Česká televize se řadí k oněm ostrovům relativního blahobytu v ČR, kde už vědí, že se ekonomickému vývoji navzdory nebudou muset uskrovňovat. Takový je výsledek jednání v pětikoalici. Táhlo se téměř rok a minulý týden vešly ve známost hlavní rysy: zvýší se koncesionářské poplatky o 25 korun měsíčně na 160 korun. Veřejnoprávní rozhlas si má polepšit o 10 korun, bude se za něj platit 55 korun – obojí od 1. ledna 2025.

Důležitější než zvýšení poplatků (nezvedaly se patnáct, respektive osmnáct let) je druhá změna obsažená v tomto záměru velké novely mediálních zákonů. Všem, kdo veřejnoprávní produkci financovat nechtějí, je deklaratorně ztížen únik, a krom toho se množina plátců ze zákona významně rozšíří.

Jak známo, místo aby platila domácnost, která vlastní televizor, má od ledna 2025 platit každý, kdo má doma aspoň osobní počítač, nebo dokonce jeden chytrý telefon. Tím by se teoreticky měla eliminovat množina asi 230 tisíc domácností, které dnes neplatí. Takto koncipovaný poplatek, vlastně daň z přístupu k internetu, si vymysleli uvnitř České televize, ještě za generálního ředitele Petra Dvořáka.

Stejně tak to byl management ČT, kdo politikům vnukl, že poplatek by měly nově platit i všechny firmy nad pět zaměstnanců, nikoli podle počtu přijímačů v továrně, ale zhruba podle počtu zaměstnanců. Strop údajně leží u 230 tisíc korun ročně, což dělá na měsíc lehce přes 20 tisíc korun mobilové daně. Tato horní sazba hrozí velkým firmám nad jeden tisíc zaměstnanců. (Rozhlasu prý firmy žádné nové peníze odvádět nebudou).

Určitě neobstojí tvrzení, že jsou to drobné, rozhodně ne pro televizi. Všechny změny dohromady by jí přinesly dalších 1,4 miliardy korun ročně. Letos ČT hospodaří se sedmi miliardami, takže pětikoalice chce občany a hlavně firmy dovyždímat tak, aby Kavčí hory z roku na rok disponovaly rozpočtem vyšším o 20 procent. Takovou štědrostí jsou vyvedeni z míry dokonce i někteří lidé uvnitř dvořákovského managementu. Pokud jde například o výši poplatku, bývalý generální ředitel prý lobboval za to, aby v první fázi stoupl jen o 15, a ne hned o 25 korun.

Bonanza

Pětikoalice se však rozhodla riskovat další úbytek popularity, riskovat v zájmu veřejnoprávních kanálů. Je to rozhodnutí, které se buď stane, nebo nestane jakýmsi definitivním symbolem povýšenosti „elit“. Vyjednávači vládních stran se toho nebojí a možná že v časech setrvalého propadu kupní síly, který už teď obnáší několik tisíc korun z měsíčního příjmu, mají při zvýšení o pouhé desítky korun pravdu. Ale sílu symbolu v politice, toho, který nabere vlastní dynamiku, lze jen stěží předvídat. V roce 2008 debakl ODS v krajských volbách zpečetily 30korunové platby za návštěvu lékaře. Tak jako tehdy sociální demokracie mohou teď téma koncesionářských poplatků neustále oživovat opoziční strany ANO a SPD. A budou mít evidentně pravdu v tom smyslu, že ČT i ČRo jsou dvě obří chráněné dílny, kde se už dlouho žije nad poměry.

Pro snazší přehled omezme náš historický rychlokurz na Českou televizi. V letech 2006 a 2008 se dvakrát navýšil televizní poplatek na konečných 135 korun tak zhurta, že během oněch dvou let se rozpočet ČT zdvojnásobil – z 3,5 na 7 miliard. Prapříčinou této bonanzy na Kavčích horách byly zájmy soukromých televizí, především TV Nova. Tehdy parlamentem prošel zákon, který ČT de facto zapověděl reklamu, čímž se pro ostatní televize uvolnila zhruba miliarda korun ročně. Prudce zvýšené poplatky byly pro ČT štědrou kompenzací za reklamu, jejíž většina přistála na Nově.

Generální ředitel Petr Dvořák, který do ČT přišel právě z Novy, přišel k prohýbajícímu se stolu. Ještě za Dvořákova předchůdce Jiřího Janečka byl v reakci na bonanzu zřízen fond poplatků, začalo se mu říkat rezerva. Fond nebyl dán zákonem, nicméně ministerstvo financí jeho existenci vzalo na vědomí a díky fondu už ČT nebyla nucena utratit všechny příjmy pokud možno do konce roku. Ve chvíli střídání Janeček–Dvořák se rezervy šplhaly ke třem miliardám korun, později šly na čtvrtinu (jít ještě níž nepovolila Dvořákovi televizní rada), na konci Dvořákovy éry opět vystoupaly ke dvěma miliardám.

Kromě toho všeho je tu sága s vratkou daně z přidané hodnoty. Na Finanční správě České televizi ultrapřísně neuznávali odpočet DPH, ani když investovala například do výroby seriálů. Kavčí hory se s Finanční správou soudí kvůli odpočtům DPH mezi lety 2011 a 2017. Od toho roku až do roku příštího má ČT daňovou vratku ze zákona přiznanou (překvapivě jí tu vratku „daroval“ Andrej Babiš a podepsal Miloš Zeman). Loni, už za nové vlády, vrátil stát televizi zhruba 600 milionů korun za DPH z roku 2011. Letos se zatajeným dechem Kavčí hory očekávají buď dalších 420 milionů korun zadržované daně za některé měsíce v intervalu let 2011 až 2015 i s vysokými úroky, nebo naopak příkaz Nejvyššího správního soudu, že má jiných 400 milionů vrátit.

To je jedna velká nejistota. Rozměry druhé nejistoty zainteresovaní tuší, v plném rozsahu je zná jen nejužší vedení: ve výhledu hospodaření ještě od Dvořáka údajně nejsou zohledněny částky za nasmlouvané přenosy velkého sportu – olympijských her, mistrovství světa a Evropy ve fotbale, to všechno od nějakého roku v blízké budoucnosti až do roku 2032. Podobně se to má s právy na některé zábavní soutěže či dramatickou tvorbu – řada projektů je dohodnuta v režimu dohody o dohodě budoucí. Pokud je to pravda, máme tu skryté závazky televize, které Dvořákův management dosti arogantně uzavřel dopředu a jimiž se veřejně nechlubí, aby si nekazil hospodářskou bilanci. Od nového ředitele Jana Součka přinejmenším část politické scény očekává, že zveřejní, jak to je.

Z těchto „obav řádného hospodáře“ mohl loni plynout Dvořákův odpor, když nový ministr kultury Martin Baxa (ODS) přislíbil, že se veřejnoprávní poplatky zvedat nebudou. Generální ředitel vzápětí pohrozil tím, že pak on už nebude mít o třetí mandát zájem, a ostentativně váhal, jestli se volby nového ředitele vůbec zúčastní. Samozřejmě se zúčastnil, a jak známo, překvapivě neuspěl. Štědrost ve financování ČT byla oznámena až ve chvíli, kdy se řízení televize ujímá jiný člověk. Není to náhoda.

Dnes má Česká televize, jako když ji před dvanácti lety přebíral Petr Dvořák, pořád hodně zaměstnanců – cca 3000. Televize sice za tu dobu rozjela tři nové kanály, z nichž ČT 24 spolu s ČT Sport požírají rozpočtově relevantní částku asi jedné miliardy korun (což je ovšem pořád pouhá třetina extra peněz získaných v letech 2006–2008), ale na velké rezervy v provozu, a tedy možnosti masivně šetřit, o nichž nepochyboval, Dvořák vůbec nesáhl. Fungoval jako strážce statu quo a už to, že prohrál s ředitelem brněnského studia Součkem, bylo nepřáteli tohoto statu quo vydáváno za vítězství.

Tichá dohoda

Hlavním obhájcem statu quo uvnitř pětikoalice je bezesporu STAN (a v něm poslanec Jan Lacina a senátor David Smoljak; Lacina je v menším střetu zájmů, coby příležitostný dramaturg a současně kavárník má od ČT tu a tam zakázku). Na straně statu quo, jen ne tak horlivě, stanuly i TOP 09 a fialovské, dnes směrodatné křídlo ODS. Konzervativnější křídlo ODS a kupodivu i strana lidová pětikoaliční ježíšky poněkud brzdily. Kromě všeho dalšího, co televizi přinesli, ježíškové chtěli uzákonit také indexaci, tedy vlastně automatické navyšování poplatků o inflaci. Dvořák vymyslel, že vláda by po dosažení nějaké pevně dané hodnoty inflace musela ze zákona do sněmovny přinést vyšší koncesionářský poplatek. Tomu se podařilo zabránit, ale to je tak všechno.

Je za tím jakési tiché politické srozumění. Strany pětikoalice vnímají, že už před volbami, natož po nich, je zpravodajství ČT k nim vlídnější než ke světu reprezentovanému jmény Babiš a Zeman. Současně, a to je důležitá okolnost, nás dnes od schválení velké novely sněmovnou dělí možná až rok. A po tu dobu budou obě veřejnoprávní stanice chtě nechtě pod jemným nátlakem vysílat provládně. Jak to mimo záznam formuloval významný koaliční poslanec: „Když se za ten rok v České televizi nezmění nic k lepšímu, nebo když se to nedej bože zhorší, bude průchodnost velké novely sněmovnou pochopitelně klesat.“

Český status quo není úplně samozřejmý, dokonce v Evropě sledujeme odklon od modelu koncesionářských poplatků. Vzor všech veřejnoprávních stanic a typického redaktora z Kavčích hor zvlášť, BBC, teď s napětím čeká, jaké změny v dosavadním modelu koncesionářských poplatků navrhne na podzim britský kabinet. Ve hře je kromě speciální daně nebo připuštění reklamy i předplatitelský režim, aspoň na některé produkty – sice malý, ale přece jen znatelný posun směrem ke streamovacím službám à la Netflix. Na Slovensku v červenci zrušili koncesionářský poplatek úplně. Místo toho by na účet veřejnoprávního rozhlasu a televize (RTVS) měla vláda ze zákona automaticky převádět 0,17 procenta HDP. Tak budou novináři víc dýchat se společností.

U nás se o zrušení koncesionářských poplatků a buď přímé platbě rozpočtu ČT a ČRo ze státního rozpočtu, nebo zpoplatnění jejich služeb, nebo návratu reklamy, což všechno by znamenalo vypustit ČT a ČRo na volný trh, mezi vrcholnými politiky ani neuvažuje. Pro tuto veleobezřetnou vládu by to byl nepředstavitelný radikalismus.