hejtmanství (ODS 12, KDU-ČSL 1). Po celoplošné tsunami se poměr zcela obrátil ve prospěch sociálních demokratů. Od té doby se sousloví „oranžová tsunami“ používalo pro celoplošné politické změny, jejichž výsledkem je totální výměna jedněch politických elit jinými.

Výsledkem krajských voleb už v roce 2020 bylo, že hnutí ANO vyhrálo v deseti z 13 krajů, kde se volby konaly (hlavní město Praha jako kraj svého druhu tradičně hlasuje v době komunálních voleb).

K vítězství Babišovu hnutí tehdy vesměs stačil zisk mezi 18 a 25 procenty hlasů. Trendem tehdejší doby byla fragmentace voličské přízně mezi různá regionální hnutí. Důležité také bylo, že dramaticky propadly hlasy ČSSD a KSČM. Naopak lepidlem na mladší voliče se ukázala tehdy opoziční Česká pirátská strana, která šla ze tří na 99 krajských mandátů. Výsledkem všech těchto trendů bylo, že tehdy vládní hnutí ANO získalo jen tři hejtmanská křesla.

V době letošních krajských voleb se však politická situace proměnila. Včerejší opozice obsadila vládní křesla a Andrej Babiš útočil na vládní strany už z opozičních lavic. Výsledkem je, že ANO opět zvítězilo v deseti z 13 krajů, ale tentokrát získaly jeho krajské kandidátky mezi 30 a  45 procenty hlasů. Je to výsledek souhry několika momentů.

Jestliže jedním z trendů minulých voleb byla fragmentace politické scény na krajské úrovni, letos jsme byli svědky naopak koncentrace hlasů v neprospěch lokálních hnutí. To se především podařilo hnutí ANO. Andrej Babiš také definitivně vysál zbytky voličů ČSSD. Jde o potvrzení jeho dominance v levé části politického spektra, v prostoru, v němž kdysi kralovaly ČSSD a KSČM.

Určitě k dobrému výsledku ANO přispěl protivládní étos, který Babiš vtiskl své celostátně laděné volební kampani. Podstatné však je jedno: minulý víkend se neodehrála obdoba oranžové tsunami, jak jsme ji poznali v roce 2008. Spíš to má blíž k pojmu Babišovo tornádo, tedy k řádění lokálně omezených vzdušných vírů.

Stále dvě Česka

Ač se řadě ideologů spolupráce ANO a ODS nelíbí, stále máme dvojí voličské Česko a přechody z jednoho tábora do druhého jsou minimální. Vzhledem k tomu, že citlivé duše nemají rády dělení na Česko A a Česko B, nazvěme ho nepřesně Česko vládní a Česko opoziční.

Opozičnímu Česku se v těchto volbách podařilo, nač sáhlo – svou „vedoucí roli“ upevnil Andrej Babiš, a navíc se o pár desetin procenta dostala do většiny zastupitelstev koalice SPD, Trikolora a PRO a zároveň komunisté pod hlavičkou Stačilo!.

Vládní Česko naopak ve většině krajů nemělo jiný kanál k vyjádření nesouhlasu s Fialovou vládou než prostě nejít k volbám. To se silně projevilo v tradičních baštách pravice ve středních Čechách. Přímým důsledkem volební neúčasti části vládního Česka byl procentuální vzestup hnutí ANO.

Nejvýraznějším symbolem těchto voleb byl ovšem debakl České pirátské strany. V roce 2016 získala tři mandáty, v roce 2020 už 99 krajských zastupitelů, nyní se vrátila na svoje tři mandáty (Plzeňský kraj). Jestli některé strany poznamenala volební neúčast „jejich“ voličů, pak to byli celorepublikově právě Piráti. V některých krajích jejich hlasy většinově posbírala koalice SPOLU (jižní Morava) nebo ODS (jižní Čechy). Tam, kde nebyl v jiných vládních stranách silný lídr, se mladší voliči Pirátů prostě k urnám nedostavili.

Hlavním argumentem, proč v Česku neproběhla plošná „oranžová tsunami“, je výsledek ve třech krajích (Jihomoravský, Jihočeský, Liberecký). Nejenom že zde představitelé vládních stran udrželi svá hejtmanství, ale ve dvou případech ještě zvýšili svoje volební zisky.

Lze z toho vyvodit závěr: když vládní voliči cítí silného lídra v čele svého regionu, hlasují podobně jako v komunálních volbách. Stručně řečeno, hlasují spíš pro osobnost než pro značku.

Den po volbách pronesl neúspěšný kandidát na zlínského hejtmana Jiří Čunek tato slova: „Za Babišovo vítězství může stupidita vlády.“ Otázkou je, proč se tato „stupidita vlády“ nepromítla do několika jiných krajů, v nichž budou vytvořeny nebabišovské koalice. A naopak: proč ve Zlínském kraji dopadl Jiří Čunek jako sedláci u Chlumce? Před čtyřmi lety měl 18 procent hlasů, stejně jako ANO. Další čtyři léta vytvářel dojem, že získá zpět hejtmanské křeslo. Dnes dosáhl stejného výsledku jako v roce 2020, ale jeho úhlavní soupeř, hejtman Holiš (ANO), dostal 37 procent. Kdyby Čunek nebyl arogantní a vytvořil podobnou koalici jako jeho stranický kolega z jižní Moravy Jan Grolich, kdyby se profiloval na přitažlivých tématech, mohl být v podobné situaci jako krajští lídři typu Kuby, Peckové, Půty, Netolického nebo Grolicha. To je poučení z těchto krajských voleb: silné regionální osobnosti jsou schopny přetlačit celostátní trendy, když jsou nejen silné, ale i důvěryhodné a dovedou vytvářet efektivní koalice. Jiří Čunek to dokázal jenom ve svém malém senátních obvodu, což před volebním sjezdem KDU-ČSL jeho pozici neposílilo.

Kdybychom měli nějak souhrnně charakterizovat krajské volby, nebyla to tsunami (směs vln a zemětřesení), ale Babišovo tornádo, které proletělo některými kraji, ale část politické scény nechalo nedotčenou, i když pohled na ty trosky všemi otřásl. Politolog Petr Sokol nedávno přišel s termínem „Andrejova zeď“. Myslel tím souvislý pás území od Liberce přes Královéhradecký a Pardubický kraj, Vysočinu, jižní Čechy a Plzeň. Tedy regiony, kde dosud nemělo hnutí ANO svého hejtmana. Dnes se tato zeď drobí (pravděpodobně padnou kraje jako Hradec Králové, Plzeň, Vysočina), ale podstatné části sanitárního kordonu zůstanou.

Sudetský král

Pak je tu ještě jeden moment, který jen naznačme, protože jde o hlubší a dlouhodobější trend. Řadou míst ve Spojených státech i v Evropě prochází „rezavý pás“ území. Myslí se tím oblasti, kde v posledních 150 letech dominoval tradiční průmysl založený na uhlí a výrobě oceli. Šlo o oblasti celá desetiletí výrazně přispívající k tvorbě národního bohatství.

Na Západě nastal jejich ústup ze slávy v sedmdesátých letech 20. století, u nás o dvacet let později. V těchto oblastech žili lidé nadprůměrně vydělávající, kteří odklon od průmyslu a jeho přesun do levných asijských destinací mají mylně spojený s porevolučním vývojem. Pocit sociálního sestupu je často spojen s nedůvěrou v demokratický režim. Je to samozřejmě jen dílčí moment, jímž lze vysvětlit voličské motivace, spojené s volbou Andreje Babiše, který celým svým životem i dnešní rétorikou ztělesňuje kontinuitu s předlistopadovým režimem.

V Česku je to celé zvýrazněno demografickými přesuny po druhé světové válce a odchodem dvou a půl milionu sudetských Němců z českých zemí. Nereflektované vnitřní dělení státu na sudetské a nesudetské oblasti je stále přítomné a pravidelně na ně narážíme nejen při vyhlašování výsledků voleb. Konstantou řady předchozích voleb je, že Andrej Babiš je nekorunovaným králem Sudet.

Všechno je to umocněno tím, že odklon od tradičního průmyslu se v Česku regionálně překrývá právě s problémy v příhraničních sudetských oblastech. S velkých zjednodušením se dá říci, že jsme byli zas jednou svědky protestního hlasování průmyslového severu proti dynamicky se rozvíjejícímu středu a jihu České republiky. Tyhle trendy se budou jenom prohlubovat. To jsou hlubší zdroje rozdělení na dvě Česka.

Navíc řada voleb v minulosti ukázala, že voliči současného vládního Česka si víc vybírají své reprezentanty mezi řadou stran a rychle trestají jejich provinění. To druhé Česko zas lehčeji dává bianko šeky autoritativním vůdcům, o nichž si myslí, že jsou schopni lépe hájit jejich zájmy.

Fízl bez diesela

V prvních povolebních vyjádřeních Andrej Babiš zajímavě popsal strategii hnutí ANO. Za ním prý jde většina důchodců, za jeho prvním místopředsedou Havlíčkem podnikatelé a průmysl; a prý mají program i pro mladé. Právě mladší voliči jsou i přes tornádo na TikToku Babišovou hlavní slabinou. V posledních týdnech proto vyjednává s Motoristy o možné předvolební koalici. Podmínkou je pochopitelně kandidatura Filipa Turka jako neoficiálního mluvčího části české mladé generace.

Jestli totiž letošní volby něco ukázaly, pak to, že „fízl bez diesela“ je cesta do nikam. Jinak řečeno, opoziční Přísaha v čele s expolicistou Róbertem Šlachtou je bez Filipa Turka neschopná dosáhnout dobrého volebního výsledku. Otázka je, jestli Babiš svou stylizací hnutí ANO do role státostrany nakonec celou věc nepřekombinuje a zůstanou mu nějací koaliční partneři.

Výsledky krajských voleb musejí dopadnout i na vládní politiku. Stručně řečeno, vláda širokého konsenzu skončila. Jedna z pěti vládních stran odchází ze scény, což nutně vyvolá boje o její voličské dědictví, bez něhož nesestaví zbylé strany žádnou budoucí vládní většinu. Nastanou prostě hry o to, kdo přetáhne na svou stranu víc pirátských hlasů. Předpokladem všeho jsou ovšem radikální změny ve složení, způsobu řízení a komunikaci vlády s veřejností. S Fialou, nebo bez Fialy.