Nemají dostatek informací. To je už dlouho klišé, jímž se zdůvodňuje, že někteří lidé mají jiné názory, než bychom si přáli. Je to omyl, různí lidé mohou kupodivu na základě jedněch a týchž informací dospět k různým názorům. Lidé, kteří to odmítají pochopit, se hodí pro veřejný život o to méně, o co víc se bohužel do něj často cpou.

Nicméně jsou situace, kdy se různost názorů začíná překlápět v něco jiného – neochotu vidět to, co máme přímo před nosem. Po šesti letech by mělo být jasné, že Marek Hilšer nepředstavuje odpověď na žádný veřejný problém nebo užitečnou otázku. Myslet si, že prezident republiky je nástupní pozice, je zpupnost. Po první prohře v prezidentských volbách si Hilšer našel dobré bydlo v bezpečném senátním volebním obvodě. V politice velkou brázdu nezanechal, zato přišel na způsob, jak vytáhnout ze státu miliony tak, že si založil virtuální politickou stranu. Po posledních prezidentských volbách se zdálo, že už mu to všichni prokoukli, načež se v něm zhlédli Piráti a učinili ho svým kandidátem do Senátu. Ty řeči o tom, že bojuje proti stejnému oligarchicko-mediálnímu komplexu jako oni, pronášeli s vážnou tváří. Je opravdu možné, že ten případ nestoudného extrémního narcismu, který mají před sebou, nevidí?

Na videu, který s Hilšerovým týmem natočil po volbách novinář Radek Bartoníček, jedna jeho členka opakovaně tvrdí, že Hilšer ve skutečnosti volby neprohrál. Jaký je přesně smysl tohoto kognitivního hrdinství? Bude zpochybňovat volby jako Donald Trump?

Jeden pozitivní moment v reportáži zazněl, a to když Hilšer na otázku, co bude dál, říká mimo jiné: „Co mě mrzí, tady ty rozdělané projekty s občany. Jsme tady bojovali proti Pentě, bojovali jsme za nákladové nádraží Žižkov… A tohlecto teď nebude.“ Ale pro skutečný rozvoj výstavby by se toho muselo odehrát mnohem víc. I kdyby se za Hilšerem poroučeli ostatní přední NIMBYové v čele s pirátskou radní Komrskovou, pořád je tu povolovací systém, který je nastavený na blokování, ne na stavění. Systém by se musel zjednodušit, omezit počet „vetovacích bodů“ a těžiště rozhodování posunout o úroveň výš. Protože každá nová stavba někomu v její bezprostřední blízkosti zhorší situaci a bude ji chtít zablokovat, taková je lidská přirozenost.

Další případ, kdy člověk žasne nad tím, jak lidé mohou zastávat diametrálně odlišné názory, je Hizballáh. Vlastně nemusíte vědět nic o tom, jak je toto libanonské hnutí od samého vzniku spjaté s Íránem. Nemusíte nic vědět o tom, jak toto šíitské hnutí rozvrací multikonfesijní Libanon, který už je dnes „failed state“, zatímco Hizballáh platí své bojovníky a má statisíce raket. Nejste povinni nic vědět o rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 1701 z roku 2006, podle níž má být izraelsko-libanonská hranice demilitarizovaná a jedinou ozbrojenou silou v Libanonu má být libanonská armáda – ona o ní dnes moc neví ani sama OSN. Nemusíte nic vědět o množství teroristických útoků a politických vražd, jež Hizballáh spáchal v Libanonu i po celém světě od Evropy po Argentinu. Nemusíte rozumět strategické pozici Izraele a Íránu, tomu, jak Írán obklopuje Izrael svými ozbrojenými hnutími, jež plně ovládá. I když neškodí to vědět.

To, co každý může a měl by vědět, je zaprvé, že Hizballáh v roce 2015 v Libanonu unesl pět Čechů a držel je 199 dní jako rukojmí. Takové věci nemá národ zapomínat, aby věděl, kdo je přítel a kdo nepřítel. To je základní fakt, který si nikdo jiný na globální scéně nebude pamatovat za nás.

Zadruhé, den po loňském sedmém říjnu začal Hizballáh systematicky ostřelovat Izrael „ze solidarity s Gazou“. Desítky Izraelců zahynuly a asi šedesát tisíc obyvatel muselo být z oblasti u hranice, z mezinárodně uznaného izraelského území, evakuováno. Už skoro rok žijí jako uprchlíci. „Proporční“ izraelské údery neměly na situaci vliv, Hizballáh neodstrašily.

V rétorice tzv. mezinárodního společenství tato situace jako by neexistovala. Ale kdyby Česko z nějaké sousední země takhle rok ostřelovali, vy byste nechtěli, aby s tím naše vláda něco dělala?