Dnes k tématu, které se dá asi právem označit za naprostou prkotinu, domnívám se ale, že v něčem vystihuje, dejme tomu, myšlení specificky dnešní. Je to taková drobnost ze světa filmu. Možná jste postřehli, že v českém prostředí došlo k pověstnému „rozproudění debaty“ o postavení žen ve zdejším průmyslu, má docela široký záběr – od (myslím oprávněných) požadavků, aby filmařky měly možnost brát si na natáčení dítě a produkce tomu vyšla vstříc třeba zřízením dětského koutku, po věci s tématem související velmi volně.

Na sociálních sítích byla taky sdílena a diskutována tabulka, v níž byla uvedena většina oscarových filmů z posledních desetiletí a poměr replik pronesených v nich muži a ženami. Netřeba zdůrazňovat, že ženy toho ve všech těch filmech řekly méně, zhusta výrazně méně. Interpretováno to je jako další důkaz přehlížení a marginalizace žen. Domnívám se ale, že tenhle způsob poměřování nevypovídá prakticky o ničem, nanejvýš snad o hodnotovém žebříčku těch, kdo berou počítání řádků (v doslovném i přeneseném slova smyslu) jako měřítko čehokoliv.

O skoro každém filmu z té tabulky by se dalo říct něco podobného. Vysloveně křiklavé je, když se na téhle „tabuli hanby“ ocitne známý thriller Mlčení jehňátek z roku 1991. I v něm toho muži namluví výrazně víc, a neznamená to vůbec nic. Je to totiž docela feministický film, jeho hlavní postava je žena – mladá agentka FBI, která se snaží prosadit ve výhradně mužském prostředí, jež před ni staví různé překážky. Účastní se pátraní po sériovém vrahovi, jakousi spornou asistenci jí při tom poskytuje uvězněný sériový vrah. Osamělost ženy v mužském světě je výrazné téma filmu a je snad logické, že v situaci, kdy výrazná ženská postava je ve filmu jedna a těch mužských je tu několik (včetně dvou strašných vrahounů a jednoho nesnesitelného pitomce), řekne toho protagonistka ve srovnání s prakticky všemi ostatními míň. Anebo si někdo myslí, že by ten film byl lepší, kdyby agentka Clarice nezastavitelně mlela pantem od začátku do konce?

Širší pozornost k módě počítání řádků ve scénářích a filmech a k snaze vyvozovat z toho důsledky o způsobu vyobrazení a vůbec vnímání žen v nich přitáhla drobná aférka z festivalu v Cannes v roce 2019. Tehdy se tam uváděl Tarantinův film Tenkrát v Hollywoodu a režisér byl na tiskové konferenci zcela vážným tónem dotázán, proč postava Sharon Tateové v podání Margot Robbie v jeho filmu nemá víc řádků, protože Margot Robbie je přeci výborná herečka a nějaké ty řádky navíc by si přece zasloužila. Jenomže její postava je ve filmu koncipovaná jako mlčenlivá, v Tenkrát v Hollywoodu je dlouhá sekvence, která ji sleduje při toulkách městem – postava Sharon během ní neřekne prakticky nic. A je i proto velice výrazná, těžko si představit, že by si ji někdo po zhlédnutí filmu nepamatoval. Troufám si tvrdit, že počítáním řádků se nedobereme prakticky žádných poznatků ani o mužích, ani o ženách, ani o filmech, v nichž vystupují. Je to ale vyjádření jednoho s genderem nesouvisejícího aspektu kultury dnešního Západu – její žvanivosti a s ní související představy, že ten, kdo toho nažvaní nejvíc, je na tom nejlíp, že prožvanit se životem je meta hodná úsilí a nic člověka na sklonku jeho dráhy neuspokojí víc, než že ze sebe těch řádků dostal fakt hodně.