Na blankytné obloze se vznášel citronově zlatistý vůz tažený bělostnými oři. Člověk musel mhouřit oči, aby se před vším tím jasem ochránil. Bylo to, jako když je na stropě hodně výkonná žárovka nebo tam někdo rozprskl na rozžhavenou plotnu vajíčko a to se pomalu smažilo, proměňujíc se ve volské oko.

Nebylo to ale rozpálené letní nebe nad podunajskou krajinou, které opravdu vydatně žhnulo, tady šlo o gigantickou nástropní fresku nad císařskými schody v klášteře Göttweig. To je jeden z těch dolnorakouských barokních klenotů nasázených podél Dunaje v krajině zvané Wachau. Benediktinské opatství Göttweig se sneslo na vrchol zeleného kopce, dosedlo na něj jako žlutá ohrada, z níž na rozích trčí věže s cibulovitou bání. Stojí na skok od Kremže, nádherného města křivolakých uliček, které stoupají vzhůru po svahu nad Dunajem. Odevšad jsou krásné výhledy, zvlášť když se člověk prodere stezkami mezi gotickými a renesančními domy s různými výstupky, balkonky a podřimujícími náměstíčky, spatří pod sebou houštinu střech a pod nimi Dunaj s plujícími parníky, tedy asi ne parníky, prostě loděmi velkých rozměrů, jimiž jsou převáženi západoevropští penzisté, kteří na to mají.

Voda Dunaje je tady nazelenalá a teče prudce, ale kousek za městem, směrem do Wachau, jsou snad ještě nádhernější města Stein a pak Dürnstein, kde jsou zátočiny, a tam se koupat lze, což jsem několikrát vyzkoušel. Nad tím marcipánově krásným městečkem Dürnstein se tyčí hrad, kde Rakušané drželi v roce 1192 v zajetí anglického krále Richarda Lví srdce, když se vracel z křížové výpravy. Musel pak zaplatit sto tisíc hřiven stříbra, aby ho pustili k Robinu Hoodovi do Anglie. To výkupné se pak stalo základem rakouské prosperity. Je to kraj tedy velmi historický, a to se raději nebudu zmiňovat o Nibelunzích, kteří jsou s touto částí Dunaje jaksi mytologicky spojeni, byť by si člověk myslel, že patří do Rýna.

V každém případě tady začíná malebná krajina Wachau, to zlatě zelené koryto šťastných Rakous, Austria felix, ten dunajský pás hojnosti a blaženosti, vinné révy, meruněk a nádherného baroka a rokoka starých městeček, hradů a klášterů. Na začátku Göttweig, na konci Melk, dva zářivě žluté benediktinské kláštery jako jantarové klenotnice. Mezitím pečlivě ošetřované vinice, domy jako vymalované, vesničky jako z korálků, ach, ten rakouský klerikální kýč. Jsou lidé, kteří to nesnášejí nebo jim pro to chybí cit a smysl, ale je to čistá nádhera, esence pečlivosti a lásky k materiálům, tvarům, barvám a jiným rozkoším zjeveného světa. Aspoň trochu kdyby toho u nás bylo…

Klášter Göttweig založil v roce 1070 svatý Altmann, biskup pasovský, bojovný prelát, který stál na straně bojovného papeže Řehoře VII., jenž se dostal do vášnivého konfliktu s císařem Jindřichem IV., známým sporem o investituru. Chudáka Altmanna vyhnali císařovi příznivci z Pasova a on zbytek života prožil tady na kopci, vysvětil zde kostel Panny Marie, na jehož základu stojí dnešní mohutná barokní bazilika. Zemřel zde v roce 1091, v kryptě jsou jeho ostatky. Skoro tisíc let existující klášter mnohokrát změnil podobu, rostl a chřadl, pak zas rostl, dvakrát, roku 1529 a roku 1683, v okolí rabovali Turci, několikrát vyhořel, po posledním velkém požáru v červnu 1718 začala jeho velkolepá přestavba zhruba do dnešní podoby.

Hlavním architektem byl slavný Johann Lucas von Hildebrandt, stavitel Belvederu ve Vídni a mnoha dalších pompézních staveb rakouského baroka, ale i českého: připisuje se mu bazilika svaté Zdislavy v Jablonném. Podle jeho návrhu se postavilo také to monumentální schodiště v Göttweigu, nad nímž se na stropě vznáší vůz s tím postarším pánem v antické zlaté zbroji, na hlavě barokní paruku s vavřínovým věncem triumfátora, kolem něho záře slunečních paprsků. Tak vymaloval tehdy panujícího rakouského císaře Karla VI. barokní malíř Paul Troger, specialista na velkofresky: v klášteře Hradisko u Olomouce máme od něho také strop. Karel VI. byl ten nejbaroknější Habsburk, za jeho požehnané vlády se postavily nejbaroknější stavby v habsburské monarchii, také tedy u nás.

Rakousko, tudíž i my, stále ještě prožívalo tu slastnou euforii, že se ubránilo tureckému nebezpečí, které se už chystalo zavalit Evropu. V září 1683 jsme slavně, za pomoci polské „nebeské jízdy“, odrazili statisícovou armádu Turků u Vídně, a zachránili tak (na pár století, protože je to tu zas) náš středoevropský prostor pro sebe a také pro svou krásu. Pak jsme v roce 1715 překonali poslední morovou epidemii. Následuje velká úleva a vděčnost, podunajská monarchie se obléká do té jedinečné svítivé barevnosti, která v ní probleskuje dosud. Někde je teď trochu zašlá a také nepochopená, my Češi jsme s ní měli poněkud identifikační problém, ale to až později, když jsme si vymysleli, že nám bylo baroko vnuceno. Jinde, tedy hlavně tady, kolem Vídně, ho vášnivě adaptovali a přijali za své, takže září až do palčivé oslnivosti a mámivé plnosti.

Rakouské baroko je totiž oslavou skutečnosti, že Bůh miluje tuhle zem a žehná jí, mimořádně si ji oblíbil, neboť jí přeje úspěchy, moc a slávu. Je přece zvláštní, že právě Rakousku se tak daří, že skrz dům habsburský vládne půlce světa; a několik století to tak opravdu vypadá. A to přece nemohl způsobit nikdo jiný než sám Bůh, samozřejmě katolický. Ten na tuto monarchii shlíží s obzvláštním zalíbením, kterému se ale musí jít vstříc, což se na zemi projevuje jako permanentní oslava náboženství a trůnu, jež jsou spolu v důvěrném spojení. Císař je tady proto nejspíš právem vypodobněn jako bůh slunce Helios nebo Apollon, prostě sluneční božstvo, které rozdává jas a vládne všemu. Kousek od něho se vznáší jeho dcera Marie Terezie, jíž byla ve složité ikonografii přidělena role génia architektury: opírá se o kus vznášejícího se sloupu a drží kružítko či cosi takového. Celé je to velmi fantastické a jakoby pohanské, ale zároveň je to oslava víry a vítězství pravého náboženství, což je zde znázorněno prostřednictvím bohyně Athény, jež kopím odhání ze stropu démony, netopýry a jakési ptactvo podobné sovám, tedy kacíře, luterány, mohamedány a jinou havěť. Ale to je samozřejmě nutno brát historicky a s nadhledem. Naštěstí to snad nikdo nechce zamalovat, nebo možná chce, ale nemá zatím příslušné povolení.

Na terase kláštera je restaurace s výhledem do údolí Dunaje. A tam jsem si u café mélange vzpomněl na historku, kterou popisuje Brigitte Hamannová v knize Hitlerova Vídeň. V roce 1909 pořádal Dělnický spolek vídeňských Čechů výlet do Wachau. Výletníci měli vystoupit na břeh, pojíst klobásy, zapít je pivem a vínem, pak snad zajít na tancovačku a večer zas zpátky do svých rychle se rozrůstajících proletářských čtvrtí na okraji Vídně, v kterých to houstlo češtinou, asi jako teď turečtinou. Všechno vypadalo idylicky a čeští dělníci se svými manželkami se těšili na pěkné zážitky. Pořadatelé výletu však udělali chybu: jejich parník se měl plavit tou samou vodní cestou, podél níž přitáhli v šerém dávnověku bájní Nibelungové... Tudíž šlo o cosi jako germánský Říp nebo vyšehradská skála. A manifestační výstup na Říp si v oněch časech ostrého nacionalismu nedovolil ani nejoprsklejší spolek pražských buršáků. To by je zarytí vlastenci hnali až do Roudnice! Rakouští nacionalisté, kteří se víc než k univerzalistickému habsburskému panovníkovi hlásili k velkoněmectví, se na české drzouny řádně připravili. Vyrazili na místa, kam měl parník přisupět, vyzbrojili se holemi, špacírkami a řehtačkami, a když se výletníci objevili, spustili takový povyk, že český proletariát zůstal raději na palubě, na břeh nevystoupil a z bezpečné vzdálenosti oplácel Němcům na břehu jejich nadávky. Pak se loď obrátila zpátky do Vídně. Liberální vídeňský tisk počínání Němců odsoudil, ale jeho přesvědčovací síla byla poněkud omezena skutečností, že do něj psali především Židé. A ti to s monarchií tehdy už jediní mysleli dobře. Taky tak dopadla.

fotoblog (jiripenas.cz)