Tři roky před vypuknutím první světové vyšla v Británii kniha Velká iluze (The Great Illusion). Byl to hned po vydání obrovský bestseller, který se četl po celé Evropě a vycházel v opakovaných vydáních. Autor knihy, anglický novinář a politik Norman Angell (1872–1967), v ní se vší přesvědčivostí hájil tezi, že k válce v Evropě již nikdy nemůže dojít, neboť věk globalizace, který již v onom roce 1911 značně pokročil, každou takovou válečnickou chuť znemožní.

Země Evropy jsou přece hospodářsky, finančně, komunikačně i kulturně již tak provázány, psal tento pokrokový Angličan, že k válce nemůže dojít, a kdyby náhodou ano, pak ji právě ona ekonomická provázanost okamžitě udusí. I kdyby se třeba německá armáda, u níž je to dejme tomu možné, chtěla měřit s anglickou, neexistuje v Německu žádné významné zařízení, které by válkou neutrpělo škody – a to nikdo nebude riskovat. Válečnická technika je již tak nebezpečná, že právě tohle ji činí nepoužitelnou. Nikdo by přece nechtěl zažít bombardování, nikdo by neriskoval, že bomby rozbíjejí města, ve kterých se tak příjemně žije. Z toho důvodu si Německo nikdy nedovolí Anglii či Francii napadnout – a neudělají to ani ony. Bankéři pro takovou válku nebudou shánět peníze, průmysl ji nebude udržovat v chodu, státníci ji nebudou riskovat. Žádná válka prostě nebude, psal optimistický Angličan, který v roce 1933 získal Nobelovu cenu míru – to už se další válka začala vynořovat z kalného evropského horizontu.

„Velká iluze“ se zanedlouho proměnila ve „velkou realitu“ a válka vypukla. Byla tak ničivá, že další byla pro Evropany nepředstavitelná, takže do poslední chvíle nevěřili, že ji někdo má v úmyslu znovu rozpoutat. Režisér Jean Renoir pojmenoval v roce 1937 svůj slavný protiválečný film La Grande Illusion právě podle Angellovy knihy, v naději, že tentokrát půjde už o realitu. Dodnes lze z toho dojemného filmu s Jeanem Gabinem a Erichem von Stroheimem (to bylo velmi symbolické obsazení) cítit tu strašnou touhu po míru a porozumění mezi lidmi. Jak to, že to dvakrát nevyšlo? Ještě před nedávnem vládlo silné přesvědčení, že potřetí by už konečně mohlo.

Člověk by neměl žít v iluzích, ale všech se také vzdát, znamená rezignovat na naději. Apokalyptici dnes zažívají zlaté časy. Chmurné předpovědi vypadají vždy jaksi závažněji než výzvy ke klidu a realismu, natož k optimismu. Konec světa – nebo něco na ten způsob – jde očekávat vždy, a když se nedostavuje, nikomu to nevadí. Jen se trochu odloží nebo se řekne, že už vlastně nastal. Optimismus je považován za nedostatek informací a dobrá mysl za idiotství.

Předpokladem dobré mysli je důvěra v budoucnost. Tu bychom mohli založit na přírodním základu. S Evropou to jde trvale z kopce, jenže na to bychom měli být zvyklí. Jen za tu dobu, co si tady u nás ve střední Evropě vedeme záznamy, tedy takových tisíc let, tu bylo odhadem deset velkých katastrofických situací, každé století alespoň jedna. Vždy to bylo hrozné, ale nakonec jsme z toho vždy pokaždé nějak vyšli. Sice pomačkaní, s kolektivní povahou dosti problematickou, ba v něčem i odpudivou, ale ta je rozptýlena do milionů osobních povah, které v jednotlivcích nejsou tak strašné.

To bychom spolu nemohli žít vůbec. A přitom musíme. Tak je to i s jinými národy v našem koutě světa. Vztahy mezi nimi jsou alespoň v naší časti Evropy lepší, než byly po celou historii obvyklé. Pomineme-li Rusy, nevím o tom, že by v našem okolí někdo vážně pomyslel na krev a území jiného. To je v dějinách spíše unikátní situace a obrovský výdobytek. O trochu dál už to tak jisté není, ale to by nás nemělo překvapovat, tak tomu bylo vždy – a my buďme rádi, že alespoň na tom našem kousku glóbu to vyvanulo.

Naděje a dobrá mysl jsou vždy podezřelé a rychle se dají potlačit. Co se nedá potlačit, je třeba jaro. Z něj bychom si měli vzít příklad. Právě jedno zase začalo.