Nejhorší časy jsou pryč. Přesto se výkon ekonomiky, na který jsme si zvykli před covidem a energetickou krizí, v nejbližších letech pravděpodobně nevrátí a růst HDP nebude vyšší než tři procenta HDP. A jen navyšování reálných mezd a spotřeby, respektive větší utrácení, to nezachrání.

Táhne nás dolů Německo, což je náš největší exportní trh. Jeho ekonomika se propadla a i v letošním roce má stagnovat. Do toho země čeká na to, jak moc na ni dopadne nová celní politika Donalda Trumpa. Asi dost, protože USA jsou pro Němce největší vývozní trh. A nás jakožto subdodavatele německých firem americká cla ovlivní zprostředkovaně také. V Česku i v Německu je největším poraženým těžký průmysl, špatně na tom je strojírenství a zpracovatelský průmysl. U nás se paradoxně zatím daří automobilkám – na rozdíl od těch jinde v Evropě. Jenže opět platí, že jsme spíše subdodavateli evropských automobilek, a ty globálně stále více ztrácejí svůj tržní podíl.

Tolik kontext, teď data. Pro letošní rok se optimisticky očekával růst hospodářství o 2,7 procenta (s tím počítalo ministerstvo financí, když sestavovalo rozpočet na rok 2025). Pak se začala očekávání tlumit a už se počítá jen s růstem lehce nad dvěma procenty, a to v lepším případě. Loni ekonomika rostla zhruba jen o jedno procenta, přesná čísla ještě chybí. Tím se dostáváme k tomu, jak stát loni hospodařil. Minulý týden totiž vláda představila výsledek plnění státního rozpočtu a nezapomněla se pochválit za „dobrý výkon“. Protože se jí prý daří dodržovat schválené schodky rozpočtu. Na to reagoval vládní (spravedlivý) kritik a exministr financí Miroslav Kalousek slovy o tom, že „ta sebechvála musí bolet i fyzicky“. A připomněl, že to, co se děje, není konsolidace, náklady na obsluhu státního dluhu prudce rostou (loni stát jen na úrocích zaplatil téměř 90 miliard, letos už to má být 100 miliard) a letošní rok nebude lepší, spíš horší. Kalousek sice může někoho svým omíláním rozpočtové odpovědnosti už iritovat, jenže má pravdu. To, co vláda slibovala, a to, co prezentuje jako výsledek, se liší.

Když vyjdeme z absolutních čísel, schodek rozpočtu skončil na 271 miliardách. Je zatím nejlepší od začátku covidu a zároveň pátý nejhorší v historii Česka. Jenže v září byly povodně a vláda kvůli nim rozpočet novelizovala a navýšila o třicet miliard. To znamená, že z původního plánovaného deficitu 252 miliard jsme se dostali na 282 miliard. Na povodně šlo nakonec jen lehce přes 15 miliard. Zaprvé: na co se využil zbytek? Za druhé: nedává to smysl. Proč se vláda chlubí tím, že se jí podařilo dodržet plánovaný schodek 282 miliard, a dokonce ještě „ušetřila“ 10,6 miliardy? Porovnává výsledek s novelizovanou verzí s navýšeným deficitem. Do toho původního ve výši 252 miliard by se ani nevešla. V uplynulých dvou letech také docházelo k vyvádění části deficitů do mimorozpočtových fondů, konkrétně do Státního fondu dopravní infrastruktury. V obou případech šlo o více než dvacetimiliardové deficity. To je Národní rozpočtovou radou dlouhodobě kritizovaná praxe, kdy dochází k vytváření skrytých dluhů. Hospodaření státního rozpočtu a státních fondů spadá do jednoho, takže je irelevantní, kde se deficity vytváří. O dalších 37 miliard se rozpočet vylepšil díky dani z neočekávaných zisků neboli windfall tax. Je zajímavé, jak „záhadně“ se v případě příjmů z této daně ministr financí Stanjura sekl v odhadech. Místo původně rozpočtovaných 17 miliard na ní stát vybral více než dvojnásobek. Jak dlouhodobě poukazuje ekonom a člen Národní ekonomické rady vlády Aleš Rod, hovořit o neočekávaném zisku je samo o sobě irelevantní. Protože se tím otevírají dveře zavádění sektorových daní pro zisková odvětví a celý daňový systém se nabourává. A nabourává se hlavně důvěra investorů. Daň, jejíž nastavení a parametry jsou od začátku pochybné, z drtivé části postihuje jen ČEZ a jeho akcionáře. Ti v tom logicky vidí snahu o účelové snižování hodnoty společnosti, kdy stát zneužívá svého dominantního postavení v ČEZ, kdy je tvůrcem daně a jejím výběrčím zároveň. V listopadu 2022 navíc windfall tax prošla sněmovnou jako přílepek nesouvisejícího novelizovaného zákona o DPH. Tedy bez standardního legislativního procesu. Platit má i v letošním roce, přitom Stanjura sliboval, že pokud dojde k vyrovnání mimořádných výdajů a příjmů, může být zrušena dříve. A k vyrovnání by opravdu došlo, kdyby loni v létě najednou ministerstvo financí nepřišlo se změnou „metodiky“ a nezačalo tvrdit, že chybí vybrat ještě 35 miliard. A také, že mezi mimořádné příjmy nelze započítat mimořádnou dividendu ČEZ za silně ziskový rok 2022. To kritizovala i Národní rozpočtová rada. Není krize, nejsou mimořádné výdaje, proč tedy nadále platí mimořádná daň? Logicky se z toho dá vyvodit jen to, že jsou to lehce získané desítky miliard do rozpočtu, o které vláda nechce přijít.

Kde jsou ty škrty

Vrátíme-li se k tomu, jak stát konsolidoval, podívejme se místo absolutních čísel na poměr vůči HDP. To je mnohem důležitější ukazatel. Oproti covidovým schodkům za vlády Andreje Babiše je schodek poloviční. Z hodnot kolem 6,5 procenta se snížil v minulém roce zhruba na polovinu, kolem tří procent. Pak je tady ale i strukturální schodek. Právě podle něj se pozná skutečné konsolidační úsilí. Ukazuje, jak moc se vyrovnává, případně nevyrovnává příjmová a výdajová strana rozpočtu bez ohledu na to, jak se ekonomice daří a jestli je zrovna něčím zasažena. Tedy jde o dlouhodobou nerovnováhu mezi příjmy a výdaji. Strukturální saldo by nemělo být vyšší než jedno procento HDP. Za Babišovy vlády bylo až na varovných pěti procentech HDP. Loni na úrovni 2,1 procenta HDP. Letos má klesnout nepatrně, na dvě procenta. Takže vlivem konsolidačního balíčku se ho podařilo zhruba o polovinu srazit, dál už se ale vlastně žádná konsolidace nekoná. A nezapomeňme na slavný slib, že se schodek bude snižovat o jedno procento HDP ročně. To se nekoná. Podle vládních slibů měl být schodek už loni na úrovni 1,8 procenta HDP, letos dokonce na 1,2 procenta HDP. To by se ale musely výdaje škrtat mnohem víc. Vláda to zvládla o zhruba 100 miliard, jenže by bylo nutných ještě dalších sto. Je to stále pozůstatek zrušení tzv. superhrubé mzdy, pro které mimo jiné ODS v roce 2020 hlasovala. Byl to pozitivní krok vzhledem k tomu, že se tím de facto snížila daň z příjmů, ovšem provedlo se to bez toho, aby se zároveň razantně snížily výdaje. A bez většího řezu ve výdajích s sebou chybějících více než sto miliard potáhneme pořád. Vláda slibovala mnohem výraznější seškrtání počtu státních zaměstnanců, což nesplnila. Naopak, státních zaměstnanců neubývá a zároveň se ještě zvyšují jejich platy. Stejně tak nedošlo k velkému škrtání v národních dotacích. A v rozpočtu pro letošní rok vidíme, že investiční i neinvestiční dotace opět porostou. Od původně pravicové vlády je to mnohem méně, než se čekalo. Pochvalme alespoň to, že se povedlo poprvé po dvaceti letech dostat výdaje na obranu nad dvě procenta HDP. Připravme se ale na to, že brzy může minimální požadavek vzrůst i na tři procenta.

Loňský rozpočet zachraňují především vyšší daňové příjmy. To je samozřejmě způsobeno vyšší spotřebou a růstem reálných mezd, které ovšem v letech 2022 a 2023 kontinuálně padaly, dohromady skoro o 12 procent. V loňském roce konečně zase rostly, ale jen o necelých pět procent. Jenže pak jsou tady všechna opatření z konsolidačního balíčku týkající se navýšení přímých i nepřímých daní. A to jde proti všem původním slibům vlády, že nebude zvyšovat daně. Nakonec zvedla všechny. Meziročně stát vybral na daních o 5,5 procenta více. V absolutním vyjádření byl největší nárůst u daní z příjmů fyzických osob (plus 20 miliard). A na prvním místě byly samozřejmě příjmy ze sociálního pojištění (plus 63 miliard), což není nic jiného než skrytá daň. Příjmy z pojistného dramaticky rychle rostou a v rámci vyspělých zemí OECD jsme na prvním místě v tom, jak se tato skrytá daň podílí na státním rozpočtu. Velká zátěž se přenesla na živnostníky, kterým bezprecedentně narostly odvody, zvýšila se daňová progrese, znovu se zavedlo povinné nemocenské pojištění pro zaměstnance. Od letošního roku si navíc rozpočet polepší díky vyšší dani pro firmy, kde se sazba zvedla z 19 na 21 procent. To Stanjura ospravedlňuje tím, že za covidu a za energetické krize Babišova i stávající vláda podnikatelům dala hodně peněz na kompenzacích.

Opravdu chce ale tohle pravicový volič poslouchat? Že kvůli kompenzacím, kterými se lepily škody vzniklé často absurdními covidovými opatřeními, se zvýší daně všem? Asi ne.