Psát o nadcházejících evropských volbách je stejné jako psát o nadcházejících evropských trendech. Sice se také odehrávají na území České republiky, ale Ludvík Vaculík by napsal, že je to svým způsobem čekání na to, co k nám došplíchne ze západní Evropy. Odvozenost českých trendů v zahraniční politice není nic nového, ani handicap sám o sobě. Reálné možnosti politiky začínají pohledem na mapu a porovnáním hrubého domácího produktu na hlavu.

I v takovém prostředí může stát střední evropské velikosti mít své zájmy a efektivně je prosazovat. Pro Čechy však v posledních sto padesáti letech byla zahraniční politika největší slabinou, protože jsou většinově národem účetních, techniků, geniálních improvizátorů a těch, kdo si dokážou kolem sebe udělat velmi příjemné místo pro život.

Velké dějiny Češi rádi zaměňují za ty malé soukromé, které čekají, až se ty velké přeženou jako mraky na obloze a oni jsou vždy připraveni být u porcování nového čuníka, což je činnost přicházející vždy po velkých zlomech. Stručně řečeno, žádné velké sázky, žádné velké ideje, ale také – na rozdíl od Poláků a Maďarů – život ve stále stejných historických hranicích. To není málo. A jak to bude po evropských volbách tentokrát?

Rétorické obraty

Když člověk sleduje českou předvolební kampaň, musí se mnohokrát štípnout, jestli to, co slyší z úst některých lidí, je autentické, anebo jde o věty, které za ně vyslovuje umělá inteligence. Až na piráty a část hnutí STAN europoslanečtí kandidáti vyslovují prakticky tytéž věty. Jako by je četli z jednoho stranického programu.

Připomíná to příběh z dob komunismu, který mi kdysi ve vlaku popisoval jeden cestující. Podle něho neexistovaly různé redakce komunistických novin, ale jen jedna v jakési velké tovární hale, která měla jen oddělené sekce. Ten dobrý muž si nedovedl jinak vysvětlit stejnorodost tehdejšího zpravodajství a názorových sekcí v rubrikách jednotlivých médií.

Podobná názorová monolitičnost nastala v centrálách stran před volbami do Evropského parlamentu. Všichni chtějí revidovat Green Deal, kritizují migrační pakt, chtějí odložit zákaz aut se spalovacím motorem od roku 2035 a nedovedou si představit pokračování paní von der Leyenové v čele Evropské komise. U některých jsou vyjádření ostřejší, u jiných měkčí, ale člověk musí mít dojem náhle vytvořené národní fronty.

Když slyší tyhle myšlenky od stran typu STAN, ANO, SOCDEM nebo KDU-ČSL, které celá léta říkaly pravý opak, musí se sám sebe zeptat, co se asi stalo? Navíc, když si přečte vyjádření lídra sociálních demokratů Zaorálka, že ve věci zavedení eura nejde jít „proti vůli občanů,“ sám si řekne: To jsem zaspal nějakou epochu?

Mezi Poláky koluje známý vtip. Proč byl mezi Čechy v době války tak malý odboj? Češi to měli od Němců zakázané. Podobně by se daly popsat motivace náhle procitnuvších politiků, kteří kritizují praxi, slovy Václava Havla, na níž se celou dobu aktivně podíleli. Prostě v Evropě se kritizovat už zas může. Navíc je to tak nějak sexy.

Obrat samozřejmě nastal ve velkých státech typu Německa. Středopravicová CDU měla před týdnem svůj několikadenní sjezd, kde přijala nový základní program, který je v řadě věcí anulací éry Angely Merkelové. Staronový předseda Merz to shrnul do závěrečné věty: „Po tomto sjezdu jsme se opět stali konzervativní stranou.“ Co se událo?

Základním pilířem nového programu je opětovná orientace na jadernou energetiku, velké přitvrzení v migrační politice a revize překotných opatření v rámci programu Green Deal. Leccos v tomto směru avizovala prohlášení předsedkyně Evropské komise von der Leyenové. Jestliže spolutvůrkyně největších šíleností v duchu hesla „Poručíme větru, dešti“ už víc než půl roku mluví v rozporu sama se sebou, muselo to znejistit i největší euronadšence v českých řadách.

Takhle by se dalo popisovat prozření i v jiných mainstreamových politických stranách velkých států a následně i u těch našich. Je to pořád o tomtéž: když v minulosti ve Vídni, pak v Moskvě a dnes v Bruselu začne pršet, Češi už na Václaváku roztahují své deštníky, co kdyby. Odtud teze o odvozenosti „české evropské politiky“. Prostě začalo pátrání jako vystřižené z Járy Cimrmana, vyjádřené slovy: „Kdo způsobil, že sám náčelník začal vydávat tak zvrácené rozkazy?“ Napadá jen neutrální pojem používaný před padesáti lety i dnes. Zní: Chyby se staly.

Také velké prozření v mainstreamových politických stranách velkých západních zemí má své důvody. Průzkumy veřejného mínění už dlouho signalizovaly, že občané těchto zemí jsou nanejvýš nespokojeni s energetickou politikou plnou regulací a příkazů, prodražující jejich účty. Že nechápou překotnost zavádění zelených opatření, která většinou nejsou zaměřena na lepší životní prostředí, ale změnu životního stylu a sociální struktury společnosti. A hlavně a především: desetiletí musejí přihlížet, jak se jim vlivem zmatené migrační strategie před očima rozpouští jejich kultura a v jistém smyslu i civilizace.

Všechny tyto věci vedly k vzniku různých protestních a kriticky naladěných hnutí, která postupně přepisovala politickou mapu velkých zemí. Byly to však až zlomové události spojené s válkou na Ukrajině a energetickou krizí, které vlivné země Evropské unie donutily si říct, že tady jde o existenci našeho způsobu života a politika dobrých úmyslů nás může zavést do špatných konců. To otevřelo dveře revizionistickým proudům ve velkých evropských stranách, což se časem projevilo i v českých reáliích.

Nedávný průzkum agentury IPSOS pro ČTK naznačil, že motivací českých voličů je vyjádřit názor na vládu. Fajn, ale proč jich má tedy podle stejného průzkumu přijít jen o pět procent víc než před pěti lety, kdy jsme měli s 28 procenty druhou nejnižší volební účast v EU? A jestli ve stejné době Eurobarometr hlásí, že v Evropě bude nadstandardní účast kolem 60 procent?

Podle všeho zůstane zachováno voličské schéma Česko A a Česko B (neboli modré a červené Česko), mezi nímž bude přecházet minimum lidí a přesuny budou v rámci jednotlivých bloků.

Autentický Turek

Tohle rozložení může trochu narušit youtuber a podnikatel Filip Turek kandidující v koalici se Šlachtovou Přísahou. Navzdory tomu, že Turkovi v posledních týdnech berou jeho program všechny ostatní strany, které se přizpůsobují kritickému duchu doby. Na rozdíl od nich je on však autentický. Je to závan svobodného ducha devadesátých let, člověk, který na rozdíl od Babiše, Dostálové, Nerudové, Zaorálka a dalších říká pořád to samé bez ohledu na dobové konvence.

Jeho handicapem může být to, že spolukandidující Přísaha byla před lety založena k uspokojení ega jednoho pochybného policisty, a hlavně ji financovali lidé, kteří měli zájem na vytvoření koaliční politické strany pro novou vládu Andreje Babiše. Tento záměr přetrval i po spojení s Turkovými Motoristy sobě. Ostatně Václav Klaus, který se stal Turkovým mentorem, usiluje přesně o podobné posílení spolupráce s Babišem po sněmovních volbách. Tyhle kalkulace se však ještě vůbec nemusejí promítnout do tohoto volebního rozhodování, jestli Turek ano, nebo ne. I z toho důvodů může být Filip Turek „underdogem“ těchto voleb, přestože ho zná stále jen omezený okruh lidí.

Podobně může zafungovat předvolební koalice Stačilo pod taktovkou komunistické strany. Kateřina Konečná svou strategií kopíruje německou neokomunistickou političku Sáru Wagenknechtovou, která se odštěpila od radikálně levicové Die Linke, kterou mezitím ovládli levicoví progresivisté.

Velmi zjednodušeně řečeno, Wagenknechtová se svými tématy snaží spojit nahnědlý a narudlý okraj politického spektra. I z toho důvodu k ní voličsky přicházejí nejen neokomunisté, ale i příznivci německé AfD. To je také strategie Konečné – komunistický základ a dezolátní obloha. V případě Turka by se měla bát koalice SPOLU, v případě odlivu hlasů k Stačilo zas hnutí ANO.

Macron říká

Při popisech záchvatů kritičnosti velkých politických stran západu Evropy bychom neměli zapomínat na bytelnější trendy, které odolávají volebním kampaním. To jsou například mocenské zájmy Francie, s níž jsme nedávno podepsali smlouvu o strategické spolupráci. Prezident Emmanuel Macron v časopise The Economist věrně popsal, jak vidí Evropskou unii v dalších letech, a ani slovem se nevyjádřil k průběhu voleb do Evropského parlamentu. Přitom právě jeho by to mělo zajímat, neboť ve francouzských průzkumech se jeho strana může propadnout na polovinu mandátů ve srovnání s volbami před pěti lety.

Názory francouzského prezidenta jsou přesně v duchu hesla, že když máte systematicky v rukou kladivo, pak se řešením každého vašeho problému zdá zatlouct hřebík. On prostě stojí v čele státu, který už před lety ztratil imperiální postavení, takže se je snaží nahradit velmocenským postavením Evropské unie, která, podle jeho slov, jej taky ztrácí.

Řešení nevidí v deregulaci podnikatelského života, ale naopak v centralizaci EU, zmrazení rozšiřování o nové země a zvětšení společného rozpočtu. Ani nová ústava nové EU pro něj není tabu. Pod heslem o vojenské suverenitě chce vytvořit funkční evropskou armádu, protože organizaci NATO z mnoha důvodů nevěří. Macron cítí, že finanční krize z roku 2008 rozlomila Evropu na jih a sever. Stejně jako migrační krize z let 2015–2016 se rozdělila na západ a východ. I pod tímto vlivem je podle jeho slov stále víc lidí ochotných vzdávat se svých svobod ve jménu autoritativnějšího způsobu řízení společnosti. A opět a donekonečna: aby se tomu předešlo, musí se centralizovat evropská moc. Dodejme v duchu Macronových úvah: aby šlo krizové situace zasypávat stále větším množstvím peněz.

Chtělo by se říct, že evropští voliči míní, ale Macronové tohoto světa mají svoje zájmy. Tyto evropské volby samy o sobě nic podstatného nezmění. Budou však další z řady voleb, které mohou přispět k pozměnění tváře Evropy, jež ztrácí něco víc než jen ekonomickou výkonnost.