Dva mladí aktivisté ze skupiny Just Stop Oil v pondělí zaútočili kladivy na obraz španělského barokního malíře Diega Velázqueze Venušina toaleta v londýnské Národní galerii. Snažili se rozbít ochranné sklo a zakřičeli pár plamenných vět. Později je zatkla policie. Výběr díla, jež se stalo předmětem útoku, nebyl náhodný. Stejný obraz poničila v roce 1914 sufražetka Mary Richardsonová, mělo se tak stát v reakci na zatčení jiné bojovnice za volební právo žen Emmeline Parkhurstové. Video z akce, jež se objevilo v mnoha médiích a široce se sdílelo na sociálních sítích, je, myslím, docela výmluvné.

Nechci dlouze rozebírat deklarovaný účel té akce, ale vskutku nemám dojem, že by – podobně jako jiné podobné „intervence“ ekologických radikálů z poslední doby – napomohla tomu, aby se zástupy dosud neangažovaných lidí začaly zajímat o problém klimatické změny, nanejvýš může pohnout některými již přesvědčenými, aby svou víru projevili podobným způsobem. Značně vypovídající byl ovšem modus operandi aktivistické dvojice. Vlastně trojice. Protože nejdůležitějším aktérem byla, jak jinak, kamera.

Nemůžu si pomoct. Připomnělo mi to termín main character, který je teď populární v internetových debatách. Je to sarkastické označení pro lidi, kteří chápou život jako film, v němž právě oni jsou těmi hlavními postavami. Neznám ty dva. A předpokládám, že ten svůj zápas skutečně prožívají, že ve změně klimatu vidí globální ohrožení. Stejně tak v jejich vystoupení nemůžu nevidět projev velice dobového narcismu, který lidstvo může ohrožovat třeba i akutněji než stoupající teplota.

„Pokud milujete umění, historii, svou rodinu, musíte prostě zastavit naftu,“ křikl do kamery mladý muž, jmenuje se Harrison, je mu dvacet let. Nevím, jak to má s rodinou. Tipnul bych si ale, že toho o historii moc neví a na umění mu moc nezáleží. Velázquezův obraz, na nějž zaútočil, totiž v jeho světě může mít jen sotva místo. Ve svých portrétech dokázal Diego Velázquez velice subtilním způsobem postihnout povahu člověka, projevit nejenom malířský talent, ale velikou vnímavost vůči světu a lidem, dokázal se dívat kolem sebe. I na jeho Venuši nakonec je nejvýraznější ne nahota, ale odraz tváře v zrcadle, její pohled, vyjadřující jakousi těžko vyjádřitelnou emoci, vzpírá se slovnímu popisu, je v ní ale cosi hluboce pravdivého.

Pravdy Harrisonů tohoto světa nejsou těžko popsatelné slovy a subtilní nejsou ani trochu. Vejdou se do úderných sloganů psaných verzálkami, které vždy implicitně vyjadřují nenávist vůči všemu, co by se do nich mohlo nevejít. A tomu odpovídá i představa umění, jak by podle aktivistů a vůbec soudobé pokrokářské levice (nebo její části) mělo vypadat. Ilustrace sloganu, jež pomůže narvat publiku do hlavy to správné poselství, nekontaminovaná žádnou nejistotou, pochybností, ambicí přesáhnout žádoucí sdělení.

Aktivisté chtěli navázat na čin, kterého se v březnu 1914 dopustila Mary Richardsonová. Trochu ošemetná inspirace. Ale v něčem taky výmluvná. Sufražetka Richardsonová se ve třicátých letech připojila k pověstné Unii britských fašistů kolem anglického „führera“ Oswalda Mosleyho (později z ní vystoupila zklamána stranickým přístupem k ženské otázce). Budiž to pro její mladé následovníky poučením – ideový vývoj člověka určitého naturelu se ubírá často podivuhodnými zákrutami, nechť se na to stoupenci Just Stop Oil připraví. Richardsonová, stejně jako její současní následovníci dnes, v březnu 1914 nepochybně věřila, že se aktivně zapojila do toho nejdůležitějšího zápasu té doby, že bojuje v té nejdůležitější bitvě svého času. Pár měsíců po její akci se ukázalo, že to nebyla zrovna realistická představa. Bojovníky proti fosilním palivům může čekat něco podobného.